Peter Zumthor: 3 buildings, 4 projects

Čtvrtek, 5. Listopad 2009 - 7:06
| Napsal:
Návštěva a přednáška Petera Zumthora (*1943) v Praze byla svátkem, bezpochyby přesahujícím rozměr architektonické události roku. Vstupenky byly vyprodány dlouho dopředu, v Betlémské kapli „byli všichni“, velká část přítomných stála či seděla na podlaze. Letošního laureát Pritzkerovy ceny, jehož práce i vystupování se obejdou bez zářivé mediální image „starchitekta“, velká očekávání rozhodně nezklamal – a publikum bylo nadšeno.
Přednáška, obsahující svůj program ve samotném názvu, přitom začala poněkud rozpačitě. Po obligátním čekání, úvodním anglicky proneseném slovu děkana FA ČVUT Zdeňka Zavřela a typicky odlehčeném vystoupení architekta Davida Vávry, jenž se o příjezd švýcarského architekta do Prahy zasloužil, se v sále setmělo a Peter Zumthor se objevil na pódiu za zvuku moderní vážné hudby (Luigi Nono), v níž dle svých slov nachází inspiraci. Po doznění avantgardních klavírních tónů se rozsvítilo, takže obecenstvo mohlo přednášejícího na chvíli vidět – aby se následně opět zhasínalo (obraz architekta požadujícího před zcela zaplněným sálem vypnutí světel dal vzpomenout na proslulou dramatickou chvilku z prezentace Jana Kaplického v Národní galerii před 10 lety). Podobné nejasnosti se až během Zumthorova vystoupení bohužel objevily také v ovládání projekce. Na různých architektonických přednáškách v uplynulých letech jsme sice mohli nejednou zažít i mnohem větší organizační či technické faux pas – přesto jistě nebylo nemožné základní náležitosti takto významné akce předem domluvit/vyzkoušet a zbytečně nekazit všem zúčastněným celkový dojem.       
 
Zatímco úvodní hudební číslo a Zumthorův komentář mohly vyvolat určité obavy o sdělnost následující přednášky, proběhlo samotné představení 3 staveb a 4 projektů příjemně civilní, srozumitelnou a nenudící formou. Peter Zumthor je znám především jako solitérní architekt – myslitel, jemuž je kromě autorského/uměleckého charakteru práce a neobyčejné formálně-materiálové citlivosti vlastní právě hluboké a přitom nekompromisní uvažování o konceptu/kontextu, přesto (či právě proto) se nemusel schovávat za složitou teorii, subjektivní myšlenkové konstrukce nebo jakýkoliv patos. Jak ostatně sám zdůraznil, koncept dobrého domu musí být pochopitelný pro každého, nejen pro architekty.
 
Po krátké zmínce o tom, jak je pro architekta důležité být při své práci přísný a v přijímání zakázek nekompromisní, zavedl Peter Zumthor přítomné do svého domu v Heldensteinu, v němž žije se svoji rodinou a zároveň se spolupracovníky provozuje svůj ateliér. V budově, jež „má ráda stavby v okolí a neříká, že je lepší“ se zázemí domova nerozlučně propojuje s prací; v případě švýcarského architekta zkrátka není možné jedno oddělit od druhého; přívětivá a neformální atmosféra domu byla patrná i z fotografií. Každou následující položku prezentace, realizaci resp. projekt, zahájil Peter Zumthor právě návratem domů: snímkem příslušného modelu v prostoru ateliéru. A neopomněl zdůraznit důležitost fyzických modelů – pro zachování smyslu pro měřítko i v éře masivního počítačového navrhování.   

Následovala kaple Bruder Klaus, dokončená před dvěma lety. Tímto projektem můžeme v mnoha směrech charakterizovat celou Zumthorovu práci a jeho přístup k architektuře. Nezvyklé zadání, kdy německý farmář s manželkou chtěli postavit kapli zasvěcenou Mikulášovi z Flü přímo na svém poli, vyústila po mnoha letech v neméně originální projekt – a to nejen formou stavby, ale i způsobem její realizace. Volné krajině dominuje vysoký hranol z hrubě zpracovaného betonu, jeho vnitřní kónický prostor má však půdorys nepravidelné křivky a nebi – světlu i dešti – se otevírá pouze malý otvor. Stavba byla realizována svépomocí, postupným kladením betonu ve vrstvách, vždy půlmetrové za den. Interiér kaple na počátku stavby vymezily smrkové kmeny, které se po dokončení monolitu nechaly vyhořet a na zcela černých stěnách zanechaly pouze svůj otisk. Podlaha objektu, k němuž lze dojít pouze pěšky, je pak z litého olova.

S církevní tématikou souvisí i třetí představená stavba, byť se programem, měřítkem i kontextem zcela liší. Kolomba – umělecké muzeum postavené na fragmentu původního kostela v Kolíně nad Rýnem – začleňuje ve své hmotě nejen cenné vykopávky, ale také kapli z roku 1950 od Gottfrieda Böhma, rovněž laureáta Pritzkerovy ceny (1986). Objemná budova nabízí prostor pro umění různých epoch, nepořádá ovšem vernisáže ani neprovozuje obchod. Různé prostory, při cestě vzhůru postupně světlejší a vzdušnější, nabízejí různé podoby denního světla, nejsou však navrhovány pro konkrétní exponáty – instalace se naopak přizpůsobovala budově. Přestože razantní tvary stavby i formáty oken jsou zcela moderní, projekt přímo navazuje na původní fragmenty speciálně vyvinutým cihelným zdivem, v některých místech tvořícím působivě proměnlivé perforované stěny. Peter Zumthor zdůraznil důležitost vstupu do budovy a návštěvníkova pohybu uvnitř – ale také stutečnost, že u jeho realizace nejde o běžně úžívaný prvoplánový kontrast, kdy jsou historické části objektů konfrontovány s materiálově zcela odlišnou přístavbou, např. z oceli a skla.

Když došlo na představování projektů, neváhal proslulý architekt přiblížit svoji práci na aktuálních zadáních, dvě poslední byla spíše ještě ve fázi koncepce/studie. Publikum tak mohlo blíže poznat celý způsob práce malého autorského ateliéru, jenž řeší všechny náležitosti návrhu i realizace do posledního detailu. I v případě projektů šlo o vcelku specifické úkoly – návrh drobných dřevěných staveb pro turistickou stezku v místě bývalého dolu na zinek v Norsku, památník 91 obětí čarodějnických procesů v téže zemi (spolupráce s proslulou výtvarnicí Louise Bourgeois nakonec vyústila do dvou samostatných instalací s odlišnými koncepty), moderní vilu v Británii pronajímatelnou k bydlení i práci a nakonec luxusní verzi návratu k přírodě v podobě do prstence zformovaného hotelu v poušti Atakama. Nové Zumthorovy projekty, zejména ty určené do Norska, mohly překvapit jednoduchostí konceptu a neokázalostí formy i konstrukce. Drobné dřevostavby od nositele Pritzkerovy ceny působily nebývale obyčejně a samozřejmě.

Peter Zumthor není typem hvězdného architekta produkujícího výstřední stavby (dle všeho ani neprovozuje vlastní web), u něhož si světové metropolole objednávají své budoucí ikony „v autorově typickém stylu“. Jeho práce se více podobá činnosti solitérního umělce, tvořícího objekty výjimečné účelem, kontextem i zpracováním. Zumthorovy domy stojí jakoby mimo čas, vlivy komerčního světa – a často i mimo běžnou zástavbu. Intelektuální a duchovní zacházení formou a materiálem a citlivý přístup ke kontextu a jeho souvislostem ústí v oceňované realizace (a texty) pro architektonické fajnšmekry.

Samozřejmě se nabízí otázka, jak velký ohlas má architekt Peter Zumthor u širší veřejnosti, za hranicemi oboru, či jaký vliv má a může mít jeho přístup k profesi např. na živelný růst měst či jiné urbanistické a ekologické problémy. Tato otázka se však týká celé „vysoké architektury“, jejíž mistr dokázal v Betlémské kapli oslovit snad všechny přítomné – což posílil ještě fakt, že zpravidla zbytečné a rozpačité kladení závěrečných otázek se tentokrát naštěstí nekonalo a po Zumthorově poděkování spolupracovníkům mohl následovat pouze dlouhý potlesk. Naprosto zasloužený...


titulní foto: Lucie Mlynářová

Klíčová slova: