Rozhovor s architektem Petrem Valentou Ateliér D.R.N.H. | Rekonstrukce Reduty

Úterý, 29. Listopad 2005 - 9:32
| Napsal:
Petr Valenta je jedním z architektů brněnského ateliéru D.R.N.H. k jehož posledním realizacím patří rekonstrukce divadla Reduta v Brně. Tato stavba bývá považována za nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě a čekala na svoji zásadní obnovu od začátku 90. let. Atelier D.R.N.H. má s rekonstrukcemi budov všeho druhu značné zkušenosti. Například v Brně rekonstruovali knihovnu Jiřího Mahena, fasády a nádvoří radnice na Dominikánské ulici, budovu administrativy a strojírny v areálu Vaňkovka nebo bazén na Kraví hoře za nějž získali Grand Prix Obce architektů 2005.
Související články:

>>REKONSTRUKCE DIVADLA REDUTA V BRNĚ

>>Happyend pro Vaňkovku? | 2.část

>>Brňané se konečně dočkali
moderního plaveckého areálu na Kraví Hoře


Vypracování projektu a realizace rekonstrukce Reduty trvala pouhé tři roky. To je velmi krátká doba na tak rozsáhlou a náročnou přestavbu.

Je pravdou, že projektové práce jsme museli podle požadavků investora zvládnout hodně rychle. Jinak ale vaše informace není správná, celkem zabralo projektování a stavba 4,5 roku. Vlastní stavba trvala přitom více než bylo nutno. Raději bych na projektování věnoval více času a na stavení času méně, v západní Evropě je obvyklý poměr 1:1, tady byl 4:1 ve prospěch stavby. V roce 2000 jsme vyhráli veřejnou architektonickou soutěž a půl roku jsme usilovali o to, abychom práci dostali zadanou, což nebylo úplně jednoduché. Mezitím totiž vyšla novela zákona o zadávání veřejných zakázek, která neumožňovala přímo zadat zakázku vítězi architektonické soutěže. Město nám nemohlo tedy zakázku zadat a řešil se spor, zda se novela vztahuje na soutěž, která byla vypsána ještě před jejím vydáním. Zakázku jsme nakonec získali, začali jsme projektovat na začátku roku 2001 a v létě téhož roku bylo vydáno stavební povolení. Dlouho se pak čekalo na výběr dodavatele stavby. Vybraná firma Imos začala stavět v březnu roku 2002, a měla původně lhůtu výstavby do 13.2. 2004. Nakonec se kolaudovalo až v létě roku 2005.

Ateliér D.R.N.H. rád a často pracuje v historickém prostředí města. Je to pro Vás lákavější prostředí než například stavby na zelené louce mimo město?

Jsme ryze brněnský atelier, všichni jsme studovali brněnskou fakultu architektury, většina z nás v Brně bydlí a narodila se tam, takže vztah k městu a zejména k tomuto městu se nedá určitě pominout. Historické městské prostředí je určitě exponovanější a svým způsobem prestižnější a i inspirativnější než cokoliv jiného, což ale neznamená, že bychom nemohli nebo dokonce nechtěli stavět třeba v pírodním kontextu nebo v jiném městě. Občas si děláme legraci z toho, že když zapíchneme na mapě kružítko do našeho ateliéru a opíšeme kružnici o poloměru pár set metrů, tak do takto vytvořené plochy se vejdou tři naše stavby. Je to samozřejmě náhoda, nemáme žádný recept na získávání projektů blízkých staveb, ale je pro nás určitě příjemné, že na stavby můžeme dojít pěšky. Tato blízkost má určitě vliv i na způsob naší práce, zejména práce s detaily a precizací souvislostí, které si tak přímo na stavbě můžeme ověřit. V případě Reduty to bylo pouhých dvě stě metrů od našeho ateliéru, byli jsme tam vlastně pořád. Mahenova knihovna na Kobližné ulici a Dopravní podnik na Novobranské ulici, ty byly také po ruce. Ale na Kraví Horu a Vaňkovku strojírnu a administrativu se už pěšky chodilo hůř, tam jsme zbaběle jezdili autem. Teď se naopak učíme dělat stavby daleko, které nás nutí pracovat trošku jinak. Určitě obecně je pro nás vztah stavby k okolnímu prostředí důležitý. Děláme a chceme dělat věci, které se snaží určitým způsobem pracovat s geniem loci, tedy komunikovat s okolím. Každé okolí znamená výzvu, můžete jít do kontrastu, podřídit se, zdůraznit a podpořit nějaké jeho vlastnosti. Proto každá naše stavba je jiná a proto také ale práce na pomyslné zelené louce pro nás vlastně neexistuje, neboť i ona louka je nakonec vždy určitým konkrétním okolím. To je také důvod, proč určitě nelze dělat věci správně zakoupením projektu katalogového domu u benzinové pumpy.

Rekonstrukce historické stavby má svá specifika, je to vždy určitá výzva. Jak jste se v tomto konkrétním příkladě vyrovnali s minulostí a s přestavbami Reduty?

Reduta je v tomto ohledu hodně specifická. Divadlo v minulosti třikrát zásadně vyhořelo a drobných požárů je zaznamenáno ještě podstatně víc. Proto se v objektu dochovalo tak málo historicky významných prvků. Na druhou stranu objekt oplývá jedinečným množstvím historicky cenných příběhů a událostí spojených s Brnem jako městem a zejména s brněnským divadelnictvím, které v určité fázi konkurovalo dokonce i Vídni . Jedná se o budovu, kde se divadlo prokazatelně hrálo ad roku 1669 a je spojena i se jmény jako W.A. Mozart či J.K. Tyl. Potřebovali jsme dům dostat do pozice, kdy se i v architektuře zobrazí jeho společenská a historická prestiž. Před rekonstrukcí tomu tak vůbec nebylo, byl to mnohokrát zevnitř i zvenčí přestavovaný, spíše ošklivý dům. Takže výzva to byla veliká, peněz bylo od města dost, zadání bylo jasné. Bylo nutno, na podkladě historického vývoje domu, navrátit prostorám důstojnost a smysluplnost a najít novým provozním, dispozičním a společenským požadavkům odpovídající řešení. Vybourali jsme všechny příčky, zrušili všechny novodobé dostavby a přestavby a vrátili se tak k podstatě domu, což je vlastně součet vývojových etap od renesance přes barokní přestavbu až ke klasicismu. Tuto podstatu jsme začali do žádoucího provozního a architektonického řešení doplňovat kontrastními soudobými vloženými prky. Dvůr jsme zastřešili prosklenou prutolanovou konstrukcí a vložili do něj ocelovoskleněný objekt výtahů a nástupních podest do sálu. Divadelní sál se vrátil na historicky původní místo, byť otočený. Novodobé, ale řemeslně cenné poklasicistní schodiště jsme využili jako hlavní schodiště celé dispozice. Slavnostnost jsme do tanečního a společenského sálu vrátili v novodobé podobě prostřednictvím spolupráce s výtvarníkem Petrem Kvíčalou. Pracovali jsme s tím, že cenné staré se zachovává a nové se od něj čitelně vymezuje, takže konečný celek je tvořen adicí historického a moderního a pro tento celek je nutno vybalancovat určitou výrazovou rovnováhu. Nepracovali jsme záměrně s žádnými nápodobami minulosti.

Jak jste naložili s přestavbou architekta Fuchse z 50. let 20. století?

Fuchs pracoval jen v interiérech a stavební podstata, na které byly interiéry dělané, byla tak zmatečná vzhledem k vývoji objektu, že nebylo možné Fuchse zachovat. Fuchse si jinak vážíme, a jeho přestavba má určitě cenu, ale byl to jenom interiér a bylo potřeba jít při rekonstrukci do větší hloubky.

Jak vznikal projekt?

Na projektu pracoval v rámci architektonické soutěže celý ateliér. Snažili jsme se najít pro úkol optimální řešení. Vymysleli jsme společně nosnou architektonickou koncepci a ta už se potom jen dál precizovala. V následných projekčních stupních jsem měl na starosti stavbu já a dělal jsem ji ve stavební části s jedním nebo více spolupracovníky z ateliéru, všechny specialisty jsme měli externí. Ostatní v ateliéru pracovali na jiných zakázkách. Interakce celého atelieru je tedy v konceptu, pak se část atelieru ujme následné mravenčí práce a ostatní o tom dál nic většinou nevědí. Pokud panují o některém dílčím řešení pochybnosti, začne se o problému v rámci atelieru znovu komunikovat. Během stavby dochází vzhledem k náročnosti provedení detailů k interakci s dodavateli stavby, takže projektování je zcela ukončeno až s ukončením stavby. Tento proces je nesmírně časově náročný a na hranici ekonomické únosnosti pro ateliér, ale jedině takto dokážeme všechny detaily na stavbě uhlídat.

Museli jste při realizaci ustoupit z některých vašich záměrů, na základě spolupráce s památkovým ústavem?

V zadání soutěže bylo už přesně stanoveno (a to památkovým ústavem), co jsou hodnotné prvky, a co ne, co je a není potřeba zachovat. Podmínky jsme všechny splnili, takže vůči soutěžnímu řešení se realizace odlišuje pouze minimálně. Samozřejmě bylo potřeba s památkáři některé věci upřesňovat a dobrat se definitivních řešení a taky reagovat na některé nálezy provedené až během stavby. Takto jsme našli třeba torzo štuk na klenbě ve vjezdu do dvora a tyto štuky jsme provedli dle torza v původním rozsahu, tedy na celou klenbu vstupu. Památkáři nám byli kvalifikovaným partnerem, ke kterým jsme chodili konzultovat rádi a společně jsme se dobrali snad dobrých řešení.

Má budova divadla nějaké svoje speciální požadavky na architektonické provedení? Něco s čím jste nepočítali, co vás překvapilo?

Zrovna nedávno jsme se s kolegou dívali na naši internetovou prezentaci a s nadsázkou jsme si říkali, že už jsme dělali knihovnu, divadlo, bazén, lékárnu a administrativní budovu, ale ještě jsme nedělali třeba letiště nebo vězení. Pokaždé se zanoříme do něčeho o čem trošku víme, samozřejmě víceméně jen z hlediska uživatelského. Potom se při projektování toho kterého konkrétního úkolu dozvídáme od investora a budoucích uživatelů něco konkrétnějšího a podrobnějšího, objíždíme úspěšné realizace u nás i v zahraničí, studujeme příslušné normy a předpisy až jsme v tom projektu úplně utopeni. V některých chvílích jdou různé požadavky takovým způsobem proti sobě, že máme pocit, že žádné rozumné řešení snad ani neexistuje. Divadlo bylo pro nás novum, žádné divadlo jsme před tím nedělali, ale přesně na to jsme měli Mirka Melenu (brněnský scénograf pozn. red.), který nám pomáhal se scénografickou a divadelní částí a samozřejmě jsme si několik divadel objeli a některá ta slavná a známá alespoň prohlédli v knihovně. Určitě jsme se dozvěděli spoustu věcí, které jsme do té doby ani netušili a další divadlo by se nám dělalo mnohem snadněji. Na některé dílčí věci jsme v průběhu práce získali třeba i jiný náhled než na začátku, to se týká zejména poměrně dlouhé realizace stavby, během níž jsme měli chuť v souladu s vývojem našeho přemýšlení některé dílčí věci změnit . Ale tam už většinou s ohledem na prostor daný dokončenou dokumentací pro změny nebyl.

Najdete v Redutě něco, co se Vám při realizaci zvlášť povedlo a s čím byly naopak komplikace?

Komplikace byly obecně zejména s levnými subdodavateli generálního dodavatele. Je to vidět třeba na kamenných podlahách a zažili jsme to intenzivně na ocelové prosklené konstrukci výtahů v atriu, kde nakonec byl subdodavatel vyměněn.
Při projektování jsme si hodně užili problémů s požárními předpisy. Například se stávající střešní litinovou konstrukcí tržnice z r. 1890, která se zachovala, a kterou jsme chtěli zachránit a nechat ji vidět a sloužit v divadelním sále. Bylo obtížné najít řešení, aby tak stará konstrukce obstála staticky a požárně a akusticky dle dnešních norem. Prostory nakonec musejí být odvětrávány, aby teplota při požáru nešla nad určitou mez a museli udělat konstrukci tak lehkou, aby ji stávající vazníky unesly a zároveň tak neprůzvučnou, aby tam divadlo mohlo fungovat. Motoricky zatemňovaný světlík umístěný v lucerně této střechy je také specifický. Mít v divadelním sále možnost denního světla či pohled na hvězdy v noci je unikátní. Dále v Redutě máme ještě hodně sofistikovanou vylehčenou prutovou nosnou konstrukci skleněné střechy nad atriem s odvodněním ukrytým ve stěnách. Toto řešení maximálně podporuje dojem plynutí prostoru zevnitř ven nahoru nad tuto střechu.
Psychologický problém byl s výmalbou slavnostního Redutního sálu. Už v koncepci se ve spolupráci s Kvíčalou řešil sál tak, aby slavnostnost v něm byla pevně zakotvená prostřednictvím malby červenou v červené. Sami jsme byli překvapeni, kolik potíží nás čekalo při obhajování realizace tohoto řešení. Dnes už nikdo není zvyklý, že by se architekt s výtvarníkem spojil a dělali společně něco, co by jedno bez druhého nefungovalo.
Další věc, kterou musíme ex post často vysvětlovat, jsou samostatné, do historických prostor vestavěné, skleněné objemy sociálního zázemí. Lidé jsou zvyklí nepřemýšlet v nějakých koncepcích, jsou prostě zvyklí mít vyzděné příčky až do stropu a tam za nimi záchody. Tady tomu najednou tak není a to z důvodu respektu k celistvosti historických prostor arkádové chodby.

Malíře Kvíčalu jste si vybrali sami?

S Kvíčalou jsme ještě před revolucí chtěli dělat Panskou hospodu do Ostrova nad Oslavou, to je ta od Santiniho na půdorysu dvojitého V. Kvíčala byl tehdy ještě prakticky neznámý, my těsně po škole. Měli jsme tehdy o řešení představu, která konvenovala s Kvíčalovým pojetím malby a přemýšlení. Nakonec se to vůbec nerealizovalo. Od té doby spolu tu a tam komunikujeme, a když jsme dostali úkol vyřešit slavnostní sál, oslovili jsme jej naší představou už v období tvorby konceptu a tentokrát nakonec i zrealizovali. Nikoho jsme tedy nehledali a nevybírali, byli jsme na to svým způsobem připraveni už z dřívějška. Ale to neznamená, že bychom pokaždé museli dělat všechno s Kvíčalou.

Jaké místo má Reduta ve vaší dosavadní činnosti? Posunula Vás někam zkušenost s její realizací?

Když jsme pracovali postupně na bazénech na Kraví Hoře a potom na Redutě, připadlo nám, že bazény poskytují více prostoru, jak vytvořit konzistentní architekturu a mají výhodu exkluzivní polohy v přírodním rámci s výhledem na město. U Reduty jsme měli pocit, že se budeme muset hodně přizpůsobovat, něco vkládat a vymýšlet, jak naložit s tím starým a to už tady mockrát bylo. Potom jsme přišli na to, že důležitá je zejména určitá rovnováha věcí. Snažili jsme se ke stavbě přistupovat s ohledem právě na tu pomyslnou rovnováhu, aby všechno se sebou navzájem souviselo. Chtěli jsme, aby stavba fungovala jako celek, a aby zároveň bylo čitelné, co jsme dělali nově a co je staré. Hozenou rukavicí byla rekonstrukce Moravské galerie od arch. Kolečka a Zdenky Vydrové. Tam jsme se byli několikrát podívat, abychom se poučili a inspirovali. Mahenova knihovna, naše předchozí rekonstrukce, tam byl mnohem menší prostor k tomu, abychom něco vymýšleli, tam jsme si ty věci nemohli úplně vyzkoušet, v Redutě ano.
Taky je pravdou, že další rekonstrukci bychom rádi dělali zase už trošku jinak. Připadne mi, že se stává stále více aktuální téma skutečné autenticity věcí a jejich ukazování v nových souvislostech. Rádi bychom přiznali ve větším rozsahu staré matérie, byť mohou být trochu kontroverzní. Zvažovali jsme to již v koncepci Reduty, ale tady takový prostor díky stavu objektu nebyl. Tady nezbylo, než dům odstrojit na holou kostru. Láká nás totiž mít ve starém domě doopravdy prochozené schody a osahané zábradlí. Láká nás použít a ponechat v domě třeba i nehodnotné věci, jen proto, že mají svůj příběh.

Na co můžeme těšit v brzké budoucnosti?

Staví se nám dům s pečovatelskou službou na Hybešově ulici pro městskou část Brno střed, což je takové obyčejné nízkorozpočtové bydlení v kontextu zeleně vnitrobloku pro staré lidi, kteří tam budou trávit pozdní část svého života. Potom děláme s architektem Tomášem Pilařem do Prahy obytný soubor na Krutci, což jsou naopak luxusní bytové a rodinné domy nad Divokou Šárkou. Je to obytný soubor, oddělený vrátnicí a plotem od okolí, protože stojí v blízkosti sídliště. Také teď doděláváme do Vaňkovky strojírny interiéry pro galerii moderního umění. V obecné rovině teď v atelieru přemýšlíme o kategorii času, o stárnutí a proměně materiálů, o zarůstání, špinění a vlhnutí. Tak trochu vlastně o tom, čemu se pořád stavěním a opravováním úporně bráníme, a co přitom přirozeně existuje a vytváří v některých případech neopakovatelné kouzlo věcí starých, obyčejných a svým způsobem sebevědomě samozřejmých. Také jsme položili na Redutě základní kámen pro naše systematičtější a hlubší přemýšlení o spolupráci architektury a výtvarného umění, takže se těšte, třeba se nám podaří něco dalšího v tom smyslu udělat.
Klíčová slova: