AID – Akceptace Intervence Destrukce: Industriální stopy ve studentských projektech

Středa, 28. Říjen 2009 - 1:01
| Napsal:
Výstava studentských projektů nového využití průmyslového dědictví probíhá ve dnech 1. 10. až 1. 11. 2009 v prostorách centra současného umění DOX v Praze - Holešovicích. Výstavu v rámci 5. mezinárodního bienále Industriální stopy 2009 uspořádalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze ve spolupráci s FA a FSV ČVUT v Praze, VŠUP Praha, FUA TU Liberec a FA STU Bratislava.

Název AID odkazuje nejenom k anglickému termínu pro „pomoc / podporu“, kterou bezesporu průmyslové dědictví u nás v posledních letech nutně potřebuje, ale především je zkratkou tří strategií, myšlenkových postupů, které se při konverzi nejčastěji používají – akceptace, intervence, destrukce. Tři klíčová slova nepředstavují jen extrémní, izolované polohy přístupu k průmyslovému dědictví, k existující stavební materii, ale spíše metody, kterým se žádný zodpovědný tvůrce vstupující do historického kulturního prostředí nemůže vyhnout a které se navzájem nevyhnutelně prolínají. Nevšední kouzlo konverzí totiž spočívá především v nejednoznačnosti, vrstevnatosti a improvizaci, pružném a neotřelém myšlení autora, který se snaží ohleduplně reagovat na existující kontext a zároveň uplatnit svou vlastní, kreativní představu o novém životě stavby.

V pořadí již třetí studentská výstava konverzí konaná v rámci bienále Industriální stopy je také příležitostí k ohlédnutí a bilancování (viz Stará kanalizační čistírna v Praze - Bubenči, 2003; M Factory v Praze -Holešovicích, 2007). Na pozadí současného tristního vývoje v oblasti průmyslového dědictví, alarmujícího rozsahu demolic a necitlivých přestaveb (srov. výstava a publikace VCPD ČVUT s názvem Co jsme si zbourali) je jistě potěšující skutečností, že vyrůstající, nová generace architektů je si vědoma mimořádného potenciálu kulturních hodnot, které se v dané typologické oblasti nabízí.

Poslední vývoj ukazuje, že námět konverze průmyslových staveb se stává silným tématem nejenom pro úzký okruh nadšenců a podivínů, ale získává obecnější, širší přesahy. Na fakultách architektury překračuje hranice několika vybraných, úzce zaměřených školních ateliérů a stává se v pozitivním slova smyslu běžným zadáním; oblíbeným modelovým příkladem architektonické intervence v historickém prostředí, jehož rozsah nespočívá v pouhém uchopení provozních požadavků, prostorových souvislostí a hledání vhodné formy, ale na pozadí respektu k dějinnému vývoji získává hlubší rozměr.

Současné studentské projekty přes svou programovou modernost a sebevědomí bezpochyby vykazují také větší vnímavost k historickému kontextu – nikoliv však jako pouhou povrchní inspiraci dochovanou stavební strukturou, ale i skutečnou snahu pochopit kulturní souvislosti, ve kterých stavba vznikala a sloužila. Z tohoto poznání patrně vyplývá i ohleduplnější přístup autorů, citlivé hledání rovnováhy mezi přijetím starého (akceptace), mírou a formou nových stavebních zásahů (intervence) a demoličními, respektive „očistnými“ vstupy (destrukce).

Srovnání s předchozími výstavami rovněž ukazuje, že ubývá razantních, neuvážených, nepoučených, ale i příliš opatrnických návrhů. V tvorbě dnešních studentů nenásilně koexistuje respekt ke stopám minulosti a zároveň svěží nový duch, který reálné stavební praxi bohužel často chybí.

Jestliže vycházíme z předpokladu, že student je nezkaženým, nedeformovaným, koncentrovaným obrazem obecnějšího vývoje v oboru i ve společnosti, hledí do budoucnosti a s neotřelou fantazií do určité míry vizionářsky předvídá další dění, výstava AID postihuje pozitivní posun posledních let a nadějný výhled. Nová generace je si vědoma hodnot, váhy a potřebnosti kulturního dědictví, učí se k němu zodpovědně přistupovat a je ochotna se v dané věci i osobně angažovat. Módní termín udržitelný rozvoj není v práci studentů pouhou prázdnou frází, ale získává nový rozměr a náboj.

Slova v názvu výstavy „AID – akceptace, intervence, destrukce“ i tohoto bloku projektů konverzí industriálních staveb napovídají asi víc o metodě než o podstatě řešeného problému. Hranice vymezující tři okruhy přístupů k průmyslovému dědictví jsou přece jen viditelně pružné, bylo by obtížné podle nich důsledně třídit: Akceptovat můžeme i to, k čemu jsme lhostejní a čemu jsme neporozuměli. Ničit lze naopak, co je vlastně obdivováno, jen se nepodařilo zvolit přiměřené prostředky.

Vzpomínám na alternativní studentské projekty nového využití industriálních staveb, které tvořily základ první výstavy na toto téma u nás v roce 1990. Připomínaly význam propojování časových vrstev výstavby, možnosti recyklace staveb i limity tvůrčích ambicí. Na průmyslové stavby upozorňovaly architektonickými zásahy, které mnoho nectily realitu ani historické souvislosti. Po letech, jak se průmyslové dědictví stává vzácnější a zranitelnější, tušíme, že nedávno zdůvodnitelné intervence ve jménu nového využití mohly současně předznamenávat i cestu k destrukci.

Projekty pro výstavu letošního bienále Industriální stopy jsou v tomto směru již většinou poučenější, reagují na nová zadání, k nimž daly podnět aktuální diskuse o ohrožených industriálních stavbách. A navíc – jelikož přece jen jde o vyhraněné téma, uchopené současně studenty více škol – znamenají i obecnější reflexi architektonického myšlení a vzdělání. Přesto kriteria a hodnotové preference zůstávají relativní. Rozhoduje občas až nahodilá zkušenost a jistě i atmosféra školních ateliérů. Jistě také platí, že přehledněji se třídí práce, které bez vnitřních pochybností především naplňují zadání a průmyslové dědictví „akceptují“, i když patrně víc jako vděčné a nezávazné hřiště pro trénování svalů. K rysům letošního bienále však přece jen patří skutečnost, že přibyly projekty, které rozeznávají naléhavost zadaného tématu. Vnímají mezní situaci zanikající průmyslové éry, kterou prožíváme, v níž se před očima z exploatovaného průmyslového objektu stává ohrožený kulturní monument. Zkoušejí, jak se vypořádat s dědictvím, kterému jsme ještě ne zcela porozuměli.

Psáno pro Architekt 10 | 2009

Klíčová slova: