Architektura versus umění, dům versus objekt

Formu obecně nechápu jako něco samoúčelného. Architektura jako objekt odkazuje například k pracím F. O. Gehryho, který až sochařským způsobem generuje stavby,které leckdy na úkor objektovosti rezignují na své další vlastnosti, jež by měla komplexní architektura splňovat. Takové domy-objekty jsou pro mě samoúčelné a v určitém smyslu impotentní. Mě osobně na tématu dům-objekt zajímají oba protipóly, které, pokud jsou kvalitně zpracovány, musejí generovat kvalitu prostorově achitektonickou i uměleckou.

První význam slova forma, který najdeme ve slovníku, je „tvar“ nebo „konfigurace“.

V architektuře se pak forma vztahuje ke tvaru či morfologii budovy. V architektuře to ovšem znamená ještě víc, a sice narážku na něco, co přesahuje funkci. Formální atributy budovy jsou jejími estetickými vlastnostmi. Podle Mary Mc Leod: „……Od počátku modernismu a Loosova odsudku ornamentu se forma vztahuje ke kompozičním poměrům, jako jsou hmota a objem, rytmus, proporce, repetice, kontrapunkt, rovnováha – tedy k abstraktním vlastnostem návrhu, které propůjčují dílu jeho prostorovou a vizuální kvalitu. Ona je tím, co tvoří umění v architektuře. V tomto ohledu je forma určitým excesem, nefunkčním přídavkem. Lze říci, že úkolem architekta je dávat funkci formu, tj. učinit ji něčím více než jen funkcí. Architektura v sobě obsahuje funkci, ale také má potenciál ji rozšiřovat a transformovat. To je základní dimenze, v níž působí. Nejlepší postavená díla architektury dokazují, že kritické pojetí funkce – takové, které vidí funkci ne jako fixní a předepsanou, ale jako expanzivní s potenciálem proměny – může vdechnout formě životnost. Funkce přináší variace a imaginaci do náhodné a otevřené generalizované abstraktní formy pravě tak, jako forma vnáší invenci a hru do mechanistických dimenzí jednotlivých funkcí.“

V mé diplomové práci jsem se snažil postihnout oba póly této problematiky. To znamená, že projekt není pouze samoúčelným formálním objektem, ale je i komplexní architekturou. Obě tyto složky může divák v mém projektu dekódovat, aniž by jedna popírala druhou. Jde o souznění protichůdných vlastností. Nešlo o vytvoření pouze dalšího minimalistického vyleštěného tvaru, to je pouze jedna strana problematiky. Chtěl jsem tuto hranici prozkoumat hlouběji a zjistit, co se děje na hranici abstraktního objektu a konkrétní architektury.

Místo, které jsem zvolil pro svůj projekt, se nachází v Praze, a sice po levé straně při sjezdu ze Štefánikova mostu do Revoluční ulice. Dnes je tento prostor místem nikoho, obemknutý ze všech stran komunikacemi. Místo je pěšky či MHD snadno dostupné, nachází se v širším centru města, je vhodné pro umístění veřejné budovy a svou pozicí u Vltavy, která poskytuje možnost odstupu při vnímaní tohoto místa, vyhovuje mému konceptu vizuálně dvojznačné architektury.

Programově jsem zvolil budovu Národní knihovny. Pro své diplomové téma jsem hledal funkci veřejnou, neboť dobře vyhovuje tématu Dům versus objekt a knihovna funkcí veřejnou bezesporu je. Knihovna svým objemem dosahuje skoro 50.000 m2, což je nad prostorové limity této lokality. Proto jsem se po analýze prostoru rozhodl dům umístit nejen na zvolené místo, ale i do přilehlého parku situovaného na opačné straně silniční komunikace. Provoz knihovny je rozdělen na dva hlavní celky: sklady knihovního fondu a ostatní prostory, určené veřejnosti nebo zaměstnancům. Provoz skladu knihovního fondu tvoří téměř polovinu objemu. Celých 50.000 m2 nad zemí bylo pro mě z architektonicko-urbanistického hlediska vzhledem k místu nepřijatelné, proto jsem hledal jiné možné alternativy a prostory skladu knihovního fondu jsem umístil pod zem. Samozřejmě, že umístění skladu pod zem v blízkosti Vltavy je diskutabilní, leč řešitelný problém. Po konzultaci s ing. Šandou jsem sklady vložil do dvojité betonové vany. Toto zdvojení vytvoří prostor pro instalaci čerpadel odvádějících vodu, jež by vnikla za první plášť betonové vany, a samotný prostor knihovních skladů uvnitř druhé betonové vany bude tak kompletně ochráněn před případným prosáknutím vody. Toto řešení má dvě nevýhody: jednak zemní práce přinesou vyšší finanční nároky na stavbu a dále tyto operace pod úrovní terénu musí počítat s perfektním a bezchybným provedením práce. Oba tyto protiargumenty byly pro mě přijatelnější než umístění celého objemu budovy nad úroveň terénu. Pokud se jedná o následný provoz knihovních skladů, umístění pod zem je vhodnější z hlediska udržování konstantní teploty, vlhkosti a dalších nutných parametrů, což vede ke snížení nákladů na provoz knihovny. Dále jsou pod úrovní terénu umístěna parkovací stání. Jejich prostor se táhne pod zemí až pod Štefánikův most, aby tak umožnil příjezd návštěvníkům od protější budovy Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. To je z hlediska dopravního pro toto místo ideálním řešením plynulosti provozu.

Parkovací prostory se zanořují do stejné hloubky jako knihovní sklady. Parkovací plocha knihovny zabírá pouze dvě patra, zbylá jsou poskytnuta městu jako parkovací místa, kterých je v této lokalitě nedostatek. Parkoviště před ministerstvem, které zde zbytečně okupuje městský prostor, je tak přesunuto pod zem a na jeho místě vzniká zelená plocha veřejného prostranství, která slouží jak přilehlému ministerstvu, tak dalším okolním domům. Parkoviště není umístěno nad knihovními sklady, ale vedle nich z důvodu rizika povodní. Pokud stoupne voda, parkovací prostory se mohou nechat zatopit, aniž by se voda dostala nad sklad knih, čímž je zaručena jejich ochrana. Nad úrovní terénu navazují na podzemní funkce prostory utilitární, to znamená zásobování, zpracování, třídění knih, obslužné prostory a sklady jak materiálu, tak technické nebo protipožární. Ve 2NP, které sleduje úroveň Štefánikova mostu, je při Revoluční ulici umístěn vchod pro veřejnost. 2NP je dispozičně rozděleno vstupním koridorem, který ústí do výstavního prostoru a který nám umožní projít celou budovou do zadní části přilehlého parku. Dále se v 2NP nachází hlavní knihovní sál, oddělení knih pro volný výběr, restaurace a také auditorium. Celé toto patro je veřejné a je provozně napojeno jak na město, tak na blízký park. 3NP a 4NP v sobě ukrývají funkce určené pro administrativu knihovny, kam mají návštěvníci omezený přístup. 5NP potom obsahuje opět veřejnou funkci, a to jak parlamentní knihovnu, tak foyer nebo kavárnu, restauraci a vyhlídku. V jednotlivých patrech jsou vystavěny venkovní terasy pro veřejnost i pro zaměstnance. Budova je propojena vertikálními komunikacemi jak pro zaměstnance knihovny, tak pro veřejnost. Oddělený tok pohybu veřejnosti a zaměstnanců je nutný vzhledem k omezenému přístupu veřejnosti do některých částí knihovny. Knihy jsou po objektu distribuovány robotickým knihovním systémem, který automaticky vyjme požadovanou knihu z podzemních skladů a vertikálním obslužným výtahem ji dopraví do jakéhokoli patra nebo oddělení.

Hlavní koncept mé diplomové práce se zabývá vztahem mezi divákem-pozorovatelem a vlastní knihovnou. Divák nazírá knihovnu z různých úhlů, přičemž se mění význam toho, co vidí. Jak je toho docíleno? Díky místu na břehu Vltavy má subjekt možnost odstupu při pozorování knihovny, což umožňuje rozmanitost vizuálního dojmu. Pro můj koncept budova versus objekt jsem zvolil následující strategii: na protilehlém břehu řeky jsem stanovil 3 hlavní body (viz obrázek), odkud pozorovatel budovu „čte“. V bodě 1 vidí minimalistický box nebo pouze minimalistickou stěnu černé barvy. Při pohybu se začne tento minimalistický box transformovat a když pozorovatel dosáhne bodu 2, objekt se definitivně promění v komplexní budovu rozmanitou svým tvarem. Pokud subjekt pokračuje v pohybu podél řeky, budova se opět začne transformovat, až subjekt docílí bodu 3, kde se z budovy opět definitivně stává minimalistický box nebo plocha. Všechny další pohledy mimo tyto tři hlavní body jsou pohledy transformačními, kdy se dům mění v objekt a naopak. Tato dvojakost významu je pro mě silným momentem, generátorem vzrušení, které je tímto divákovi poskytnuto.

Počet hlavních bodů, kde dochází k úplné proměně viděného, je zcela záměrný. Malé množství těchto scénografických okamžiků, které jsou krátké a intenzivní, působí velmi silně na zapamatovatelnost těchto proměn. Na tomtéž principu funguje i soudobé čtení vizuálních obrazů divákem: podprahová, krátká sdělení navrstvená na sebe. Pokud by hlavních bodů bylo víc, přestanou být překvapivé a účinek mizí. Zkušenost z neočekávaného spatření minimalistického objektu může být silná, momentálně zneklidňující, a to i díky tomu, že kvalita většiny minimalistických děl spočívá v tom, že mají „vnitřek“. Příslušná díla působí, jako by měla vnitřní, ba tajný život, objekty jsou nevyzpytatelné a tajemné. Důvod, proč jsou tyto scénografické body umístěny právě na druhém břehu Vltavy pod začátkem vrchu Letná, je ten, že zde má subjekt ideální odstupovou polohu a má možnost si zvolit rozmanité scénografické pohledy: jízdu autem, jízdu na kole, v tramvaji nebo i chůzi pěšky. Ostatní důležitá, ale scénograficky omezenější místa, jako je například vrch Letné, nabízejí pohled na transformační fáze, mezistupně mezi objektem a budovou, a tak umožňují hledání výsledného obrazu.

Nyní blíže specifikuji charakteristiky jednotlivých hlavních bodů pozorování. Nejdříve se budu soustředit na body 1 a 3, odkud divák vnímá minimalistický objekt. Proč jsem objekt propojil zrovna s minimalistickou estetikou? Analýza objektu a objektovosti ve vztahu k umění, prostoru, architektuře mě dovedla k minimalistickému hnutí, jelikož objekt byl středem jeho výtvarného snažení. Mým cílem bylo definovat samotný objekt, a proto zde krátce zmíním význam minimalismu, s nímž úzce souvisí i určení podstaty objektu v umění. Minimal Art, ABC Art, Primary Structures nebo Specific Objects jsou názvy pro umělecký směr známý jako minimalismus. V průběhu let se tento termín rozšířil do nejrůznějších oblastí. Cokoli a vše může být minimalistické, a tak se zdá, že termín minimalismus není používaný jen v žurnalistice a v reklamách časopisů o bydlení, ale také například jako značka kávy apod. To vyvolává potřebu jistého odstupu. Termín minimalismus může být představen jako idea rezistence. Ve vizuálním umění stejně jako v architektuře je rysem společným všem minimalistickým poetikám rezistence – tichá negace v opozici k šarlatánství různých architektonických slohů. Minimalismus volí odkazovaní pouze sama na sebe a nejzákladnější stupně abstraktní formy. Je to sestup do esenciálního a základního. Minimalismus v umění a architektuře je etika ústupu a odmítání současného světa naplněného protiklady a banalitou. Podle Ignasi de Solá-Morales: „……..Paradoxem je, že architektonický minimalismus, jenž byl tvarován opozicí a odříkáním, pozbývá své základní síly, je-li zjednodušován, zmaten a redukován na pouhou módní záležitost. Dnes, kdy je minimalismus symbolizován kulturními produkty Philipa Glasse, Calvina Kleina a dalších, již pramálo oplývá něčím ze svého poetického programu nebo estetiky.“ Původním cílem minimalismu je seříznout každou zkušenost na holou podstatu na základě dichotomie mezi světem a subjektem. Toto je počáteční bod, ze kterého lze dosáhnout čistého, povznešeného pocitu z nahlíženého. Minimalismus propaguje jednoduchou geometrii a čisté barvy oproti nahodilé složitosti našeho smyslového vnímání, vše jako prostředek k filtraci a pročištění kanálů našeho smyslového vnímání pomocí představ formy a dimenze, které hlásají potřebu syntézy. Pro Judda i Morrise (viz obrazová příloha 3) je rozhodujícím faktorem tvar. Tvar je objekt: ať už je tomu jakkoli, to, co zajišťuje celistvost objektu, je singulárnost tvaru. Minimalistické umění staví vše na tvaru jako na dané vlastnosti objektu, dokonce jako na určitém druhu objektu s vlastními právy. Jde o zkoumání samotné objektovosti. Analýza konceptu objektu v umění, která mě přivedla k původní myšlence minimalismu, byla východiskem mého přemýšlení, jak ztvárnit objekt. Proto jsem se jej snažil přivést k jeho původnímu významu, který se zabývá samou podstatou objektovosti, a tudíž využívá tvarosloví elementárních tvarů a barev. To znamená, že divák vidí černý box nebo jednoduchou plochu. Jde pouze o zviditelnění tvarové a barevné podstaty, která odkazuje pouze sama na sebe. Objekt černého boxu působí na diváka jako autonomní věc vložená do svého okolí, která se chová tak trochu arogantně. Nezajímá ho, co se nachází kolem něj, jaký je kontext. Objekt existuje sám za sebe a pro sebe, vytržen z okolní reality stejným způsobem, jaký můžeme pozorovat u minimalistických uměleckých děl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Autor:  David Marek (*1979, Jablonec nad Nisou)

 Škola / Ateliér:  VŠUP Praha / Architektura 2

 Vedoucí ateliéru:  Doc.ing.arch Ivan Kroupa

 Asistent:  ing.arch Jana Moravcová

 Konzultant:  Mgr.Cyril Říha

 Oponent:  M.arch Ing.arch Adam Gebrian

 Akademický rok:  2008/2009

-->

                <figcaption><span>Foto: eArch </span></figcaption>
            </figure></a><strong>

  Diplomní projekt Architektura versus umění, dům versus objekt   DAVID MAREK, VŠUP Praha

  vedoucí diplomního projektu:  doc. Ing. arch. Ivan Kroupa   školní rok: 2008/2009

Efektu vnímání knihovny z bodu 1 a 3 jako objektu a z bodu 2 jako budovy je docíleno optickým trikem, který mi byl architektonickým nástrojem. Vizualita objektu je podpořena tím, že konzoly a rozmanitost hmoty jsou v optickém zákrytu tak, aby na pohled vypadaly jako čistý objekt. Ten čteme jako čistý tvar s texturou, o které pozorovatel neumí říci, zda je dvoj- nebo třídimenzionální. Tento optický trik odkazuje na umělecký proud op-art, který se kombinatorikou elementárních tvarů do nevšedních pozic snažil docílit prostorového efektu (např. dílo Victora Vasarelyho, viz obrazová příloha 2). Kratší prosklené fasády, které jsou kolmé na směr řeky (S–J), jsou pokryty černým předsazeným perforovaným plechem a z bodu 1 a 3 tyto fasády vnímáme jako tmavé plochy. Severní, delší fasády, které jsou orientovány ve směru řeky (V–Z), jsou prosklené s vertikálními lamelami ze stejného perforovaného plechu. Rytmus lamel je takový, aby při bočním pohledu z bodu 1 a 3 byly v zákrytu, což umožňuje divákovi z těchto bodů knihovnu celou vnímat opravdu pouze jako tmavý box, kompletně pokrytý perforovanou fasádou, což dělá z knihovny abstraktní objekt. Tmavá barva je zvolena z toho důvodu, že popírá stíny a vizuální obraz objektu sceluje, dává mu hloubku a hmotnost. Všechny objekty mají povrch a uvědomění si povrchu díla implikuje jeho objektovost. Zadní jižní fasáda je pokryta pouze reflexním sklem. Domy Starého Města jsou k této fasádě velmi blízko, a tak většinu dne zastiňují paprsky jižního slunce. Zbytek slunečního záření je odražen reflexním sklem. Zde nebylo předsazené fasády potřeba, neboť nehraje žádnou roli při pohledu ze třech hlavních bodů.

Vraťme se k bodu 2, což je kolmý pohled na budovu. Díky vertikálním lamelám, které pokrývají fasádu, při tomto pohledu dochází k úplné proměně. Objekt se změní v dům, budovu. Při kolmém pohledu divák totiž skoro nevnímá vertikální lamely, které opticky zmizí, a místo nich vidíme prosklené fasády za nimi. Objekt se vytratí, otevře se a ukáže dům skrývající se uvnitř. Při kolmém pohledu vnímáme sklo, okna, dveře, stínění, vnitřní příčky, život uvnitř budovy, vnitřní světlo, barvu, terasy, regály s knihami, vnitřní vybavení atd. Při pohledu z bodu 2 se nám zkrátka odhalí všechny aspekty, které jsou obyčejně spojovány s architekturou a které architekturu oddělují od objektu. Z tohoto pohledu vidíme budovu, která je tvarově rozmanitá, protože různě dlouhé konzoly vystřelují ve směru V–Z, což je směr okolo plynoucí Vltavy i směr toku pohybu na přilehlých komunikacích. Vidíme budovu, která je perforována v celém svém objemu, aby tak utvořila volné venkovní prostory teras a zároveň nám umožnila vidět strukturu Starého Města v pozadí. Vidíme budovu, která jemně zachází s horizontem domů na pozadí, reaguje na silnici podjíždějící knihovnu. … Zkrátka vidíme budovu, která je komplexní architekturou, chová se kontextuálně a reaguje na své okolí na rozdíl od autonomní povahy minimalistického objektu.

Pokud se člověk-pozorovatel nachází kdekoli jinde v dosahu budovy mimo mnou tří stanovených bodů, tak vidí tzv. transformační fázi, kdy se objekt mění v budovu nebo naopak budova v objekt. Tyto mezistupně jsou pro diváka dynamikou a napětím vnímání. Propracovat povrch, vysvětlit jej, udělat z něj významnou operaci ze smyslového hlediska znamená vidět povrch jako pole sil, jako místo, kde se scházejí energie z různých směrů a kde se zdroje křižují a střetávají. Například svůdná síla prací Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona tkví v jejich smyslové bezprostřednosti, i když se jejich díla leckdy zříkají racionální srozumitelnosti. Ať už je takováto architektura neprůhledná či průhledná, odhmotněná či ekologická, vydává se na cestu s bonusem osobitosti, vzrušení a konkrétní hmotnosti. Takováto architektura může být nevyzpytatelná, ale její hmotná hustota má pro mě osobně velké kouzlo.

Jak jsem popsal výše, knihovna se nám zjevuje z různých úhlů pokaždé trochu jinak. Nastínil jsem minimalistický objekt i komplexnost budovy, ale tyto stránky mého projektu by neměly význam, pokud by neexistoval divák. Na druhé straně architektonického nebo uměleckého díla musí byt vždy někdo, kdo jej vidí a hodnotí. Jedná se o důležitost diváka a jeho vztahu k objektu, respektive k architektuře.

Objektem, objektovostí a divákem se například zabývá Michael Fried, který tvrdí, že: „....... díky trojrozměrnosti dílo může být tak účinné, jak si jen lze pomyslet. Reálný prostor je vnitřně účinnější a specifičtější než malba na plochém povrchu. Pozorovatel si uvědomuje, že on sám ustavuje vztahy tak, jak zakouší předmět z různých pozic, za různých světelných podmínek a v různých prostorových kontextech, což mnou zvolené základní body a jejich mezistupně umožňují.“ Důležité je v tomto vnímání také měřítko. Uvědomění si měřítka je funkcí konstantního porovnávání velikosti těla osoby s nahlíženým. Při takovémto srovnávání je zahrnut i prostor mezi subjektem a objektem. Čím větší je objekt, tím větší odstup jsme nuceni od něj udržovat. Je nutná větší vzdálenost objektu v prostoru od našich těl, abychom jej vůbec viděli, a proto je u knihovny vhodným elementem řeka, která odstup umožňuje. Zkušenost v čase je divadelní, scénografie obrazů, jimiž člověk vnímá knihovnu, se v čase proměňuje.

Závěrem bych chtěl shrnout, co bylo cílem hledání hranice mezi objektem a domem. Nebylo to zkoumání pouze domu nebo pouze objektu odděleně. Šlo o průnik těchto dvou elementů. Při průniku dvou nesourodých věcí vzniká prostor, kde dochází k transformaci, která má pro mě velkou výpovědní hodnotu. Čím ostřejší je hranice mezi objektem a domem, tím silněji obě složky vyznívají, čerpají sílu ze svého protikladu. Bez černé by nebylo bílé a naopak.

V tomto případě není jediným a hlavním cílem pouze dům nebo objekt, daleko zajímavější je to, co se děje mezi nimi, zde vzniká napětí a vzrušení. Tato dvojznačnost, víceznačnost, překrývání jsou zakotveny i v soudobé filozofii a hledání takovéhoto architektonického výrazu je pro mě z části odrazem myšlení společnosti. Architektura mnohovýznamových úrovní a různých úhlů pohledu: její prostor a prvky lze vnímat několika způsoby najednou. Rovnováhu je třeba nastolit na základě protikladu. Díky citu pro paradox vedle sebe mohou existovat zdánlivě rozdílné věci, jako je minimalistický objekt a komplexní budova. Architektura má možnost vyvolat potřebu rozmanité vizuální zkušenosti.

Jak tvrdí Robert Venturi ve své knize Složitost a protiklad v architektuře: „…….podle takové zkušenosti se předpokládá, že kolize mezi tvrzením a jeho následným popřením vede k vyšší syntéze. Příliš nápadné zjednodušování má za následek architekturu bezvýraznou, „Less is a bore“. Toto tvrzení samozřejmě neznamená popření estetické jednoduchosti, která uspokojuje ducha, ale čerpá, je-li hodnotná a pravdivá, právě z vnitřní složitosti. Falešná složitost některých současných staveb není ničím víc než jen obdobou falešné jednoduchosti rané modernistické architektury. Komplikované tvary neodrážejí skutečně složité cíle. Touha po složité architektuře včetně všech průvodních protikladů není jen reakcí na banalitu nebo prázdnost soudobé produkce. Není zde místo pro tvary zjednodušené ani povrchně složité. Namísto toho je nezbytné opět uznat a využít rozmanitost obsaženou ve dvojznačnosti vizuálního vnímání.“ Dvojznačnost vnímaní je složitost protikladu vyplývajícího z rozdílu mezi tím, jak se nám určitý obraz jeví a jaký je ve skutečnosti. Je tedy opravdu možné zaměnit neprůhlednost nebo průhlednost minimalismu za odlišnou a různorodou mnohoznačnost architektury.

Architektonický výraz určité budovy je výslednicí komplexní historie architektury. Je aktuální reakcí na to, co se doposud v architektuře odehrálo. Mým cílem nebylo vytvořit minimalistický objekt a vracet se tak formálně k tomuto proudu v architektuře. Historie architektonických směrů tu není proto, abychom ji bezezbytku opisovali, ale abychom z ní čerpali a tuto inspiraci posunuli dál tím, že ji převedeme do aktuální reality dnešních dnů. Vznikne kolize, která podněcuje otázky, a tím provokuje tvůrčí potenciál.

Knihovna je formou i obsahem, abstraktnem i konkrétnem. Záleží na úhlu pohledu.

Použitá literatura:

Robert Venturi, Složitost a protiklad v architektuře. Arbor vitae, Praha, 2003. Jana Tichá (ed.), Architektura v informačním věku. Zlatý řez, Praha, 2006. Tomáš Štraus, ABC Op-art, Vydavatelství Slovenského fondu výtv. umění, Bratislava,1969. Tomáš Pospiszyl (sestavil a přeložil), Před obrazem, OSVU, Praha, 1998.

 Autor:  David Marek (*1979, Jablonec nad Nisou)

 Škola / Ateliér:  VŠUP Praha / Architektura 2

 Vedoucí ateliéru:  Doc.ing.arch Ivan Kroupa

 Asistent:  ing.arch Jana Moravcová

 Konzultant:  Mgr.Cyril Říha

 Oponent:  M.arch Ing.arch Adam Gebrian

 Akademický rok:  2008/2009