BETON NA JEDENÁCT | LE CORBUSIER

Středa, 1. Březen 2006 - 8:36
| Napsal:
Le Corbusier (vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret) přišel na svět v rodině hodináře a zpočátku to vypadalo, že se této profesi bude věnovat i on. Přesto se nakonec stal se jedním z nejvlivnějších a nejvýznamnějších architektů 20. století. Mluvilo se o něm jako o apoštolovi moderny, jako o sociologovi urbanismu, jako o člověku, který stál u zrodu dvou slohů – purismu a brutalismu.
NARODIL SE HODINÁŘCharles-Édouard Jeanneret spatřil svět 6.10.1887 v městečku La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku, pár kilometrů od francouzských hranic. Zde se roku 1902 začíná na škole uměleckých řemesel učit na rytce a cizeléra. Zpočátku se rytectvím i živil, jeho učitel však záhy obrátil Jeanneretovu pozornost k architektuře. V 17 letech měl za sebou první realizaci – dům pro rytce Louise Falleta v jeho rodném městě. O tomto domě s valbovou střechou, který byl postaven v tradičním švýcarském duchu a pojetím ornamentality spíše připomíná Gaudího Casu el Capricho než vrcholná Le Corbusierova díla, později hovořil se značným despektem. Příznivé přijetí obyvatel však Jeanneretovi zajistilo další dvě zakázky na sousedních parcelách. Získané finance mu pak umožnily první velkou studijní cestu po Evropě.

BUĎ TÍM, KÝM JSITento výrok nalezl Le Corbusier v Nietzschově Zarathustrovi, a stal se jeho celoživotním krédem. O konkrétním vlivu na konkrétní věci lze jen spekulovat, nicméně duch této věty je cítit i z pozdějších Le Corbusierových prohlášení, jako je například následující: Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás [1].

S obdobnou suverenitou byl Jeanneret v necelých dvaceti letech přijat do atelieru bratrů Perretových. Stačilo, aby jim ukázal svoje skici. Perret, který byl proslulý používáním železobetonu, Le Corbusierovi objevil také krásu inženýrských staveb 19. století (Eiffelova věž, Galerie strojů) a vyzval ho k návštěvám muzeí, galerií a ke studiu filosofie a teorie umění. Od října 1910 absolvuje Jeanneret stáž u další architektonické ikony 20. století, Petra Behrense.

Způsob, jakým se Le Corbusier rozhodl vzdělávat se, není nepodobný modelu mistr-žák, který nejen v architektuře fungoval po staletí. (Pro připomenutí – Parléř se v necelých čtyřiadvaceti letech stává architektem chrámu sv. Víta, ve stejném věku dokončuje Michelangelo svou Pietu).

V letech 1914-15 vytvořil Jeanneret pro válečné uprchlíky projekt Dom-Ino (z lat. domus a innovatio). Vodorovné desky byly podepřeny vždy šesti sloupy odsazenými od fasády a jednotlivé moduly šlo skládat do tvarů písmene L či U. Koncept holého skeletu umožňoval variabilitu řešení fasád i dispozic. Kresba konstrukčního rámu Dom-Ina je už zjevením zcela nového stylu, průčelí však stále spočívají v tradici geometrické secese, byť velmi oproštěné od všech ornamentů [2].

Z roku 1916 pochází vila Továrníka Schwoba. Jedná se o jeden z prvních evropských domů se železobetonovou konstrukcí. Půdorys kolem atria vychází z Diomedeovy vily v Pompejích [3].

PURISMUS 1918-1929Puristické období začíná s koncem první světové války, klíčovým je však rok 1920, kdy Jeanneret začíná vydávat časopis L´Esprit nouveau, poprvé podepisuje svůj článek pseudonymem Le Corbusier (což je příjmení jeho děda z máminy strany) a projektuje proslulý Citrohan. Le Corbusierovo sociální cítění se zde projevilo v podobě prefabrikace a sériové výroby. Krabicový prostor domu byl uzavřen zdmi z litého betonu a lomového kamene. Přední i zadní průčelí pak bylo zamýšleno jako pásová okna. Le Corbusier byl lakonický: Prostě krabice bude sloužit jako dům.

Mezi klenoty puristické architektury ale patří vila v Garches (1926-27) a zejména pak vila Savoye v Poissy (1929).

V době, kdy Le Corbusier sní o Soudobém městě pro tři miliony obyvatel (1922), které je tvořeno čtyřiadvaceti puristickými mrakodrapy rozestavenými na pravidelném rastru, staví však nanejvýš rodinné vily, dochází v Československu k realizaci stavby Veletržního paláce podle projektu Oldřicha Tyla, a Josefa Fuchse (1925-29), který je vystavěn na ploše 140x80 m. Původně se dokonce mělo jednat o tři paláce a hotel, realizován byl však pouze jeden blok, v němž dnes sídlí část expozice Národní galerie.

Roku 1927 byl Le Corbusier přízván Miesem van der Rohe k tomu, aby se podílel na výstavbě kolonie Weissenhof ve Stuttgartu v níž vystavěl dva domy. Při této příležitosti publikoval proslulých Pět bodů nové architektury:

1. dům na pilotech
2. zahrada na střeše
3. volný půdorys
4. pásová okna
5. volné průčelí

TŘICÁTÁ LÉTAKrásy jihoamerických velkoměst ohromily Le Corbusiera na přednáškovém turné v roce 1929. Hbitě skicoval grandiózní plány, které měly jejich velkolepost umocnit, ať už tím, že respektoval genius loci, nebo se s ním dramaticky střetával. Z těchto skic pak vycházel projekt Zářícího města. Samotné Zářící město tvořilo čtrnáct správních mrakodrapů ve stylu Soudobého města, do „srdce“ byl položen kulturní a obchodní okrsek, do „plic“ po obou jeho stranách pak naskládány obytné bloky se zalamovanými půdorysy a podnož tvořila zóna lehkého a těžkého průmyslu napojená na železnici. Obytné domy byly projektovány tak, aby dal obyvatelům „tři podstatné vlastnosti“ slunce, zeleň a vzduch [2].

Le Corbusier postupně vstřebává myšlenky konstruktivismu, jež se promítají do jeho projektů. Zřetelně je to vidět na budově Centrosajuzu v Moskvě (1929-33). Jeho budovy tak směřují od purismu krabic k uvolněnějším, promyšlenějším a komplikovanějším strukturám, jak je zřejmé u budovy Švýcarské studentské koleje či na budově armády spásy (obě Paříž, 1930-32), v domě Clarté v Ženevě (1930-32) a v architektově vlastním nájemním domě v Paříži (1933).

BRUTALISMUS 1945-65Zatímco u puristických vil byl beton stavebním materiálem, který se omítal, získává u brutalistických staveb svůj vlastní estetický význam. Používání neomítaného, neopracovaného betonu, si říká o expresivnější a plastičtější formy. V Le Corbusierově díle byl uplatněn například u Jaoulova domu v Paříži (1952-54), Sarabhajova domu v indickém Ahmedabádu (1955), či u budovy ministerstva školství v Rio de Janeiru, kde byly poprvé v praxi použity slunolamy (1936-45), u administrativního mrakodrapu v Alžíru (1942) a především u kolektivního domu Unité d’habitation v Marseille (1946-52). Nedokonalou strukturu „betonu brut“ Le Corbusier okomentoval slovy: Cožpak ani u mužů a u žen nevidíte vrásky a mateřská znaménka, křivé nosy, nesčetné zvláštnosti?… Chyby jsou lidské, ony samy jsou našimi každodenními životy.

Unité d’habitation představuje jednu z nejpozoruhodnějších staveb 20. století, a to jak z hlediska výtvarné formy, tak z hlediska sociálního programu. Dům byl objednán francouzskou vládou a měl se stát modelem pro bytovou výstavbu v dalších francouzských městech poničených válkou. Le Corbusier do něho vložil 337 bytů ve 23 rozmanitých typech – převážně dvoupodlažních. Sedmým a osmým patrem probíhá obchodní ulice, na střešní terase jsou umístěny jesle, školky, tělocvična a bazén. Typy této budovy se pak ještě opakuje, ač v okleštěné podobě, ještě v Nantes (1952-55), Meaux (1956), Berlíně (1956), Briey-en-Foret (1957) a ve Firminy (1960-68).

GO EAST, OLD MANSvé největší urbanistické a architektonické dílo uskutečnil Le Corbusier v Indii, když bylo třeba po odtržení Pákistánu v roce 1948 vyprojektovat pro spolkový stát Paňdžáb nové hlavní město, neboť Láhaur zůstal na území Pákistánu. Prací na Čandígarhu se Le Corbusier ujal v roce 1951. Městskému centru s okrskem vládních budov vévodí Justiční palác, Úřad vlády a Parlament.

Justiční palác (1951-55) skrývá pod kolosální téměř metr a půl tlustou betonovou římsou, která funguje jako slunečník, dva vzájemně oddělené bloky. V mezilehlém prostoru se nachází tři monumentální pilíře. Stavebnímu inženýrovi se Le Corbusier svěřil: Víte, o co u Justičního paláce jde? Řeknu vám to, Varmo: Jde o výšku, o moc zákona a o jeho sídlo [3].

Na západní straně přiléhá k Justičnímu paláci Úřad vlády (1951-58). Budova na půdorysu 254 x 42 metrů je vlastně horizontálním mrakodrapem, aniž by tím něco ztrácela ze své působivosti. Na střeše vybudoval Le Corbusier architektonickou krajinu ne nepodobnou té v Unité d’habitation. Plasticitu objektu doplňují rampy a slunolamy.

Parlament (1951-62) je nejkomplexnější z těchto tří staveb. Ze zdánlivě neslučitelných inspiračních zdrojů (chladírenské věže, udírny jurských zemědělců, puristické Corbusierovy stavby, či kravské rohy) [3] vznikla betonová symfonie, která se navíc zrcadlí na přilehlé vodní hladině.

V roce 1959 byla zúročen třicetiletý Corbusierův zájem o muzeum jako typologický útvar. Jedinou jeho japonskou realizací, která u nás není příliš známa, je Národní muzeum západního umění v Tokiu.

PRO SLÁVU BOŽÍVe stejné době, kdy vznikaly stavby v Čandígarhu, se Francie dočkala dvou vrcholných staveb – Kostela Notre-Dame-du-Haut (Ronchamp) a kláštera La Tourette. Mariánská kaple v Ronchamp (1951-55) překvapila Le Corbusierovy přívržence hned dvakrát – jednak proto, že Corbusier se nijak zvlášť netajil odstupem ke katolické církvi, jednak svým novátorstvím, které obrátilo naruby rané Corbusierovy zásady o racionalitě. Skořepina střechy byla jako křídlo letadla vytvořena ze dvou rámů a obalu; nosnou část tvoří nezávislé zdi oddělené úzkým meziprostorem od skořepiny střechy a pilíře ze železobetonu, zevnitř i zvenčí omítnuté. Jižní zeď je navíc silnější a nakloněnější než ostatní. Le Corbusiera při návrhu ovlivnil nejen krabí krunýř, ale i jiné, úplně odlišné vzory [3].

Klášter La Tourette vznikl v letech 1953-60. Nachází se přibližně 30 km od Lyonu a patří k nejvýznamnějším Corbusierovým dílům a také k nejpravdivějším stavbám – jednak nepřikrášleností svého vzhledu, jednak téměř nad-racionálním dispozičním řešením. Přesto, že se Le Corbusier zajímal o typologický vývoj kláštera, sám jej nenavrhl v důsledně tradičním duchu, ale i zde uplatnil svůj stále svěží talent. Tvrdí se, že tuto zakázku bral velmi osobně. Sociální cítění a skromnost minimálních prostorů mohly být uplatněny v mnišských celách, jež mohou být chápány jako atomy obytného prostoru. Teoretikové architektury a estetiky vůbec mají tuto stavbu zvláště v oblibě, až má člověk pocit, že tuto kontroverzi vyvolal Le Corbusier záměrně.

SPOJENÉ STÁTYNa sklonku života se Le Corbusierovi plní velký sen – získává zakázku ve Spojených státech, které ho již od první světové války fascinovaly. Na první cestě po USA se mu zakázku nepodařilo získat, neprosadil ani smělý plán přestavby New Yorku a v případě newyorské budovy OSN byly sice jeho plány z velké části uskutečněny, nicméně Le Corbusier se musel autorských práv domáhat, neboť architektem stavby byl Wallace Harrison. Jedinou americkou stavbou je tak Centrum výtvarných umění v Cambridgi (1959-62) [3].

O dva roky později, 27. srpna 1965 Le Corbusier umírá při koupání ve Středozemním moři. Zanechává však za sebou betonovou symfonii – jako by byl vynálezcem betonu právě on.

NÁSLEDOVNÍCIZvláště Le Corbusierova pozdní díla byla vysoce inspirující. Mezi nimi jistě zaujímá čelní místo parlament v Čándigarhu, v němž se Le Corbusierovi podařilo vytvořit expresivní antiracionální architekturu [4]. Následovníci přeměnili betonový brutalismus v plastickou hru forem a přitom jej zjemnili. Patří k nim James Stirling, Peter a Alison Smithsonovi, či Kenzo Tange, ale vliv se projevuje i v novém kampusu Petrohradské univerzity či v díle L. I. Kahna [4].

K následovníkům Le Corbusiera bývá počítán i Richard Meier, který se inspiroval zejména prvním obdobím – bílou architekturou s přísně matematicky komponovanými proporcemi.

ZROD POSTMODERNYPřes značné novátorství a vliv, jaký Le Corbusierova architektura měla, se nesetkala pouze s chválou, ale i s vášnivými vymezujícími se reakcemi. Mezi nejsilnější patří zrod postmoderny. Ta reagovala na monotónnost moderního mezinárodního stylu, na formovou omezenost bezcitně poskládaných krabic a betonovou šeď, které jsou mnohými uživateli pokládány za vizuální degradaci životního prostředí. [4].

Postmoderna nemá přísné zásady, jak tomu bylo např. u funkcionalismu, ale sdílí některé společné hodnoty – individualitu, intimitu a komplexitu. Manifestem postmoderny je kniha Roberta Venturiho z roku 1966 (která většího rozšíření dosáhla v roce 1977) – Complexity and Contradiction in Architecture [4].

Literatura: [1] Reflex č. 38, 22.9.2005 – Tematická příloha věnovaná Le Corbusierovi, Petr Volf
[2] Referát z dějin techniky – Le Corbusier, C. Cifrik, PeF UK, 2000
[3] Le Corbusier, Jean-Louis Cohen, Taschen, 2005
[4] Módní trendy a stylová pluralita, Doc. ing. arch. PhDr. Karel Schmeidler, CSc., UDÁLOSTI na VUT v Brně, č. 6-7, 1998

Další zdroje: přednášky na FA ČVUT
www.fondationlecorbusier.asso.fr
www.nmwa.go.jp
www.ngprague.cz
www.pis.eunet.cz

Klíčová slova: