VIVA LA REVOLUCION | LUIGI SNOZZI

Úvodní foto použito z tiskové zprávy Kruhu.Zájemců o přednášku bylo poměrně hodně, takže se nakonec rozmístili do tří zón – před řadami sedadel se sedělo na zemi a za nimi ještě slušná řada zájemců postávala. Luigi Snozzi se tak ke svému řečnickému pultu musel prodírat sedícími studenty.Když jsem se svými studenty a řešíme nějaký problém, dávám jim k dispozici různé výroky, začal Luigi Snozzi svou přednášku, jako třeba tenhle:ARCHITEKTURA JE PRÁZDNÝ PROSTOR A ZÁLEŽÍ NA TOBĚ, ABYS JEJ DEFINOVAL. V zápětí však podotknul, že daný výrok platí pro historické město, nikoli však pro současné. Touto dialektikou – mezi tvrzením a jeho popřením – předeslal charakter celé přednášky.PROBLÉM IDENTITY MODERNÍCH MĚSTHistorická města měla jasný kontext, bylo dáno jak stavět, kontext byl dán pravidly a kvalitou. Smysluplným kontextem bylo vytváření veřejného prostoru. Ke kontextu historického města nebylo třeba velkoleposti. Ovšem výjimečné zakázky byly zadávány výjimečným architektům – ti porušovali pravidla, překračovali dané hranice. Proto existoval určitý strach z velkých architektů. Příkladem mohou být Benátky, pro které Palladio vytvořil celou řadu úchvatných projektů, které až na výjimky nebyly realizovány. Nicméně – dnešní Benátky si nelze představit bez Palladiových kostelů Il Redentore či San Giorgio Maggiore.Jak je tomu dnes? Demokracie, která je jinak nejúžasnějším způsobem vlády, čelí krizi města. Demokracie totiž neví, jaké město chce. Existuje jev, který se v italštině označuje jako la città diffusa – explodující město (český jazyk zná zajímavý ekvivalent – kobercové nálety předměstí). V takovémto městě už prázdný prostor nemá veřejný smysl.Na to, aby architekt postavil monument, potřebuje smysluplný kontext. Když však kontext chybí a v demokraciích chybí, je kontextem města volnost, možnost čehokoliv – takže každý architekt vynalézá své vlastní výrazové prostředky, svůj vlastní styl, aby dosáhl monumentálnosti. Takovéto budovy vytváří dnešní město a jeho prázdnotu.BRISAGO – PROTI VŠEM REGULÍMMěstečko Brisago se nachází u Locarna na švýcarsko-italském pomezí. Jeho charakter utváří dramatická scenerie Alp na jedné straně a vody Lago Maggiore na straně druhé.Městečkem protéká od severu k jihu potok – na levé straně je vlastní sídlo, na straně druhé prázdný prostor. Město si usmyslelo, že zde chce postavit 70 bytů a vznikl projekt tří značně členitých domů, každý byl dokonce jinak vysoký. Tak prý je zaručena pestrost a také to, že projekt zapadne do kontextu organicky rostlé části města na levé straně potoka, uvedl Snozzi představu řešení území, která vyhovuje regulativům.Cílem projektu, který se radním Brisaga tolik líbil, bylo chránit břeh – tedy stavět daleko od něj, vytvořit členité budovy, aby se neporušil charakter stávající zástavby na druhém břehu, zakrýt zelení zeď, nad kterou se vine silnice, na střeše garáží, které jsou při povodních potenciálně pod vodou vybudovat dětské hřiště, protože je to nejpřirozenější věc na světě, že si děti hrají na střeše garáží. Poté si povzdechl, že za dvanáct let svých bojů s krajinářskými komisemi nikdy neměl pravdu. Snad v důsledku této zkušenosti zazněl další zajímavý bonmot – Snozzi důrazně podotkl, že svým studentům zakázal používat slovo „chránit“.Vzápětí představil vlastní projekt pro Brisago: Jaké je moje řešení? To vychází už z charakteru místa, z jeho dialektiky – jedna část města je plná, druhá prázdná. Další, z čeho je nutné vycházet, že svah je zde mírný, což je pro Lago Maggiore naprosto netypické a výjimečné. Je žádoucí tento mírný svah uchovat jako celek. Jak ale postavit 70 bytů tak, aby ono prázdno bylo ještě prázdnější než bez nich? Projekt, který jsem navrhl, jde proti všem výše zmíněným zásadám, jak je schválily nejrůznější komise.Břeh není chráněn – ale je zhodnocen tím, že je nad ním vystavěna řada dvanácti patrových domků, dispozičně vycházejících z Le Corbusierova Unité d Habitation. To Snozzi okomentoval rázně a vtipně: Architekt musí mít dvě základní vlastnosti – musí být dobrý zloděj a dobrý zabiják.Snozziho řešení dvanácti rytmicky řazených bloků vznášejících se nad břehem jezera se sice podle autorových slov protivilo všem zásadám, ale poskytnulo kvalitní prostor – jednotlivé domy mají výhled na Alpy i na jezero, průhledy mezi nimi umožňují přímou komunikaci mezi zvedajícími se horami a hlubokým Lago Maggiore, navíc vzniká prázdný prostor v trojúhelníku mezi potokem, silnicí a břehem lemovaným dvanácti levitujícími bloky.BRAUNSWEIG (BRUNSWICK) – VELKOLEPÉ MEMENTOHned na začátku Snozzi podotknul, že se jedná o výjimečný projekt. Braunsweig je jedním z měst, které bylo spojenci na konci druhé světové války obdobně jako třeba Drážďany vybombardováno.Povídal o tom, jak na žádost profesora Ostertaga přijel do Braunsweigu, kde měl se studenty zpracovat nějaký projekt dle svého uvážení. Byl velmi překvapen, když jsem řekl, že Braunsweig. A když jsem dodal, že studenti by měli vypracovat projekt v měřítku 1:20.000 až 1:1, řekl mi, že jsem se zbláznil.Snozzi v zápětí ukázal vlastní řešení – historické město ve fortifikačním opevnění by zbořil – takže by jeho struktura byla připomínána pouze základy zdí, sklepy a podobně, ovšem až na pár čnících trosek by nic nepřevyšovalo horizont člověka. Veškerou suť pak navrhl nahrnout ke kraji a nechat ji tam. Celý prostor historického města – pokud by byl takto pojat – označil za největší memento Druhé světové války. Nové město navrhl vně historického opevnění, takže zástavba byla oproti původnímu stavu inverzní. ROSSA – BOURAT HISTORII Z LÁSKY K HISTORIICharakteristickým znakem tohoto městečka jsou osy – Cardo a Decumenus. Ty však v dnešní podobě fungují jako křižovatka, po které denně projedou tisíce aut. Dokonce schody od kostela míří přímo do silnice. Snozzi zdůraznil, že v těsné blízkosti křížení os se nachází kostel, vodárenská věž z doby Mussoliniho, několik historicky chráněných domů, fara a další stavby.Překvapivé Snozziho řešení, se kterým by se památkáři jistě nesmířili, spočívalo ve „vymlácení“ několika památkově chráněných domů, které překážely. Protože máme rádi historii, tak jsme jí kus zbourali. Bourali jsme historii z lásky k historii. Vznikla neuvěřitelná věc – prázdný prostor, kde je vše – radnice, fara, knihovna (umístěna do vily, kterou Snozzi pro její výjimečnou hodnotu nechal stát jako solitér) i kostel, ale i ona vodárenská věž. Doprava je odvedena okolo a do centra se tak vrátí život. Vidíme, že prázdný prostor je jednou z nejdůležitějších věcí vůbec.PORDENONE – NEURBANISTICKÝ URBANISMUSToto italské město uvažovalo o rozšíření na sever směrem k Alpám. Snozzi se u tohoto příkladu zamyslel nad vztahem architektury a urbanismu: Město se rozvíjí pomalu, architektura rychle, dům je postaven za pár let, ale město je budováno i několik staletí. Dnes se plánuje, co bude za padesát let, 90% z toho se ale stejně zamítne, neboť se mezitím mění potřeby. Urbanisté ví, že město se může vyvíjet i jinak, než ve svých prognózách navrhují, proto vznikl tzv. otevřený plán. Ten je strategií dnešních urbanistů – nemusí učinit žádné rozhodnutí. Já říkám, že nejlepší otevřený plán je žádný plán. Jaká byla moje odpověď na tuto výzvu? Vlastně to jsou dvě odpovědí: Za prvé je potřeba omezit růst měst, je to jediná možnost, která nám zbývá, krajina by totiž neměla mizet. Druhá odpověď je odpovědí architekta: Na potřeby urbanismu je třeba reagovat krátkou dobou architektury.Jaká tedy byla Snozziho odpověď? Dle jeho slov vymezuje prostor, jinak nedělá nic. Vtip spočívá v tom, že architekt omezil rozvojový prostor města obdélníkem cest, podél kterých navrhl vysázet aleje stromů. Do tohoto prostoru mohou být umístěna různá města, dodal Snozzi a ilustroval svou tezi na dalším promítnutém diapozitivu, kde do vymezeného prostoru umisťoval formou koláže nejrůznější historická města od nejstarších dob až do současnosti. Všechna z nich by mohla fungovat.HOLANDSKO – ÚVAHY O METROPOLISnozzi se zúčastnil také workshopu, jehož smyslem bylo navrhnout metropoli pro Nizozemí. V Holandsku je několik poměrně velkých a významných měst, ale žádné z nich se nedá srovnat s Londýnem, Berlínem, či Paříží. Snozzi, stejně jako jeho kolegové, dostali veškeré analýzy a podklady za posledních sedm let. Tyto podklady obsahovaly takové podrobnosti, jako přes které cesty v které roční době migrují žáby. Svůj pocit Snozzi vyjádřil lapidárně: Měli hotových spoustu analýz, ale žádný projekt. A já jim řekl – zahoďte všechny analýzy a postavte to, co říká jakýsi Snozzi z Locarna.Podle Snozziho holandská města nesmí srůstat, proto navrhl omezit růst měst podél jasných linií osázených stromy. Potom na diapozitivu ukázal svůj záměr – kolem ohromného zeleného kruhu o průměru 40 km dobudovat k Amsterdamu, Rotterdamu a dalším existujícím městům města další, původní skica jich obsahovala devět, ovšem Snozzi zavtipkoval, že pochází ze Švýcarska, tedy ze země hodinek a navrhl kolem centrálního zeleného kruhu vybudovat dvanáct měst jako dvanáct hodin. Města spojil vlakem po obvodu zeleného kruhu. U každého města tedy Snozzi uvažoval o vybudování nádraží a u něj dvě vysoké věže, kam navrhl ubytovat dělníky, kteří Holandsko budují – tedy převážně muslimy. Situaci v Holandsku srovnal se Švýcarskem, které je taktéž budováno převážně cizinci. V diskusi, která následovala po přednášce, však zdůraznil, že tato představa je jistě značně naivní a že by v oněch věžích – které považoval za nejlepší místa ve městě – stejně nakonec byla sídla nadnárodních společností či bank, hotely a podobně.Nicméně – na papíře vznikla metropole, jejíž srdce je zelené, metropole, která sestává z dvanácti oddělených měst propojených kruhem železnice. Za hodinku tak lze objet všechny části této roztroušené metropole.Za posledních deset patnáct let vzniklo v Nizozemí značné množství dálnic, podél kterých se vysázely stromy. Ale v Holandsku tradičně nebyly stromy, neboť by braly vítr mlýnům a kanálům. Proto je třeba vykácet stromy. Jen asi 300.000. A potom uvidíte vše – město i moře – ona rovina uprostřed navrhované metropole to umožňuje.Poznámku, která tiše zazněla z hloučku odvedle, Snozzi jistě neslyšel, a pravděpodobně by jí nerozuměl, neboť by to byla taková pšekladateská ošišek: Kdosi jen tak polohlasem navrhl nahradit vlak metrem a ono zelené srdce v centru, z nějž Snozzi navrhoval vykácet pouhých 300.000 stromů, označil za pole. Slovo metro-pole tak získalo zcela nový význam...Když jsem tento projekt prezentoval, mluvili o totalitarismu: Přece nám nějaký bezvýznamný Švýcar nebude říkat, co máme dělat, když nezná naše tradice. Nato jsem ukázal plán z dvacátých let. Byl to plán Holandského architekta. Byl mému plánu velmi podobný. A nikdo z nich ten projekt neznal. Nakonec je tedy Švýcar musel učit jejich vlastní tradice.DISKUSE (VÝBĚR) Co považujete za největší škůdce architektury? Architekty. Určitě to jsou architekti. Ještě před politiky, před spekulanty. To jsou naši nepřátelé. Kritizoval jsem všechna evropská pravidla. Kdo je dělá? Architekti. To jsou mí nepřátelé.Chtěl bych se zeptat v souvislosti s vykrádáním projektů, jak jste se o něm zmínil. Během svého profesního života jste byl několikrát v Brazílii. Jak Vás to ovlivnilo? Brazilci mají ohromnou důvěru ve své schopnosti a možnosti. Dám příklad: objevila se například myšlenka propojit celou Jižní Ameriku do jednoho státního systému, jakési obdoby Spojených států. Součástí tohoto projektu bylo „provrtat“ Andy vytvořit ohromný tunel spojující Chile s Argentinou. Já navrhoval obdobnou věc – „provrtat“ Alpy tunelem o průměru dva kilometry ve směru Curych-Milán. Z Curychu by tak byla vidět věž milánského dómu a naopak. Když Evropan přijde s takovým nápadem, je to vtip, ale například pro Brazilce je to realita, oni se pro to dokážou nadchnout, oni tomu věří.Několikrát jsem se taky bavil s Oscarem Niemeyerem. Povídal mi o svých budovách a podobně. V kanceláři měl takovou fotku a na ní šest nebo sedm krásných žen – jedna na druhé jako sendvič. Zeptal jsem se ho: Myslíš na ty ženy, když navrhuješ? A on mi s úsměvem odpověděl: Čím dál tím víc!Taky jsem se s Oscarem jednou takhle bavil, co dvě minuty se na mě otočil a vykřikl: Viva la revolucion! A já na něj: Viva la revolucion! Víte, jejich komunismus nemá s evropským komunismem, třeba jak ho znáte tady u vás, vůbec nic společného. Je to jiný svět.Další věc je, že v Jižní Americe nebyly už šest století války. Spočítejte války, které prošly Evropou. Stačí za posledních sto let. Proto věřím v sílu Jižní Ameriky.Co si myslíte o Corbusierově modulorovi? Dá se ještě dnes používat? Je to skvělý prostředek. Jako je metr, je modulor. Jako třeba můj přítel Livio Vacchini – on s modulorem pracuje dodnes – a dobře. Já ho nepotřebuji. Modulor je prostě prostředek, a jako takový není dobrý nebo špatný, člověk s ním musí umět zacházet.ZÁVĚREMLuigi Snozzi jistě mohl na leckoho působit jako utopista a dogmatik, je však třeba podotknout, že to nejdůležitější nebyla ortodoxnost či dokonce extrémnost některých jeho návrhů (popírání všech pravidel, urbanistické přehodnocení poloviny území Holandska, gigantický tunel mezi Curychem a Milánem, vztah k historii), ale naděje. Jistě, Snozziho koncepce jdou proti všemu zdánlivě přirozenému či jsou neuchopitelně velkolepé. Ale naděje, že věci lze dělat jinak, že je možné svobodně přemýšlet o podstatě problému a není třeba se nechat svazovat zažitými konvencemi, je nejen potřebná, ale snad i nutná. Pravidla totiž mohou mít smysl jednotlivě, ovšem když se všechna potkají v jednom místě, u jednoho projektu, stává se z architekta sluha, jehož hlavním úkolem není vytvořit kvalitní prostor, ale zavděčit se regulím. Pravidla hry jsou jistě potřebná, ovšem přeregulovanost je vždy zhoubná a na to přesně chtěl Snozzi upozornit.Svěží velkolepostí a mnohdy i okázalou naivitou donutil posluchače znovu popřemýšlet o architektuře a jejím místě v lidské společnosti, a to je určitě dobře.“Architektura a město“ - Luigi Snozzi | Ticinoút 8. 11. 2005 19.30 Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, P-7)pořadatel: Kruh o.s. www.kruh.info