Památkáři k případu kavárny ve Vodních kasárnáchv Olomouci

Jedná se o nemovitou kulturní památku situovanou navíc v městské památkové rezervaci. Z toho vyplývá, že dle památkového zákona jakákoli úprava objektu podléhá schválení památkovými orgány, bez vydaného kladného závazného stanoviska orgánu památkové péče nemůže být vydáno ani stavební povolení. Je nutné též odlišit, co se skrývá pod pojmem „památkář“, neboť památkáři jsou dvojí – úředníci, kteří vydávají správní rozhodnutí, a pracovníci památkových ústavů, kteří zpracovávají vyjádření sloužící jako podklad pro vydání správního rozhodnutí. Tento systém se stavebníkům (a nejen jim) jistě může jevit jako složitý a těžkopádný, vyplývá však z platné legislativy. V daném případě bylo k návrhu na stavební úpravy vydáno vyjádření Státního památkového ústavu v Olomouci. Toto vyjádření bylo negativní, námitky byly vzneseny proti probourání otvoru v historickém zdivu (otvor nebyl nezbytně nutný) a proti úpravě vstupu, nikoli však proti samotnému umístění kavárny v těchto prostorách a už vůbec ne proti řešení interiéru, které naopak pokládáme za velmi zdařilé. Nutno však připomenout, že interiérové řešení nebylo ani k posouzení předloženo a projekt neobsahoval ani vyobrazení úpravy vstupu, pouze jeho stručný slovní popis. Navrhovali jsme studii (byla to totiž studie, nikoli projekt pro stavební povolení!) přepracovat a znovu posoudit. Následovalo vydání rozhodnutí referátu kultury okresního úřadu, které realizaci dle předložené studie připustilo a stanovilo podmínky, mezi jiným i to, že nika při vstupu nebude obložena, zůstane zachováno stávající režné zdivo. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že podmínky byly s projekční kanceláří projednány. Posléze bylo vydáno stavební povolení a stavba realizována, avšak s obložením niky. Další kroky k odstranění této nepovolené úpravy podnikli již památkáři „úřední“, tedy pracovníci Magistrátu města Olomouce, oddělení památkové péče, kterým tato kompetence náleží. Myslím, že ani nejvyšší kvalita projektu neomlouvá porušování zákona, zvláště když stavebník ani zdaleka nevyužil možnosti pro prosazení svého záměru legální cestou.Otázka, zda úprava vstupu vzhled památky povznáší či naopak poškozuje, je jistě dobrý námět do diskuse mezi památkáři a architekty. Mohu připustit, že návrh i v návaznosti na řešení interiéru má své kvality. Očekávala bych však alespoň přiznání druhé strany, že úprava je velmi výrazná a jako taková potlačuje původní vzhled památky, tvoří z ní vlastně jen pozadí pro moderní design a reklamu podniku. Úkolem památkáře je upřednostňovat hodnotu původního díla, ostatně památkový zákon ani nic jiného než „obnovu“ památky nepřipouští (byť praxe je často zcela jiná). Nemyslím si také, že obložení je nutnou podmínkou provozu kavárny a že bez něj interiér svou hodnotu a atmosféru ztratí. Nutno též připomenout, že stavba vždy působí jako celek a jestliže je v objektu více provozoven, měly by být jednotlivé vstupy vzájemně sladěny, což v daném případě nenastalo – ze strany Mlýnské ulice vyčnívá nevzhledná markýza Captain Morgan´s, z tř. Svobody pak jakýsi provizorní vývěsní štít Barumba.Věřím, že dialog mezi památkáři a architekty je možný, předpokládá to však jistou ochotu naslouchat a respekt k druhé straně. Mezi památkáři jsou horší i lepší odborníci, stejně jako mezi architekty, a jednoduché odsudky nejsou na místě.Irena Blažková, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomoucičlánek je reakcí na příspěvky >>>Café Illy v Olomouci - kam nemůže čert, nastrčí památkáře >>>Jaroslav MachPár poznámek Zdeňka Lukeše k památkové péči