Petr Dub vystavuje v nové ostravské galerii, která vznikla v pasáži kina Dukla

Čtvrtek, 6. Prosinec 2018 - 10:12
| Napsal: | Zdroj: Tisková zpráva

Pasáž v bývalém ostravském kině Dukla prošla během letošního roku rozsáhlou rekonstrukcí podle návrhu architekta Davida Kotka z lokální architektonické kanceláře PROJEKTSTUDIO, který ji proměnil na otevřenou průchozí galerii. S myšlenkou obnovy prostoru přišli Robert Šafarčík a Jaromír Materna v rámci projektu Městské zásahy Ostrava 2016 a městský obvod Ostrava–Poruba se jí rychle chytl. Ve spolupráci s architektem Davidem Kotkem tak vznikl ojedinělý výstavní prostor, přinášející současné umění z uzavřených galerií do veřejného městského prostoru. Právě k tématu sterilních "white cube" galerií se obrací aktuální výstava umělce Petra Duba pod názvem White Over, kterou galerie Dukla hostí až do konce roku. Petr Dub působí také ve studiu Flusser, které se zaměřuje na fotografii architektury. Níže nabízíme text teoretika umění a kurátora výstavy Tomáše Knoflíčka.

Výstava Petra Duba
Fotoalbum: 

Specifický formát Galerie Dukla slouží Petru Dubovi především jako demonstrativní hranice mezi otevřeným veřejným prostorem a uzavřeným světem současného vizuálního umění. Jeho projekt cílí na dva zdánlivě disparátní fenomény, jimiž jsou rasismus a kritika galerijní situace. Bílou barvu, objevující se v názvu výstavy, lze proto číst jak v kontextu etnicity, tak v souvislosti s tradiční formou galerijní prezentace symbolicky zosobněnou bílou galerijní kostkou. Nejde však jen o slovní hříčku. Dubovo úsilí je soustředěnější, neboť je motivováno touhou obnažit mezi oběma jevy skryté vazby a poukázat na možnost jejich společných kořenů. Stejně jako je totiž ze své podstaty vylučující jakákoli teorie o nadřazenosti jedné rasy nad jinou, je ve svém základu vylučující i modernistický koncept umění, jenž je výmluvně shrnut právě v konceptu „bílé kostky”.

 

Ačkoli byl tento prostor od samotného počátku proklamován jako neutrální, nikdy nemohl tohoto kýženého stavu dosáhnout. Spíše naopak, což se také zřetelně vyjevilo v průběhu času. V těchto prostorech je zkrátka až příliš silně akcentován zárodečný podnět, dle něhož mělo umění zaplnit mezeru, kterou v duších moderních lidí představovalo odmítnutí Boha, a tím i dosavadní religiózní povahy společnosti. A i když tato základní premisa nebyla nikdy naplněna, neboť umění má ve srovnání s náboženstvím mnohem omezenější portfolio nabídky v oblastech spásy, proces jeho sakralizace pokračoval i v době, kdy přišlo o většinu trumfů, ba dokonce se skrze „white cube” způsoby prezentace, umocňující ikoničnost a transcendentální charakter děl, ještě zintenzivnil. Z muzeí a galerií se staly chrámy umění, jimž je z podstaty věci do vínku svěřena jistá míra povýšenosti, jakož i vědomé odtažitosti od zbytku žité reality. Právě v exkluzivní „bílé kostce” se zřejmě nejvýmluvněji vyjevuje potlačující aparát modernistického systému. A právě tady se také nejzřejměji vyjevují styčné body mezi mnohdy pouze proklamativně otevřeným galerijním prostředím a uzavřeným polem současného rasismu.

Původně měla výstava nést název White Cub Terror, v němž anglický termín "cube” metamorfoval do podoby „cub”, označující mládě šelmy. Odtud komerční fototapety s motivy roztomilých zvířat, jež se v expozici střetávají s textovou parafrází vycházející z diskuzních fór hájících "práva bílé většiny” a sterilitou galerijního prostoru odtrženého od pozornosti běžného člověka. Autor vědomě vrší klišé. Na jedné straně instalace odvozená z médií a reklamy (zvířecí mládě, výlohové polepy, opakování), na druhé z galerijního prostředí (minimalistické prázdno, práce s abstraktními znaky, neonový nápis, ad.) a bere tak na sebe tíhu a zacyklenost současných komunikačních strategií. Ať už ale Dubovu instalaci vnímáme jako nový impuls do poněkud skomírajícího postkoloniálního diskurzu, odtažité gesto akademika bez potřeby reflexe či jako provokaci směřující do vlastních řad, nelze jí upřít samozřejmost a lehkost (nikoli však povrchnost), s nimiž se dotýká zásadních problésoučasné společnosti i umění. To, k čemu směřuje především, je totiž snaha naznačit odvěký konflikt krásy a významu (a)politického umění. White Over.

Fotografie: Studio Flusser