Navrhl dům Věře Chytilové i dostavbu Staroměstské radnice. Architekt Emil Přikryl slaví 80
Dnes 28. prosince slaví osmdesátiny architekt Emil Přikryl. Navrhl několik staveb, které už dnes patří k milníkům dějin české architektury: obchodní dům Uran v České Lípě, vilu pro režisérku Věru Chytilovou v Praze -Tróji či přístavbu Galerie Benedikta Rejta v Lounech. „Jeho dílo, není velké počtem, nýbrž kvalitou,“ píše historik umění Jakub Potůček.
Jakub Potůček , 28. 12. 2025
Důležitou součástí tvorby Emila Přikryla bylo také vyučování na Akademii výtvarných umění - ateliér architektury vedl od roku 1990 a v roce 2015 byl na jeho místo vypsaný konkurs. Tehdy jsme s přáteli sepsali výzvu „Emilem ani omylem“ - dovolím si začít trochu osobně právě tímto textem. „Již nějaký týden visí na webových stránkách Akademie výtvarných umění výzva k účasti na konkurs vedoucího pedagoga Ateliéru architektonické tvorby, v současné době vedeného profesorem Emilem Přikrylem, kterého není nutné blíže jakkoliv představovat. Mluví za něho jeho dílo, které není velké počtem, nýbrž kvalitou, a celá řada úspěšných architektů, které během svého působení na akademii vychoval a jak pevně věříme i vychová. Ostatně, má proto ideální předpoklady: bohaté zkušenosti i dlouholetou praxi, a především svou práci bere jako poslání. Domníváme se proto, že jeho setrvání ve funkci vedoucího ateliéru je pro budoucnost české architektury více než žádoucí,“ psali jsme tehdy. Přidali jsme morální apel, který vyzýval kolegy, aby se konkursu neúčastnili. „Vážení uchazeči, na Emilův post ani omylem!“
Školu architektury na pražské akademii vedl nakonec další tři roky do roku 2018. Kromě AVU je jeho jméno spjato s Hubáčkovým Sialem a Školkou Sial, kam přišel právě z AVU.
Pekárna pro Prahu a Uran pro Českou Lípu
Emil Přikryl se narodil 28. prosince 1945 v Bílovci. V letech 1962–1968 studoval Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství (dnešní Fakultu architektury ČVUT), kde se v roce 1967 zúčastnil neformální přehlídky studentských prací. Iniciátorem akce nazvané Apelace byl Petr Vaďura, který krátce před tím seznámil spolužáky s tvorbou mladých architektů z okruhu vídeňské revue Bau. Přikryl se v rámci Apelace prezentoval studiemi pekárny a obchodního domu pro Prahu koncipovaného jako zaoblený skleněný kontejner. Ve studiích architektury pak dále pokračoval u profesora Františka Cubra na Akademii výtvarných umění, kterou dokončil v roce 1972.
Ještě během nich vstoupil do libereckého Sialu, respektive do postgraduální Školky Sial vedené Miroslavem Masákem. Tam také zvítězil v interní soutěži zvané "cvičení" na vilu pro režisérku Věru Chytilovou, která pak byla jen s mírnými odchylkami od prvotní koncepce postavena v letech 1974 - 1975.
„Oni se na nás cvičili," lomila režisérka Chytilová rukama v dokumentu České televize Prostory, svůj dům nicméně s radostí obývala až do své smrti a využila jej i ve filmu Hra o jablko z roku 1976. V té době už Přikryla zaměstnával Sial, přesně řečeno jeho nástupnická organizace Ateliér 2 Stavoprojektu Liberec.
Více k tématu
V roce 1975 se Přikryl stal novým členem týmu pracujícího na obnově vyhořelého pražského Veletržního paláce, v jehož Velké dvoraně chtěli architekti zvednout skleněný strop. Idea zvýšení stropu tohoto prostoru, do něhož zprvu zamýšleli vestavět ochozy, jakési Centre Pompidou obrácené dovnitř, přežívala i v pozdějších návrzích rekonstrukce. Skleněný strop měla podpírat konstrukce, kterou si Přikryl představoval jako čtveřici impozantních sloupů s kloubovými rameny. Ve studiích z let 1979–1981, které přirozeně doznaly postupných změn, experimentovali Přikryl, John Eisler a Miroslav Masák v duchu postmodernismu s různými geometrickými novotvary, které zamýšleli vestavovat jak vně Velké dvorany, tak přímo do ní. Do poslední fáze projektu, jež palác navrhovala uvést do stavu blízkého jeho původní podobě, přispěl Emil Přikryl jen drobným návrhem z části uskutečněného suterénního kina s videocentrem (1986–1987).
Stavbu, kterou Přikryl v 80. letech navrhoval sám, představuje obchodní dům Uran v České Lípě. Jeho geneze se ale začala odvíjet už v půlce předchozího desetiletí, kdy vypracoval první variantu. Objekt, pro nějž si investor vyžádal prefabrikovanou konstrukci MS-71, pojal Přikryl jako pětilodní halu se skleněným stropem středního pole, reklamní věží a neutrálními fasádami, které v kombinaci s nápisy a logotypy měla oživovat hlavně popínavá zeleň. Vzhledem k demolicím blízkých budov a změně urbanistických vztahů, byl Přikryl nucen vypracovat novou variantu, která prošla patřičnými změnami. Budova postavená v letech 1980–1984 tak pozbyla skleněnou střechu, reklamní věž a kompaktní tvar, který nahradila rafinovanější objemová skladba evokující (a to i svým keramickým pláštěm) práce českých funkcionalistů.
Motiv věže byl přítomen také v projektu hasičské zbrojnice pro Ústí nad Labem. Centrála, kterou Přikryl navrhl v roce 1976 s Johnem Eislerem, nebyla postavena, začalo tu období zdárné spolupráce obou architektů bodujících na domácí půdě i v zahraničních soutěžích. Největší úspěch jim přinesla studie obytné čtvrti Tegeler Hafen v Západním Berlíně, oceněná II. cenou. Do mezinárodního klání přizval roku 1980 tým ve složení John Eisler, Emil Přikryl, Martin Rajniš, Jiří Suchomel a Dalibor Vokáč ředitel IBA (Mezinárodní stavební výstava) architekt Joseph Kleihues. Úspěch na mezinárodním poli pak libereckým architektům usnadnil účast na dalších západoberlínských projektech, kterou si navíc pojistili domluvou během setkání s Kleihuesem ve Vídni roku 1981. Následujícího roku tak Kleihues přizval do svého týmu Přikryla, který se podílel na regulačním plánu centrální části Západního Berlína.
O další rok později začal ve spolupráci s Johnem Eislerem a Jiřím Suchomelem navrhovat pro park Victoria nájemní dům s převážně sociálními byty. První, postmoderní varianta z jara 1982 citující z rejstříku funkcionalismu, nevyhověla stanoveným předpisům. Druhou verzi, k jejíž realizaci dopomohl Kleihuesův cit pro diplomacii, sice rovněž charakterizovalo pojetí blízké funkcionalistické tradici, díky použitým materiálům, barevnosti i hravým prvkům se realizace z let 1983–1985 podobala soudobému evropskému postmodernismu. Posíleni úspěchy z Berlína se architekti rozhodli obeslat mezinárodní soutěž na pařížskou operu Bastila. K účasti v podniku, v němž liberečtí projektanti v roce 1983 vybojovali čestné uznání, jim dopomohl někdejší člen Školky Sial, Zdeněk Zavřel. Pro operní dům s trojicí scén zvolil tým posílený právě o Zavřela symetrickou formu, ze které po obou stranách vyčnívaly nepravidelné výběžky. Architekti při tom kladli důraz na logiku
Na principu axiální kompozice objemů založil Přikryl kolem roku 1985 regulaci čerstvě zbouraného okraje jižního centra České Lípy. Urbanistická studie, jejímž východiskem se staly Přikrylův Uran a blízký kulturní dům od Jiřího Suchomela, si kladla za cíl přeměnit umrtvené území v přívětivé městské centrum. Přikryl jej koncipoval jako sled rozmanitých prostranství rámovaných zčásti otevřenými bloky domů a solitérními budovami různých funkcí. Období 80. let uzavírají tři práce, z nichž nejstarší představuje soutěžní projekt dostavby vídeňského Messepalastu z roku 1987. Na této úloze, kterou se Přikryl zabýval už v rámci vnitroústavní soutěže, nakonec spolupracoval s Miroslavem Masákem a Jiřím Suchomelem. Nová muzea a galerie, které měly vzniknout za barokními konírnami, pojali architekti jako sled krabicových schránek, z nichž jedna vyčnívala z řady historických budov.
Elipsa, ovál, postmoderna
Jestliže se většina Přikrylových postmodernistických projektů dosud odehrávala spíše v intencích geometrické architektury, pak vybočení z této linie přinesl v roce 1987 soutěžní návrh Staroměstské radnice v Praze. I v případě tohoto díla, které architekt na jedné z mnoha skic charakterizoval jako „jeden dům, dvě ohniska – elipsa, ovál; loggia na úrovni náměstí / sochy Florencie Humanita / náměstí, zahrada (…) stříhané stromy, velké okno do sálu a ze sálu na sochu Husa a Týnský chrám“, byly určujícími faktory geometrie a harmonické proporce. Přesto se také díky řadě dekorativních prvků studie přiblížila „jencksovskému“ pojetí postmoderní architektury.
Poslední prací, kterou Přikryl začal projektovat pod hlavičkou libereckého ateliéru, se stal projekt československého konzulátu v Šanghaji. Zakázku získal v roce 1988 díky vítězství v soutěži vypsané Federálním ministerstvem zahraničních věcí. V prvních variantách – nízké a vysoké stavby – kombinoval postmodernistické formy s funkcionalismem. Ke změně koncepce přiměla architekta až návštěva Šanghaje, kde pochopil, že tamní vlhké klima vyžaduje dobře odvětrávanou budovu. Přikryl proto konzulát nově koncipoval jako dům se dvojicí průchozích dvoran a trojicí paralelních křídel spojených deskou ploché střechy. Ve třech variantách z let 1989-95 vycházejících z tohoto tématu je zřejmá inspirace stavbami amerického architekta Louise Kahna, jehož dílu se Přikryl obdivoval.
Liberecký ateliér opustil Emil Přikryl v roce 1990, kdy byl jmenován docentem a brzy nato i profesorem architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Právě na její půdě, v budově postavené Janem Kotěrou a rozšířené Josef Gočárem, vytvořil projekt Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Přestože jde o dílo vzniklé už mimo liberecký Sial, přeci jenom je s ním spjaté. Tehdejší ředitelka lounské galerie Alica Štefančíková si totiž prací Sialu vysoce cenila a autora dostavby proto hledala právě mezi jeho členy. I když stavba galerie realizovaná v letech 1992–1998 vznikla formou konverze starého pivovaru, představuje jedno z nejhodnotnějších ale i nejtajuplnějších děl české porevoluční architektury, byť stavebně nebyla vlastně nikdy ukončena.
A právě za takováto díla a pochopitelně také za pedagogickou činnost, byl profesor Emil Přikryl mnohokrát oceněn. Například Poctou České komory architektů v roce 2009 nebo Cenou Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury pro rok 2012. Emilovi přejeme mnoho zdraví do dalších let!
