Tančící dům není moc dobrý, říká publicista*ka Phineas Harper. Píše o architektuře pro The Guardian a nebojí se být kritický*á
Neostýchá se kritizovat špatnou architekturu ani fauly společnosti. Chce lidi naučit, že o stavby a město je potřeba se starat jako o děti. Při jeho*jí návštěvě Prahy se mu*jí nelíbil Tančící dům – co o vzhlížené ikoně tuzemské porevoluční architektury říká?
Adéla Vaculíková , 13. 5. 2026
Phineas Harper o architektuře píše do Dezeenu či deníku The Guardian, ale taky mluví, natáčí videa, kurátoruje festivaly, pořádá procházky a snaží se ji lidem přiblížit všemi způsoby. Součástí médií je přes patnáct let a považuje je za důležitou platformu pro kritickou debatu. Ovšem vidí, jak roste jejich zranitelnost. Stále více proto potřebují předplatitelstvo, jinak nepřežijí.
Zastaralé normy popírá nejen v architektuře – chodí oblečený v sukni a vyhýbá se osobním zájmenům on či ona. V rozhovoru proto používáme genderově senzitivní jazyk (koncovky sloves nahrazujeme písmenem x, v podstatných jménech, přídavných jménech a zájmenech používáme *).
Na vašem Instagramu jsem viděla, že se vám moc nelíbí Tančící dům. Proč?
Nelíbí, opravdu mi nepřipadá moc dobrý. Je to vlastně zvláštní, protože se objevuje na obálkách mnoha průvodců typu „navštivte Prahu – funky architektura“ nebo v knihách jako „100 budov, které musíte vidět před tím, než zemřete“. Má očekávání tak byla poměrně vysoká. Snímky s ním totiž působí hezky, ale ve skutečnosti mi dům připadal horší.
Ubírá mu ta velká křižovatka, má také poměrně těžkopádné detaily. Některé Gehryho stavby z té doby vypadají úžasně na slunci – i když vám nesedí jejich tvar, paprsky je roztřpytí a všechno je rázem jinak. U Tančícího domu se nic takového neděje. Nahoře má navíc takové zvláštní drátěné „ptačí hnízdo“. Celkově na mě působil dost nevýrazně, většina historických budov kolem něj je podstatně lepší. Takže to pro mě bylo zklamání.
Ale cestou jsem vidělx jinou skvělou architekturu. Třeba novou budovu Národního divadla. Ta se doslova třpytila.
Ano, to je Nová scéna Národního divadla, významná budova z přelomu 70. a 80. let, dnes památkově chráněná. Právě se začíná rekonstruovat.
Opravdu? Tak to vám držím palce…
Můžete pak o výsledku napsat, co vy na to? Pro vaše texty je ostatně typické, že se nebojíte být kritický*á.
Ano, nejčastěji píšu komentáře. Neexistuje jeden recept na to, jak psát o architektuře. Někdo staví na znalosti historie. Jindy jde o porozumění konkrétnímu místu nebo tamní komunitě a schopnost tuto perspektivu zprostředkovat. Někdy je to investigativní práce – založená na odhalování věcí, které nejsou veřejně známé, ale měly by být. A někdy i o odvaze postavit se projektu, architektstvu nebo instituci a pojmenovat špatnou praxi.
Myslím, že jedním z nejlepších současných kritiků architektury píšících anglicky je Owen Hatherley. Není to architekt, ale o architektuře přečetl snad všechno a prošel každou ulici každého města, v němž byl. Do jeho textů se to promítá tak, že jsou mimořádně bohaté. Zároveň zastává jasný politický názor a analýzu architektury tak vždy zasazuje i do jasného ideového rámce. Čtenářstvo z toho cítí, že jeho psaní má skutečný smysl – není to jen popis nebo reportáž, ale součást jeho širšího osvětového projektu. Právě to jeho textům dodává energii.
Díky za tip na čtení. Vy ale na rozdíl od Owena Hatherleyho architekt*ka jste, proč se věnujete právě psaní?
Architekturu jsem vystudovalx v době recese, kdy na trhu nebylo mnoho pracovních příležitostí. Nakonec se mi podařilo získat práci v magazínu. Tehdy jsem si říkalx, že se k architektuře jednou vrátím, ale postupně jsem zjistilx, že mi práce v redakci opravdu jde. Začínalx jsem jako asistent*ka a během zhruba čtyř a půl let jsem se v časopise The Architectural Review posunulx na pozici zástupce*kyně šéfredaktora*ky.
Rozhodlx jsem se pokračovat a tuto příležitost naplno využít. Následně jsem působilx v The Architecture Foundation, kurátorovalx jsem Oslo Architecture Triennale a stalx jsem se výkonným*ou ředitelem*kou organizace Open City. Dnes píšu pro The Guardian a příležitostně pro několik dalších titulů. Ve všech svých rolích jsem se vždy snažilx přenášet znalosti a vášeň pro architekturu, které jsem získalx během studia, k širší veřejnosti – a to k různým typům publika.
Více k tématu
Takže i proto píšete pro The Guardian a ne čistě pro architektonická periodika?
Vždycky mi šlo o to otevírat architekturu širšímu okruhu lidí. A současně si myslím, že i architektura, která komunikuje s různorodým publikem, je jednoduše lepší než ta, která mluví jen k někomu. Neznamená to, že by nemohla existovat i odborná, úzce zaměřená architektonická diskuse. Ale ta nejlepší architektura se podle mě aktivně zajímá o svět kolem sebe a o komunity, v nichž vzniká. Dokáže dát prostor a formu kulturnímu kontextu, jehož je součástí.
Možná i proto se mi nelíbí Tančící dům – nepůsobí na mě jako stavba, která by se zajímala o město, jehož je součástí. Spíš jako by jí byla historie Prahy nebo architektonický jazyk okolních ulic lhostejný. V kontextu svého okolí působí až trochu konfrontačně.
Některé vaše texty jsou hodně kritické a konfrontační. Brzdí vás někdy editorstvo?
Záleží na tom, pro koho píšu. Třeba v Dezeen jsou v politických otázkách spíš opatrnější. Potřebují a chtějí si udržovat dobré vztahy s architektstvem i různými institucemi. Neznamená to, že by nekritizovali, ale jsou zdrženlivější v tom, jak a kdy kritiku formulují. V The Guardian píšu do názorové sekce, která je určená velmi širokému publiku. Tam je zase důležité, aby text nebyl příliš úzce zaměřený na obor a byl srozumitelný v podstatě komukoliv – nejen ve Velké Británii, ale i jinde. Dalo by se říct, že vás tyto limity určitým způsobem brzdí, ale zároveň platí, že každá dobrá tvorba má svá omezení. Dobré umění i dobré psaní vždy vzniká v rámci nějakých hranic.
Když píšu názorový text, nejde tolik o můj názor jako autora*ky. Mnohem, s jejcihž názor víc jde o názory čtenářstva. Ty nejlepší názorové texty jsou o tom, jak přimět čtenářstvo přemýšlet hlouběji a kritičtěji o daném tématu.
Často píšete o péči a údržbě architektury či prostředí. Chcete, aby o tomhle tématu lidé více přemýšleli?
Určitě ano. Vedu také malý projekt Architecture of Repair, který hledá kreativní způsoby, jak se o věci starat a opravovat je, místo abychom je vyhazovali a začínali znovu. Psát o péči mi přijde jako užitečný rámec, každý totiž tak nějak chápe, že péče je dobrá – a většina z nás v ní je dobrá i prakticky. Umíme se starat jeden o druhého, o malé děti nebo o domácí zvířata. Když ale přijde na budovy, veřejný prostor nebo infrastrukturu, často to vypadá, jako bychom schopnost pečovat postrádali, případně se vědomě rozhodli se o věci nestarat.
Když mluvím o péči v architektuře, snažím se najít jednoduchý způsob, jak vysvětlit, proč má smysl se o domy starat. Když se to neděje, začnou postupně chátrat, rozpadat se a často nakonec skončí demolicí. Z bourání navíc vzniká velké množství odpadu, zbytečně se spotřebovává energie a mění se prostředí, na které jsou lidé zvyklí. A právě to pak dopadá i na místní komunity. Tyhle souvislosti se snažím lidem přiblížit.
Osvěta o architektuře neprobíhá jen prostřednictvím psaní, ale čím dál častěji se konají i různé akce: procházky, přednášky, participace... Jakou s tím máte zkušenost v Británii?
Existují různé menší iniciativy, ale v Británii chybí obecně soustavná snaha zapojit lidi různých věkových skupin do debaty o budoucnosti měst. Umíme poměrně dobře oslovovat odborníky, ale běžní lidé jsou z téhle diskuse spíš vytlačovaní.
Když jsem pracovalx v Open City, hodně jsme se věnovali dětem. Ukázalo se tehdy, že polovina z nich nikdy s nikým nemluvila o Londýně – tedy o svém vlastním městě. Nikdo se jich neptal: „Co si o Londýně myslíš? Jak vnímáš prostor kolem sebe? Co se ti na něm líbí a co ne?“ Když se na takový rozhovor vytvořil prostor, okamžitě je to vtáhlo a byly nadšené. Myslím, že lidé jsou spokojenější a mají ke svému městu silnější vztah, když se mohou zapojit do debaty o tom, jak vzniká a kam směřuje.
My tenhle rozhovor vedeme v Praze v Centru architektury a městského plánování, ale v Londýně nic podobného nemáme. Možná i proto je tam veřejná debata o městě a architektuře tak slabá.
Co podle vás tento stav v Londýně, či obecně v Británii, způsobuje?
Politika. Uvedu příklad: v Británii už desítky let probíhá poměrně systematická kampaň, vedená především pravicí, která veřejnost přesvědčuje, že se není třeba starat o sociální bydlení – a tedy ani pečovat o budovy, které ho poskytují.
V důsledku toho dnes mnoho lidí ze střední třídy vnímá domy se sociálními byty s despektem. Říkají si: „Není to vlastně jen ošklivá budova? Neměli bychom ji zbourat?“ Nevidí v nich hodnotné místo, o které by stálo za to pečovat. Pokud se nám podaří pojem péče znovu osvojit a vrátit ho do širšího povědomí – a zároveň ukázat, že demolice bydlení je ve skutečnosti důsledkem jejího selhání – možná se nám podaří tuhle situaci alespoň částečně obrátit.
Veřejné mínění utvářejí také média, vraťme se k nim proto ještě na chvíli. Vy jste jejich součástí patnáct let. Jaké změny v nich za tu dobu vnímáte?
Změny jsou obrovské. Ještě před deseti lety měla většina velkých novin svého architektonického kritika, dnes jsou ve Velké Británii jen tři tituly, které ho ještě zaměstnávají. V Americe je situace jiná, kritika nebo kritičku má téměř každé větší město.
V Británii, možná i v celé Evropě, se to ale změnilo velmi rychle. Udržet skutečně kritickou, udržitelnou a dobře podloženou debatu je čím dál těžší. Dokážu si představit budoucnost, ve které se kritickým psaním, nejen o architektuře, už nepůjde uživit – a to by byla obrovská škoda.
Část odpovědnosti ale leží i na nás. Spousta lidí si nepředplácí žádná média nebo newslettery, a tím pádem takové psaní nepodporuje. Pokud chceme kvalitní žurnalistiku udržet, musíme ji financovat. Třeba tím, že budeme podporovat autorstvo a magazíny, kterých si vážíme. Platí to napříč obory.
Rozhovor vznikl u příležitosti přednášky Phinease Harpera v sérii Urban Talks pořádaných Centrem architektury a městského plánování CAMP. Pozvání Harpera do Prahy podnítil na podzim 2025 probíhající kurz Jak psát o městě kticky?, který v CAMP lektorovala Adéla Vaculíková společně s Matějem Beránkem.
