Kámen, dřevo, včelí vosk. Architekti ze studia KERA oživují stavební tradici Gruzie - a přináší poctu světluškám
Z přírody pomalu mizí světlušky. Smutek nad jejich vymíráním vyjadřuje výstava v galerii VI PER, kterou připravili architekti z gruzinského studia KERA. Voskové domečky v galerii, i další práce architektů z Tbilisi, přivolávají zaniklý svět, kdy se stavělo a žilo postaru. Výstava trvá do 7. února 2026.
Karolína Vránková , 30. 1. 2026
„Kolonizace a industrializace zabíjí tradiční stavitelství,“ to říkali tři architekti z Tbilisi na přednášce, která v prosinci zahajovala výstavu Kera: Noc světlušek. Mluví ze zkušenosti. Gruzii změnila nejdřív kolonizace sovětská, kdy lidé opouštěli chalupy, stěhovali se do paneláků a hledali práci v továrnách. Po ní zase příliv mezinárodních investic, který způsobil, že v Tbilisi rostou mrakodrapy a přímořské oblasti se mění v „novou Dubaj.“
Trojice architektů Sandro Bakhtadze, Kote Gunia a Beka Gujejiani z Tbilisi s tímto vývojem polemizují. Jejich studio se jmenuje Kera se zaměřuje převážně na tradiční metody stavění. Odpovídá tomu i název: „Slovo kera („კერა“) znamená „krb“ nebo „ohnisko“ — tento pojem může označovat domov, rodinu, nebo oheň v srdci tradičního gruzínského domu,“ popisuje to trojice. Jejich název i projekty vycházejí z gruzínských tradic, ale reagují na nová zadání a problémy. Odráží třeba i žal nad znečištěnou vodou nebo mizejícími svatojánskými broučky.
Domečky z vosku
Světlušky mají na zadečku zvláštní orgán, který obsahuje látku zvanou luciferin a enzym luciferázu. V kontaktu se vzduchem vyzařují světlo. Využívají je hlavně v období rozmnožování, kdy samička na své světlo láká samce. Jenže světelné znečištění způsobilo, že tohle kouzlo přestalo fungovat. Také využívání pesticidů a úbytek mokřadů a přirozených luk vede k tomu, že je jich stále méně: „Kdysi byly běžnou součástí letních nocí. Dnes se vyhasínání světlušek v mnoha částech světa stalo tichým symbolem úpadku životního prostředí,“ uvádí architekti svoji výstavu v galerii VI PER.
Vystavili tu malé domečky z vosku a plexiskla, které by mohly být příbytky svatojánských broučků, anebo tradiční vesnicí. V nepravidelném rytmu malebná skupinka, vonící včelím voskem, dostane zásah světlem ze stropního reflektoru. „Hluk, moderní záře, a rychlost, nahradí tichou tmu,“ píše se v popisu. A tím se zničí také světelné námluvy světlušek.
Zvonice Cenothap u zatrubněného potoka
Ohlédnutím za tradicí je i zvonice Cenothap, která byla mezi širšími nominacemi na evropskou architektonickou cenu EUMies Award. Jedná se o zvonici postavenou z opálených trámů na zarostlém a značně zanedbaném plácku v Tbilisi. Vede tu potok Duknishevski, který ale spíš připomíná stoku a kousek dál se zavírá do betonového potrubí. Zvonice, kde se každých dvacet až třicet minut rozezní zvon, přivolávala pozornost k téhle kdysi čisté a životadárné vodě.
Instalace vznikla pro Bienále architektury v Tbilisi v roce 2024. Po jejím konci ale musela být rozebrána a architekti zvažovali, co s ní. Nakonec ji odvezli na venkov a znovu ji vztyčili u kostela z 10. století ve vesnici Soli v horské oblasti Svanetie. Postavili ji vlastníma rukama se svými přáteli, přidali se místní a celá akce skončila slavnostní vedle nové zvonice.
Více k tématu
Stavby pro turistiku: hotel, stáj s jízdárnou, lazký dům
Dřevo, kámen, hlína - mnoho lidí, kterým vadí bezohlednost a neudržitelnost průmyslového stavebnictví, se vrací k tradičním materiálům a technikám. Také v Gruzii se kulturní lidé začínají zajímat o stavební tradici. Architektům to přineslo několik zakázek pro stavby určené turistům - na rozdíl od mrakodrapů v Batumi se však jejich domy ke svému přírodnímu rámci chovají s úctou.
Kera navrhli například stáje pro zámek mezi vinicemi Vazisubani Estate. Dále hotel v oblasti Rača, který pracuje s tradičními stavebními technikami za použití dřeva a kamene.
Momentálně se staví také „lazký dům“ pojmenovaný po etniku Lazů, kteří žijí na pobřeží Černého moře. Nachází se ve vesnici Tsikhistjiri a je to dům pro hosty na pozemku stávající vily. Má železobetonové jádro, které se kombinuje s dřevěnou rámovou konstrukcí, obalenou dřevěnou mřížkou, jako to bylo u tradičních stavení. Dům je rozdělený na polootevřený letní prostor a uzavřený obývací pokoj s výhledem na okolní subtropický les a Černé moře.
"S tradičním stavitelstvím je to podobné jako se světluškami, také před očima mizí," řekli architekti při komentované prohlídce výstavy. Světlušky se jim zachránit nejspíš nepodaří, zániku starého stavebního světa se ale svou praxí přece jen brání.
