Proměny Můstku

Pondělí, 19. Říjen 2009 - 2:00
| Napsal:

Nová výstavba zcela proměnila všechna pražská předměstí a zasáhla i do samotného centra. Jeho struktura se přizpůsobuje požadavkům současného života. Je to však také naopak. Člověk podvědomě či vědomě hledá spojení s historií. Třídí zkušenosti a vybírá osvědčené hodnoty. Navazuje na tradici. Jejím působením se cítí doma. Minulost a budoucnost se navzájem ovlivňují a ukazují, že v životě i v architektuře je třeba vycházet z celkové kontinuity.

Proměny času určily také vzhled jednoho z nejvýznamnějších prostorů Prahy – Václavského náměstí. Při procházce po něm si můžeme všimnout jeho charakteristické architektury a poodhalit neviditelné tajemství minulosti. Pomohou originální archivní plány, časopisy, kroniky a fotodokumentace a v případě hlubších sond do minulosti stavebně-historické průzkumy a archeologické výzkumy.
 

Můstek

V červnu roku 1976 ohlásili archeologové zajímavý nález. Při výkopech pro stanici metra v dolní části Václavského náměstí byly objeveny zbytky opukového mostku a opěrných zdí hradebního příkopu.
 
„Opevnění Starého Města sestávalo, po celé čáře obrácené ven k nynějšímu Novému Městu, ze dvojí zdi a dvou příkopů, mimo které ještě šla kolem strouha, kterou tekla dešťová voda od Vltavy až zase k Vltavě (o tom listina Karla IV. roku 1347 daná Staroměstským z příčiny založení Nového Města). Nade zdmi vznášely se vůkol věže, zvláště při branách, a též mnohé vyšší domy stojící vedle zdí městských byly zřízeny k silnější obraně. Do Starého Města vedlo, pokud nám známo, třináct bran nebo menších forten. U všech bran nacházely se mosty přes příkopy městské, od čehož právě doposud se zachoval název Mostku u někdejší brány Svatohavelské. Nejstarší zmínka o těch mostech přes příkop nachází se v záznamech o pokutách vyměřených v roce 1324.” Tak píše kronikář Václav Vladivoj Tomek ve svém Dějepise města Prahy vydaném v roce 1855 a my z jeho závěrů dodnes vycházíme.
 
Tomek měl totiž ještě k dispozici archiv Staroměstské radnice, který spolu s ní shořel v květnu 1945. Většinu Tomkových úvah potvrdily soustavné výzkumy následujících let: „V ulici Na Můstku byl zachycen staroměstský hradební příkop včetně obou jeho opěrných zdí – vnější křemencové, široké zhruba 1 m a vnitřní břidlicové, široké cca 75 cm. Zachovaná výška opěrných zdí ode dna příkopu činila 6 m, šířka příkopu v jeho horní úrovni 19,7 m. Dno příkopu bylo tvořeno pouze pískem beze stop umělého zpevnění. Při jeho vnitřní stěně byly zachyceny zbytky mostu přes příkop, zakotvené na jedné straně do břidlicové opěrné zdi a zaklenuté na pilíř z opukových kvádrů, z něhož vybíhá další oblouk směrem k jihu.
 
Pokračování mostku přes příkop bylo zničeno stavbou základů domů č.p. 379 a 380. Vznik tohoto mostku lze klást na základě stratigrafických pozorování nejdříve do poloviny 15. století. Pozůstatek staršího přechodu přes příkop představuje na koso stavěný pilíř z mohutných kvádrů z doby vzniku příkopu nebo jen o málo mladší.” (Tomek)
 
Toto hmotné svědectví upřesňuje trasu a systém opevnění nejstaršího pražského města. A nejen to. Nález potvrzuje oprávněnost názvu ulice Na Můstku a přispívá k odhalení jejího tajemství. Ověřuje předpoklady a zároveň, spolu s ostatními objevy v téže lokalitě, vyvolává řadu otázek: kdy přesně vznikla a jak se v těchto místech vyvíjela staroměstská fortifikace, jaký byl její rozsah, kde stála brána příslušející k můstku, brána, jíž putovali poutníci a kupci na Havelské tržiště?
 
Osud staroměstských hradeb byl zpečetěn, když v roce 1348 založil Karel IV. Nové Město. Tehdy začaly ztrácet opevnění a příkop svou funkci a na jejich místě postupně vyrůstala první stavení. Z té doby patrně pochází i nejstarší zástavba na Můstku, i když archivní zprávy dokládají její existenci až v 15. století. V ní mizely původní obranné zdi, věže a stavby nad průchody a vjezdy. Šest století lidské činnosti nezůstalo bez následků a téměř znemožnilo identifikaci autentických dokladů. A proto se i o umístění Havelské brány vedou dosud spory.
 
Současní badatelé Dobroslav Líbal a Vladimír Píša se domnívají, a to na základě nálezů v jednom ze sousedních domů č.p. 404/I, že se dějepisec Tomek mýlí a že úlohu Havelské brány neprávem přičítá novější brance na Můstku, kterou osobně viděl ještě před jejím zbořením v roce 1850. Považují zdejší vstup za natolik významný, že se nechtějí spokojit s malou fortnou a hledají monumentálnější stavbu právě ve zbytcích zdiva ve dvoře staré rychty čp. 404, jež kladou na přelom 13. a 14. století.
 
Proti tomu však svědčí řada argumentů Evy Janské, Václava Mencla, Zdeňka Dragouna a dalších o nevhodné poloze a konstrukci nově nalezené stavby, které se neslučují s funkcí předpokládané brány.
 
Podobné diskuse vedou historici nad krytím kosého pilíře ve sklepích domu č.p. 379/I. Uvažovali o šikmém směru původního dřevěného přechodu přes hradební příkop, který by však směřoval mimo hlavní osu příjezdové komunikace, tedy budoucího Koňského trhu. Proto byla tato myšlenka zavržena. Přes hluboký zájem vědců a studium všech dostupných pramenů zůstávají odpovědi na tyto otázky dosud ve stavu hypotéz. Záznamy ve starých kronikách nás sice uvádějí na stopu, nicméně jejich básnický jazyk a nedostatek konkrétních údajů umožňují různé výklady. Mnohé by osvětlil systematický archeologický průzkum, jemuž však brání hustá zástavba téměř v celém průběhu hradeb.
 
Nezbývá proto, než s mírným vzrušením a romanticky podbarvenou zvědavostí tušit stopy věků a nechat vlastní fantazii dokreslit dávné děje, skryté pod civilizačními nánosy a výtvory lidských rukou několika minulých století.
 
V některých úsecích zástavby na Václavském náměstí zmizely stopy navždy při velkorysém zakládání nových reprezentačních objektů na přelomu 19. a 20. století, které spojovalo vždy několik středověkých parcel a svou hloubkou zlikvidovalo staré sklepy.
 
Existují ale také příklady, kdy nová výstavba navázala na předchozí etapy a nechala nám tak příležitost udělat si malý výlet do historie, vydat se za dobrodružstvím poznání. U mnohých objektů můžeme, podle objemové skladby, tloušťky zdiva a dalších charakteristických rysů jednotlivých stavebních etap, rozpoznat jejich stáří. Vedle těchto pětisetletých „kmetů” jsou tu také „mladíci”, kteří počítají svá léta jenom na desítky. I oni již ale mají zajímavou a neopomenutelnou historii a své místo na Václavském náměstí. Ústí ulice Na Můstku se vlévá do středu dolní části Václavského náměstí. Lemují jej domy č.p. 378/I – dům Wettenglovský nebo také Velký úl – a dům č.p. 388/I, známý dnes jako dům ČKD, který je v současné době v rekonstrukci.

Velký úl - Dům Wettenglovský - č.p. 378/I

Nároží ulice Na Můstku a Václavského náměstí zdobí dům č.p. 378/I, zvaný Wettenglovský, přezdívaný také Velký úl. Jeho průčelí se nám, v porovnání s původními úzkými středověkými parcelami, zdá být dost široké. Předpokládáme proto, a svědčí o tom i některé archeologické nálezy, že ve svém nitru skrývá domy dva. Odpovídá tomu i poloha a tvar sklepů, mezi nimiž prochází hypotetická dělicí čára. Úseky zdiva různého stáří jsou však už dnes spojené.
 
Zmatek při přesné identifikaci způsobila veliká renesanční přestavba v roce 1572, která sloučila obě části v jeden celek. Tehdy vznikl dvoupatrový dům s vysokou atikou a zdobnými štítky. Úpravu financoval majitel Kryštof Betengl. Ten dům později prodal svému bratru Eustachovi, pražskému radnímu. Po něm jej zdědil syn Kryštof Betengl mladší, psaný již také Wettengl. Jeho rodina vlastnila nejen nárožní objekt, ale i objekt sousední (č.p. 377), a to až do roku 1621.
 
Kryštof půjčoval peníze českým stavům na střelivo dovážené z Norimberka, za což mu byl po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován majetek. Staré kroniky dále uvádějí, že se následující kupci nechali odradit vysokou odhadní cenou, a tak pobělohorské České komoře prý nezbývalo nic jiného, než nabídnout dům zpět se slevou Kryštofovu bratru Janu Wettenglovi s odůvodněním, že zůstal věrný císaři.
 
Záznam v majetkových knihách z let 1725– 26 na základě celkové prohlídky konstatuje, že šlo o kamenný dvoupatrový dům s byty, kvelby a sklepy, a popisuje jejich počet a rozmístění.
 
Konečnou podobu, tak jak ji známe dnes, mu však dala až poslední podstatná proměna v roce 1789. Tehdy jej stavitel Zachariáš Fiegerth podstatně přestavěl pro voskaře Mikuláše Fischera. Zvýšil objekt o jedno patro, vymodeloval mansardovou střechu s prolamovanou balustrádou a vikýři, vyzdobil štukovým dekorem průčelí a vytvořil tak pozdně barokní palác.
 
Rozsah stavby pobouřil sousedku Marii Ledvinkovou z Adlerfelsu, která vedla s Mikulášem Fischerem vleklý spor, popsaný v soudních protokolech z roku 1790: „Stavbu prováděl stavitel Zachariáš Fiegerth, jenž však byl v květnu 1790 nezvěstný, a to v době mezi 23. dubnem a 8. květnem. 8. května nemohlo být proto komisionelní jednání dokončeno, protože se o Mikuláše Fischera pokoušely mdloby. Jednání bylo přerušeno a Fischerovi doporučeno, aby si vzal podruhé právního zástupce k řízení.
 
Dne 17. května bylo řízení ukončeno smírem. Běželo tu hlavně o okna, jež byla jinak zařízena, než jak bylo v plánu naznačeno, a o komín na domě sousedním. Bylo ujednáno, že Fischer opatří okna tak, aby nebylo možno vyhazovati z nich smetí a jinou nečistotu na pavlač domu Marie Ledvinkové, avšak komín mohl zůstat tak, jak jej Fischer, respektive stavitel o své újmě zvýšil.” Roku 1819 prodal Mikuláš Fischer polovičku domu s voskařskou živností a nářadím své manželce Josefě a ta potom setníku Pavlu Saunierovi. Vdově Fischerové zůstal jen krám a světnice se sklepem.
 
Od Sauniera koupil dům v roce 1832 velkoobchodník Mořic Zdekauer a po něm další, rychle se střídající majitelé. V roce 1848 získala objekt Aloisie Kunertová, které patřil téměř po celou druhou polovinu 19. století.
 
Tím ovšem historie zdaleka nekončí. V letech 1900–1902 vybudovala Pražská úvěrní banka na sousedních pozemcích reprezentativní, kamenem obložený palác (č.p. 377/I) podle původního secesního návrhu architekta Osvalda Polívky. O realizaci se zasloužila stavební firma Matěje a Aloise Blechy. Dekorativní výzdobu vytvořil známý pražský výtvarník Celda Klouček.
 
Tak jako kdysi oba domy (č.p. 377 a 378) patřily Wettenglům, tak i Pražská úvěrní banka usilovala o jejich spojení, pohlcení Velkého úlu a rozšíření své monumentální budovy na jeho pozemek.
 
Ateliér architekta Matěje Blechy vypracoval projekt na dostavbu banky a kompozičně propojil nový návrh s již realizovanou částí. Navázal na výtvarné řešení dosavadního průčelí a v poněkud stylizovaném dekorativním rázu, vycházejícím z pozdní secese, doplnil nároží Václavského náměstí a ulice Na Můstku o stavební komplex zabírající plochu ještě dalších pěti domů (č.p. 378, 379, 380, 381 a 382/I). Plány na dostavbu, a tím i demolici barokně-renesančního domu č.p. 378 byly schváleny dne 31. 10. 1921 výměrem pražského magistrátu. Dokonce existoval i dislokační plán – rozvrh přemístění všech nájemníků, bytů a krámů do pivovaru U Primasů v horní části Václavského náměstí, aniž by kdo tušil, že právě tento pivovar zmizí s povrchu země dříve než Včelí úl.
 
Pražská úvěrní banka však od svého záměru dne 21. července 1922 ustoupila a bourání se nekonalo. Dokumenty stavebního archivu nezachycují důvod, který ji vedl ke změně rozhodnutí, a nám zůstal zachován malebný nárožní dům spolu s celou jednou stranou ulice Na Můstku i s kusem hmatatelné historie. Zbytky starého mostku a Havelské brány tak nezmizely v rumišti staveniště jako mnohé jiné autentické doklady vypovídající o středověké skladbě města.

Administrativní budova ČKD - č.p. 388/I

Jakou tvář mělo toto místo po založení Nového Města? K zasypání zdejšího příkopu nedošlo tak brzy, jak si Karel IV. představoval. V úseku přiléhajícím k Havelské bráně existoval dokonce ještě v roce 1900. Před hradbu na parkán vystupovaly tehdy jen dva domy po obou stranách brány, a to dům č.p. 379/I a 389/I, z nichž druhý byl spolu s domem čp. 388 pohlcen budovou ČKD. Tady také vedl můstek přes příkop. Nedaleko něho byl ještě nasypán úzký přechod k nové fortně, proražené před rokem 1412 ve staroměstské zdi v místech dnešní Havířské ulice.
 
Až v průběhu 15. století byl zasypaný úsek příkopu mezi Můstkem a Havířskou ulicí zastavěn. Přední fasády domů lemovaly ulici Na Příkopě a zadní tvořily úzkou uličku, pojmenovanou podle zde provozovaného řemesla Provaznická. Krajní dům stojící u ústí Můstku a náležející už Koňskému trhu se nazýval Sklenářovský. V polovině 18. století byl jeho majitelem kupec a radní Jiří Karel Murarius z Naydorfu. Od roku 1794 pak patřil Petru Ceronimu. Tehdy měl barokní podobu, kterou zachycuje prospekt Josefa Carmineho (1785) a Hergetův plán z roku 1791. Nároží dvoupatrového stavení zdůrazňoval dvouosý rizalit, zakončený trojúhelníkovým štítem. Vcelku beze změny jej dokumentují fotografie z konce 19. století, kdy přešel do vlastnictví šlechtičny Anny z Rusheimu. A byla to právě paní Anna, která učinila onen závažný krok a rozhodla se historický dům zbořit. Projekt na novostavbu zadala architektu a staviteli Františku Buldrovi v roce 1900. O dva roky později došlo k demolici a zahájení prací na novém objektu, který byl dokončen v průběhu jednoho roku.
 
V jeho přízemí vznikl obchod s látkami a v mezzaninu a v prvním patře zahájila svůj provoz další pražská kavárna. Druhé a třetí patro patřilo bytům.
 
Po Anně z Rusheimu získal dům Felix Lenhart, jehož spolumajitelem se ve třicátých letech 20. století stal obchodník s hedvábím Efraim Löbl. Na sklonku roku 1926 předkládají oba společníci pražskému magistrátu návrh na adaptaci objektu a nástavbu čtvrtého patra, podkroví a terasy. Měl velmi bohatou fasádu s eklektickým dekorem předvídajícím secesi. Nárožní válcový arkýř zakončovala věžice s bání. Vývoj projektu, který vznikl v architektonickém ateliéru stavební firmy Matěje Blechy, byl velmi zajímavý. První studie si všímaly pouze střechy, a to v několika variantách, od pouhého zřízení vikýřů a proražení střešních oken až po nové kubistické tvarování celého završení objektu. Nakonec zahrnul architekt do svébytné kubistické kreace i zbývající část pláště budovy, přičemž porušil Buldrovo rozvržení oken.
 
Originální kompozice nebyla realizována. Upraveny byly pouze portály v přízemí a v prvním patře (předchozí secesní výkladce nahradily klasicizující s antickými pilastry) a helmice střechy se dvěma podkrovími.
 
Další fáze adaptace se ujal v roce 1934 architekt Ladislav Machoň a Zdeněk Pešánek. Volně navázali na kubistické pojetí, pokud šlo o tvar a velikosti oken, avšak od plastické výzdoby zcela ustoupili. Výsledkem bylo holé průčelí, které spolu se zábradlím a reklamami už odráží konstruktivistické období v dějinách moderní architektury. To symbolizuje i název kavárny technického věku – Edison.
 
Konstrukce a rozvržení interiéru stejně jako umístění otvorů ve fasádě zůstávají neměnné, převléká se pouze „střih šatů”, podobně jako tomu bylo na Paterkově domě.
 
Tento vzhled i využití si Löblův dům hedvábí podržel až do roku 1973, kdy došlo k jeho demolici. Tím se otevřel nebývalý pohled z rampy Národního muzea na panorama Starého Města s Hradčanami v pozadí. Ovšem ne na dlouho. Zakrylo ho staveniště další nové budovy, jejíž projekt byl schválen v roce 1977 a realizace dokončena o šest let později. Investorem byl Dopravní podnik hlavního města Prahy a prováděcí dokumentaci zpracoval podle návrhu Aleny a Jana Šrámkových pražský Metroprojekt. Původně zamýšlená univerzální administrativní budova dostala posléze konkrétní poslání a přešla do majetku ČKD Praha.
 
Absolutní forma, jejíž symetrie je rafinovaně porušována nárožím na přední fasádě, diagonálou schodiště na boční a jemným lomem na fasádě zadní. Čistý zákon geometrie determinuje celou stavbu, která je uvnitř plná tenkých, odlupujících se, iluzivních vrstev pláště. Radikálnost architektonického záměru jen nepatrně oslabila plasticky vystupující okna piana nobile, která jsou považována za ústupek památkářské touze po souladu s prostředím. Korespondují například s protějším palácem Koruna. To však je jediný ústupek historii. Jinak není budova na nároží Můstku a Příkopů ani v půdoryse, ani v objemovém řešení poplatná předchozím etapám zástavby v předpolí staroměstských hradeb.
 
Pojetí novostavby zpočátku vyvolávalo pochybnosti a diskuse o vhodnosti a oprávněnosti s ohledem na specifickou polohu a urbanistický kontext. Projektanti Alena a Jan Šrámkovi si však svůj koncepční přístup obhájili. Jejich dílo, držící krok se světovým trendem, se tak zařadilo na špici architektonické tvorby sedmdesátých let.
 
„Je již zbytečné hodnotit, nakolik je účelové určení budovy správné, či nikoliv. Lze s povděkem kvitovat, že nový majitel správně pochopil, že na tomto místě musí být objekt vůči městu otevřený: architektura má město obohacovat nejen vzhledem, ale i funkcí. V hojnosti společenských a restauračních zařízení je proto několik pater administrativy potlačených.”
Hlavní průčelí budovy organicky propojuje dva sousední, velikostí i stylem odlišné objekty. Pro atraktivní dálkové pohledy modeluje architektura zaoblenou siluetu střešní nástavby, která harmonizuje s monumentální věží protilehlého paláce Koruna a ve výrazném novotvaru se příznivě začleňuje do staroměstského panoramatu.
 
Na první pohled jsou patrné tři hlavní materiály obvodového pláště: ocel, sklo a kámen. Nosná kostra se skládá z ocelových dutých jäckl-profilů, výkladce, průhledné stěny a okna tvoří isolační dvojskla osazená ve speciálních rámech; plné části kryje žulový obklad.
 
V detailu si pak lze všimnout klasického výškového dělení průčelí. Nad vstupní částí jsou zvýrazněna dvě patra, vystupující okna evokují již zmíněné piano nobile. Strohá, hladká stěna nad nimi s proříznutými osvětlovacími otvory skrývá kanceláře a hmotu završuje dynamická střešní nástavba s hodinami.
 
Jestliže se hlavní průčelí snaží upoutat již z dálky, pak zadní fasáda do úzké středověké ulice reprezentuje pro běžného chodce nedostupnost. Zůstává proto klidná a jen v přízemí vytváří pomocí skleněné markýzy zákoutí zvoucí k posezení v zahrádce kavárny.
 
Kavárna navazuje na otevřenou halu-pasáž, která propojuje opticky i provozně interiér s exteriérem. Odtud také vede široké schodiště rozšiřující převýšený prostor haly ještě do vestibulu metra v podzemí.
 
Budova se plně zapojila do života Václavského náměstí, stala se důstojným zakončením tohoto velkoměstského bulváru a novodobou vstupní branou do historického jádra Starého Města. Důstojným zakončením? Již dnes je na objektu lešení a znovu se staví a staví. Dům na rohu čeká opět proměna, zejména funkční. Nic není konečné a každá architektura podléhá vlivu změn společnosti, technických možností a vkusu projektantů i investorů. To je jeden z příkladů vzhledové a funkční proměny architektury. Stálo by jistě za to uvést další příklady a v některém z dalších čísel rozvést vztah mezi proměnami starší architektury a památkové péče.
 
 
Psáno pro časopis ARCHITEKT 08 09 2009 

NA OKRAJ / JULIUS MACHÁČEK / REGRESE ZRAKU / TEXT MICHAL JANATA / NÁRODNÍ TECHNICKÁ KNIHOVNA, PRAHA 6 / R. BRYCHTA, A. HALÍŘ, O. HOFMEISTER, P. LEŠEK / PROJEKTIL ARCHITEKTI / PŘIPRAVIL MICHAL JANATA / RECENZE, MICHAL JANATA / VELKÉ NÁMĚSTÍ A SCHODIŠTĚ V HRADCI KRÁLOVÉ / TEXTY MICHAL KREJČÍK, JIŘÍ SUCHOMEL, JAN JAKL / SÍDLO RÁDIA SVOBODNÁ EVROPA, PRAHA 3, HAGIBOR / CIGLER MARANI ARCHITECTS / S ARCHITEKTEM SVATOPLUKEM SLÁDEČKEM / PŘIPRAVILA HANA VINŠOVÁ / RODINNÝ DŮM V MYŠLÍNĚ, PRAHA-VÝCHOD / JAKUB FIŠER, SIMONA FIŠEROVÁ / AULÍK FIŠER ARCHITEKTI / RECENZE JAN KRATOCHVÍL / PROMĚNY BÝVALÉ MENZY, PRAHA 8 / GLOBAL HOLCIM AWARDS / ČESKÝ STUDENT ZVÍTĚZIL V MILÁNĚ / ANDREA LHOTÁKOVÁ A ESTER HAVLOVÁ – ANI POUHÝ ZNAK, ANI ARCHITEKTONICKÁ MISE / TEXT MICHAL JANATA / STANOVISKO ČKA / PODPORA „ČERNÉ KOSTKY“ V OSTRAVĚ PROJEKT 86 AREÁL PRO NÁVŠTĚVU PAPEŽE V BRNĚ / MAREK ŠTĚPÁN / HISTORICKÝ DIPTYCH O SVĚTLE, LUX EX MACHINA I. DÍL / TEXT MICHAL JANATA / STUDENTI PRACUJÍ SE SVĚTLEM / TRADIČNÍ ŠPANĚLSKÁ ŘEMESLA OČIMA ČESKÝCH ARCHITEKTŮ / TEXT JIŘÍ MOJŽÍŠ / PROMĚNY MŮSTKU / TEXT YVONA JANKOVÁ / JIŽNÍ ČECHY ČTYŘMI KNIŽNÍMI FASETAMI / TEXT MICHAL JANATA / PRO VAŠI KNIHOVNU / CO VZEŠLO Z KRÁSNÉHO SÍDLIŠTĚ?