Architekti CZ: Paneláky - 10. díl - Rozwałka

Středa, 7. Říjen 2015 - 0:00
| Napsal:

Dnes se Szymonem Rozwałkou o tom, že jednou budou paneláky vzácné.

Architekti CZ: Paneláky - Szymon Rozwałka

Martin Rajniš říkal, že malebnost českých vesnic způsobuje souhra staveb, které stavěli místní společně všechny v podobném duchu a nepotřebovali k tomu architekta. Tím, že přišel architekt, vznikla snaha dělat každý dům úplně jinak, a proto dnes vznikají nepříjemné shluky domů.

Nemyslím si, že se nám na starých stavbách líbí to, že jsou stejné. Je to spíš patina. Jakákoli věc po sto letech získává patinu a začne být hezká a příjemná. Když jsem přijel do New Yorku a vystoupil na Penn Station, prvním úžasným dojmem při pohledu na mrakodrapy bylo zjištění, že už v nich byla ta patina a roztomilost starých staveb.

Takže myslíte, že panelová sídliště budou za sto let také krásná?

Já vidím některé paneláky jako krásné. Jednou jsem řekl, možná trochu s nadsázkou, že panelák byl v historii lidstva jediná tak velká stavba bez ambicí. Měla význam, ale neměla v sobě žádnou přímou symboliku. Na jedné PechaKucha Night jsem navrhl, že by se mohla do jednoho paneláku přenést brněnská galerie současného umění, která sídlí v Domě pánů z Kunštátu. Panelák je stavba, která se neurazí, když se v ní kvůli výstavám něco mění. Je to jen kostra, v níž můžete dělat, co chcete. Hodně lidí už dnes fascinuje sovětská architektura 60.–70. let. Už se o tom píše, jezdí se tam. Problém s paneláky je, že skoro žádný nezůstal v původní podobě, většina má zateplení a pomalování barvičkami. Jsem si teměř jistý, že když někde zůstane takový původní panelák, začnou lidé říkat, že to je překrásné. Ta jednoduchost, přísnost.

Také si myslím, že nadáváním na sídliště si to hodně zjednodušujeme. Sídliště mají samozřejmě své problémy, o kterých by se dalo povídat dlouho. Mně na sídlištích vadí, že tam pořád zůstává problémem velké množství prostoru, který nikomu nepatří. Lidé, kteří tam bydlejí, nemají žádný vliv na to, že jim například někdo oplotí jejich zkratku na parkoviště. Pořád trvá ten pocit, že jakmile vyjdu z bytu, prostor venku už mi nepatří. Pokud jde o uvolnění vztahů jak funkčních, tak majetkových mezi lidmi a prostorem, je to pořád stejné, jako to bylo za totáče.

A není problém v tom, že se tehdy neřešilo okolí těch domů?

Veřejné prostory se tehdy řešily, ale modernistickým způsobem. Podstatou toho přístupu je, že tam nebyl a není prostor na individuální, jiné. Na konflikty a střety. Urbanistická struktura je tam totální. I když osobně zbožňuji Le Corbusiera, někdy prostě dělal chyby. My už to teď víme, a kdyby žil, věděl by to už také.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).

Počet hlasů: 
0