Lidice | prostor a světlo

Odborná porota ocenila přístup autorů, kteří přes veškeré úskalí zadání vytvořili důstojné místo seznámení s lidickou tragédií. „Strohý až brutální charakter působivě zprostředkovává emotivní zážitek návštěvníkům expozice. Je dobrým příkladem spolupráce všech výtvarných složek audio – video,“ uvádí se ve výroku poroty.Výtvarné řešení návrhuNávrh expozice je založen na konfrontaci strohého betonového prostoru se světelnými obrazy už neexistujících lidí a jejich obce, na připomenutí tváří a jmen, které by neměly zmizet z paměti. Oproti obvyklým postupům je v tomto případě podstatná část výtvarného řešení realizována jako součást stavby. Expozice má pietní charakter. Nabízí divákovi emotivní vstup do pohnuté historie, přičemž obrazy starých časů vycházejí z nejnovějších historických bádání. Přibližují II. světovou válku i jednotlivé lidské osudy. Autorem výtvarné části expozice je Mgr. Bohumír Prokůpek (FAMU). O vzniku výtvarného řešení Lidického památníku mimo jiné říká: „Chodil jsem do Lidic a v noci jsem procházel prázdný prostor, snažil jsem se vnímat signály, které jsou v tomto místě uložené. Pomalu jsem začal zjišťovat, které věci na mne působí, v čem je síla vzpomínek, co je jejich matérií. Nakonec to byli lidé, tváře a jména, a jejich svět. Jenže tenhle svět už neexistuje, na jeho místě je pláň. Ale zůstalo několik autentických předmětů a fotografie...“ Za střed expozice zvolil Bohumír Prokůpek prostor vytyčený dochovanými kostelními vraty a světelným obrazem oltáře zničeného kostela sv. Martina. Právě prázdné prostory zde mají svůj smysl, světelné obrazy toho, co bylo a už není, zde mají hodnotu výpovědi. K nim pak jsou protikladem jména otisknutá v betonové zdi. Třetím významným bodem prostoru byla pro autora plocha, na kterou chtěl promítnout obraz mrtvých mužů. Těla měla ležet na zemi, ve skutečné velikosti, plocha měla mírně stoupat a být tak od okolního terénu přece jenom oddělena. Z dochovaných tří fotografií vznikl výsledný obraz elektronickým spojením. Jeho konečná podoba je ovlivněna nízkou ostrostí dvou hlavních snímků, které byly navíc pořízeny pouhým pootočením fotografa. Je na nich vzdálenější pohled na těla a stěnu Horákova statku. Třetí snímek byl naopak detailnější, nepatrně z jiného úhlu. Tam, kde autor výtvarného návrhu identifikoval stejná těla, snímky spojil. Řešení prostoru„Většinu prostor jsem cítil jako otevřenou, tedy bez stropů,“ říká Bohumír Prokůpek. „Kovovou sítí, zavěšenou na stropě místo podhledu, jsem se snažil potlačit ukončenost prostoru směrem nahoru a prostor, mizející do tmy, tak znejistit, definitivně ho neukončovat. V místech, kde jsou zmiňováni mrtví, však bylo třeba tíseň i uzavřenost sdělení posílit. Zejména v místě, které je věnováno strašnému osudu dětí bylo podle mne třeba vytvořit určitý labyrint s až hmatatelnou úzkostí. To jsou tedy prostory, kde je vytvořen strop.“V několika místech se nacházejí předměty, které se dochovaly. Jsou umístěny buď ve třech nikách ve zdi anebo ve dvou zasklených vitrínách v zemi. Ty v zemi jako připomínka míst, kde byly nalezeny. Jako konečný bod expozice vnímal autor nutnost svědectví, odděleného i formálně od ostatních projekcí, od ostatní expozice. Závěr je jednoznačně současný. Je aktuálním svědectvím, je soudem. Podstatnou součástí expozice je filmová projekce. Díky oběma hlavním spoluautorům, Dr. Eduardu Stehlíkovi a režiséru Pavlu Štinglovi, bylo k dispozici množství fotografií, filmových dokumentů a archiválií. Pavel Štingl vstupní prostor viděl od začátku jasně jako trojitou projekci monumentálního účinku. To byl hlavně případ „bunkru“ s tématem dětí, který je jedním z nejemotivněji působících míst expozice. Materiály„Při úvahách, jaké materiály použít, jsem za základ zvolil beton, věcný, funkční, neokázalý až studený, s povrchem přijímajícím otisky. Atmosférou měl být zšeřelý prostor, ze kterého vystupují světlem oddělené bloky nestejných výšek a orientace. Řešení prostoru se nemělo vyhýbat funkčním konstrukčním prvkům stavby. Další materiály se přirozeně vázaly na tuto volbu, tedy kov a sklo. K sezení pak byly použity čisté bloky bukového dřeva. Nově bylo potřeba vytvořit vstupní prostory, a to tak, aby byly čistým, funkčním a pozitivním kontrapunktem celé expozice. Zde se citlivě projevil architekt Jan Žalský, který i v ostatních částech expozice pomáhal sladit mé prvotní návrhy s výrobní realitou,“ pokračuje Bohumír Prokůpek.Podle jeho návrhu je nutné současnou expozici, která má výrazně emotivní charakter, doplnit o prostory pro uchování obrovského množství materiálů, shromážděných především oběma spoluautory, Dr. Stehlíkem, režisérem Štinglem i dalšími. Jako budoucí úkol vidí i vizuální připomenutí zmizelé obce v současném pietním prostoru. (krz)autor výtvarné části expozice: Mgr. Bohumír Prokůpekarchitekt: Ing. Arch. MgA. Jan Žalský autoři historického scénáře: Dr. E. Stehlík, Mgr. M. Burian, Dr. J. Žalmanautor multivizí: Pavel ŠtinglSoutěžní přehlídka Český Interiér je každoročně vyhlašována Design centrem ČR a Českou komorou architektů ve spolupráci s Unií výtvarných umělců a dalšími subjekty. Přehlídka je zaměřena na všechny oblasti interiérové tvorby. V letošním dvanáctém ročníku hodnotila odborná porota celkem 33 soutěžních prací. Náš časopis Interiér veřejných budov byl mediálním partnerem této prestižní národní přehlídky.Psáno pro časopis Interiér.