Nadčasová brněnská Vila Tugendhat v čase a mimo prostor

Vila Tugendhat je jedním z vrcholných děl Ludwig Mies van der Rohe. Projekt (podzim 1929) vznikl takřka paralelně s návrhem „Barcelonského pavilonu“ pro světovou výstavu. Zatímco vila Tugendhat využívá především principů pro obytný dům, Německý výstavní pavilon je koncipován jako „křehký baldachýn“ pro jedinou příležitost – přivítání španělského krále.Ludwig Mies van der Rohe je teoretiky architektury 20. století svým významem srovnáván a porovnáván s osobností Le Corbusiera, jakkoli jde o architekty s jedinečnými východisky. Jan Sapák zastává názor, že „moderní architektura vzniká v jednom koncentrovaném okamžiku“, a to v roce 1922 v Le Corbusierově návrhu domu Desnos. Tento okamžik je dán spojením konstrukčního pokroku (système Hennebique) a vývojových tendencí jiných oborů jako malířství (kubismus) v jedné osobnosti vizionáře. Z roku 1923 je Miesova skica „imaginárního domu“, kde se objevují základní rysy obou projektů z let 1929-30. Už o tři roky dříve ale vznikla Miesova doktrinální práce „křišťálový mrakodrap“, kde podstatou stavby je konstrukce, forma následuje konstrukci a materiál. Přesto v jeho návrzích je zřejmé, že „Mies k formě směřuje a usiluje o ni“. V návrhu imaginárního domu prolamuje celkové těleso plochou okna a toto prolínání a skladebnost ploch a objemů se stává kompozičním principem. Přesto jeho soudobé realizace jsou takřka v rozporu s jeho teoretickými úvahami a skicami. V roce 1926 začíná tvůrčím způsobem spolupracovat s původně módní návrhářkou Lily Reichovou, společně připravují výstavní expozici sklářského průmyslu, kde už se objevují velkoformátová okna. Mies se záhy stává „scénaristou“ demonstrativní výstavy moderní architektury ve Stuttgartu – sídliště Weissenhof. V této době také manželé Tugendhatovi navštěvují dům levicového politika Fuchse, kde se seznamují s Miesovou nekonvenční krabicovitou přístavbou staromódní vily a je rozhodnuto o stavbě vily v Brně.V roce 1928 se Ludwig Mies stává generálním sekretářem světové výstavy. Vzniká návrh subtilního ocelového křížového sloupu s leštěným nerezovým povrchem, který se objeví i ve vile pro Tugendhatovi, ale s vylepšenou technologii provádění bez šroubových úchytů vnějšího plechu.Zatímco Le Corbusierovým východiskem pro uvolnění fasády je betonový sloup, Ludwig Mies nachází řešení v lehčí ocelové konstrukci sloupů, které jsou v prostoru interiéru takřka neznatelné. Jeho dalším přínosem je řemeslné pojetí moderní architektury - využití drahých materiálů a jejich citlivá kombinace s moderní stavební technologií. Vila Tugendhat je jedním z děl, kde dochází k posunu od teoretických prací ke konkrétní funkční realizaci. Zde mohl konečně díky velkorysému investorovi realizovat koncept imaginárního domu z počátku 20. let. V Brně se tak na přelomu let 1929-30 odehrává jedna etapa moderní historie architektury, vzniká tu prostřední ze tří vrcholných děl Miesova raného tvůrčího období, kde dochází ke krystalizaci jeho dosavadních zkušeností teoretických i praktických, ať už jde o projev jeho prvotní řemeslné formace v otcově kamenické dílně, přes vyzdvižení konstrukce a použití velkých skleněných ploch, až po vybavení nábytkem, jehož volba se váže na spolupráci s Lily Reichovou. Navzdory svému významu ve vývoji moderní architektury jako zdroji inspirace dalších generací (Philip Johnson) a se všemi historickými souvislostmi, není vila pouhou stopou moderní architektonické archeologie (české i mezinárodní) ale živoucím domem, který je s to oslovovat odborné i laické publikum i po téměř osmdesáti letech od svého vzniku.Autoři přednášky se podíleli na rekonstrukcích více soudobých objektů v Brně a okolí a také například Veletržního paláce v Praze. Jejich zájem o rekonstrukce a tématiku brněnské meziválečné architektury vyústil v publikaci „Knihy portálů – lesk a bída portálů“ z roku 1990. Kniha se zabývá mapováním, studiem a analýzou specifik realizací této doby a odhaluje hlavní složitost rekonstrukcí děl moderní architektury. Rychlá a rozsáhlá výstavba 20. let a současný technologický pokrok představují základní složitost rekonstrukcí těchto objektů kvůli absenci dokumentace technologií použitých v konkrétních domech. Studium celku ale ukazuje, že na jednotlivých tehdejších realizacích se podílelo několik místních brněnských firem, a tak lze odhalit opakující se charakteristické rysy a zmapovat díky příbuznosti jednotlivých projektů i užité postupy výroby. Kniha se tak díky své rozsáhlé dokumentaci stala teoretickým podkladem pro další projekty rekonstrukcí i referenční příručkou při jejich posuzování.Vila Tugendhat se místem svého vzniku řadí k těmto dalším soudobým projektům, protože i u jejího vzniku stály převážně místní firmy. Význam tohoto domu ale vede zároveň ke srovnání plánované rekonstrukce s rekonstrukcemi podobných památek UNESCO, které proběhly v nedávné době. Autoři přednášky se v této souvislosti zmiňují především o dvou srovnatelných projektech – Einsteinova věž od E. Mendelsohna v Postupimi a Schminke Haus od H. Scharouna v Loebau.V prvním případě, kdy bylo proinvestováno mnoho peněz ve snaze dosáhnout podoby původního projektu, je nyní často rekonstrukce hodnocena jako „autentičtější“ než sám originál. Lze ji tedy popsat jako přehnanou snahu o autenticitu, která se posléze projevuje jako ztráta ducha stavby, který se octl v rozporu s restaurátorskou pietou. Při rekonstrukci vily Schminke naopak prostředky nebyly dostatečné, tak aby bylo možné vše obnovovat do dokonalosti nejmenšího detailu, navzdory tomu je tento restaurátorský počin kritiky hodnocen kladně jako úspěšné zachování „genia loci“.V současné době se i v médiích objevuje nepříliš věcná diskuze o plánované obnově brněnské Miesovy vily. Poslední rekonstrukce proběhla v první polovině 80. let a vzhledem k určitým stavebním poruchám (trhlina pod terasou neohrožující stabilitu domu) je nutný další zásah, který by měl znamenat nejen nutnou sanaci, ale celkovou obnovu. Autoři přednášky podtrhují, že je třeba mít při rekonstrukci na mysli způsob vzniku vily a uvědomit si, že použití drahých materiálů (onyxová stěna) má estetickou motivaci a není dychtěním po přepychu (Tugendhatovi si nepřáli honosné sídlo). Příkladem k podpoření tohoto tvrzení může být použití linolea na podlahách, neměla by se tedy přeceňovat běžná řemesla (výběr standardních hygienických zařízení apod.). Hlavním kriteriem by mělo být zachování skutečného ducha vily, který spočívá v konstrukční logice a eleganci a oddělit jednotlivá specifika domu (použití neposuvných skleněných stěn, které si vyžádalo klimatizaci) od běžné účelné části domu, která není nezbytně jedinečná. Druhou podstatnou rovinou, která by se měla odrazit nejen v konkrétní realizaci, ale nepochybně i v celkové organizaci projektu, je mezinárodní význam této památky moderní architektury, jejíž velikost přesahuje region vzniku.Na závěr je třeba uvést, že autoři se účastnili soutěže na projekt rekonstrukce, ve kterém se umístili na druhém místě a jsou ve sporu se zadavatelem soutěže (Statutární město Brno) kvůli nedodržení podmínek soutěže, více viz. např. časopis ERA21 6/2006.Obsah článků vychází z přednášky pronesené Ak.arch. Janem Sapákem a Ing.arch. Jindřichem Škrabalem. Použité fotografie: Použitá dokumentace:www.spsstavbrno.cz/Socrates/html/cz/stavby/vila_tugendhat_cz.html#project