Praha 2006:Obchodní dům Máj, komerční zájmy vlastníka a „věc architektury“ ve společnosti masové spotřeby

Motto: „Architektura je významnou součástí toho, co se dnes v novinách sděluje, což dokazuje, že veřejnost se o architekturu skutečně zajímá.“uvedl architekt John Eisler v roce 2005; pracoval v libereckém SIALUa po emigraci v roce 1983 po 20 let působil v ateliéruRichard Meier& Partners, v roce 2003 založil vlastníJohn Eisler Architects, člen AIA 1.V závějích informací by nám neměla uniknout „věc, o kterou běží“. Odložíme tedy diskuze v denním tisku, prohlášení architektů, výsledky takzvaných anket (deník Mladá fronta Dnes 18. 2. 2006; majitel objektu, společnost Tesco Store argumentovala ve prospěch svého záměru názory zákazníků z vlastního průzkumu atd.), či spíše přepady čtenářů novin ad acta? Byli jsme rozptýleni, uvedeni ve zmatek protikladnými názory odborníků – expertů na architekturu (historik architektury Rostislav Švácha navrhl stavbu k zapsání do seznamu kulturních památek, versus Zdeněk Lukeš, který zpočátku konstatoval, že stavba Pražanům k srdci nepřirostla a odkázal i na negativní emoci prince Charlese), pedagogů a studentů architektury (Karel Doležal spolu se studenty z fakulty architektury VÚT v Brně vydal vášnivou výzvu k záchraně Máje) a umělců (pro sochaře Davida Černého je stavba „hnusná“, ředitel Národní galerie Milan Knížák rovnou tvrdí: „Máj na Národní třídu nepatří“). Navíc povrchní ankety opět nepochybně k radosti novinářů dodatečně osvědčily známou vlastnost laiků - vyjádřit se kdykoli k čemukoli s velkou razancí. Nepřipravené diskuze nemohou kultivovat vztah k architektuře. Co vzejde z efemérně založené potřeby také tak končí. Tak už to chodí. A neodehrávají se ty diskuze kolem Tančícího domu Gehryho a Miluniče, stejně jako kolem Máje na vlně příznačné hysterie, která vypovídá o neochotě, o nezpůsobilosti přijímat něco, co není standardní a od počátku krotké vůči kontextu? A tím se konec konců kontext de facto uchopuje a umrtvuje jako architektonický skanzen. Nepopírá se tím historie vzniku velkých staveb? Neúřaduje nám v případě „rekonstrukcí“ Domu bytové kultury, Máje či výměru k demolici obchodního domu Ještěd všemocné tržní prostředí tak, jako dříve účinkovala politická cenzura? (rozhovor s V. Brožem, Era 21, 2006, č.5) Co z těchto dílčích zpráv a emocí vyčteme? V diskuzích a událostech kolem Máje jde o něco velice významného a k tomu směřuje náš článek.Nejde nám v žádném případě o vyjadřování se typu „líbí-nelíbí,“ jde nám o podstatnější tázání. MÁJ - pohled z Národní třídyMÁJ - celkový pohled ze Spálené ulice na prosklenou komunikační halu2.Nejdříve připomeňme nezbytnou fakticitu: Obchodní dům je lokalizován na nároží Národní třídy a Spálené ulice – budova vyrostla na místě novogotického Šlikova paláce - kdo z pamětníků si ho dnes vybaví? Někdejší obchodní dům Prior-Máj, nyní Tesco vzešel z vítězného soutěžního projektu (1971) architektů Miroslava Masáka, Johna Eislera a Martina Rajniše, byl postaven švédskou firmou v letech 1973 -1975 a má silný rukopis: Strohý mohutný kubus, švédský montážní železobetonový skelet; v každém patře 2 500 m2 volné plochy; pasáž s eskalátory funkčně a efektně vyčleněna do samostatného prostoru, s potrubím vzduchotechniky zavěšeným pod stropy se zachází jako s artefakty, absence podhledů, designersky uchopený celek (avšak například ze zmatečného „ověšování“ domu velkoplošnými reklamami cítíme jistou neschopnost provozovatele uchopit tento moderní objekt jako celek - jakoby nám tu chyběl podstatný tvůrčí impuls erudovaného výtvarníka). K charakteristikám objektu patří také jistá „skladebnost“. Máme pocit, že architekti měli v ruce skládačku (převážně konstrukční), která jim umožňuje takřka libovolná řešení; montovaný systém má případné možnosti úpravy, či adaptace přímo v sobě zakódovány. Můžeme říci, že dům vychází ze silné tradice libereckého SIALu, která se tu obohacuje aktuálními podněty ranné high tech architektury.Musíme však dodat, že původně otevřená vedení vzduchotechniky pod stropy v interiéru s čitelnou elegantní strukturou montovaného železobetonového stropu byla již zakryta perforovaným podhledem, čímž pocit otevřenosti prostoru značně utrpěl. Stejně necitlivě je „upravena“ i prosklená schodišťová hala (při nočním osvětlení svým způsobem „monumentální kinetická plastika“ – R. Sedláková), z prodejních pater se do ní velkoformátovými výlohami dívají v lepším případě holá záda výstavních regálů. Připadá nám tu, že se potence a možnosti domu míjejí s unifikovanými komerčními potřebami uživatele, jakoby provozovatel dosud nepřišel na to jakým způsobem jeho předností využít a dává přednost spíše stavebním úpravám řešícím „aktuální“ potřeby.Aktuálním vlastníkem a zároveň tím, kdo rozvířil v tomto roce diskuzi je společnost („obchodní řetězec“) Tesco Stores ČR. Firma Tesco požádala o předběžné vyjádření k případnému odstranění budovy a nejasně formulovala své záměry (pozdější snaživé přesnění: nikoli demolice, ale rekonstrukce, která by měla přinést nové řešení zadní části obchodního domu v níž je schodiště a eskalátory, zlepšení pohybu po obchodním domě, prosvětlení a pod.). MÁJ - pohled na boční fasádu ze Spálené uliceMÁJ - informativní deska v interieruTento záměr vyvolal obavy, nesouhlas a odpor. Historik Rostislav Švácha urychleně podal v březnu tohoto roku návrh, aby stavbě byl přiznán statut kulturní památky. Z právního hlediska získání souhlasu k demolici umožňuje majiteli stavby provádět úpravy bez ohledu na autorská práva architektů, naopak žádost o povolení úprav (dílčích úprav a rekonstrukcí apod.) vyžaduje, aby jejich realizace byla s autory konzultována a odsouhlasena - to se nestalo a zřejmě o to přinejmenším nebyl zájem. Přitom Miroslav Masák je nejen významný architekt, ale i „komunikativní architekt“, neuzavírá se diskuzi, s ním měli a mohli vlastníci od počátku kvalifikovaně jednat.Před „rekonstrukcí“ je Dům bytové kultury na Budějovickém náměstí v Praze (V. Machoninová, V. Machonin, projekt 1968/9 – 1971; opožděná realizace v druhé polovině sedmdesátých let 1975 – 1979/81; v mezinárodním kontextu objekt odkazuje k variantě Stirlingova ocelového brutalismu) – k úvodním jednáním byla architektka Věra Machoninová tentokrát přizvána, ale výsledek z hlediska záměru provozovatele si nedovolíme ani odhadnout (zásah do parametrů eskalátorů, či koncepce barevnosti by změnil prostorové vnímání jedinečného atria – prostoru, který jakoby se rozvíjel zevnitř a je výsledkem dalších sofistikovaných architektonických řešení). V exteriéru je nyní dům charakterizován sevřenou temnou „hřibovitostí“ předzvětralého pláště, s výrazně zpracovaným vytažením skleněných rytmických vodorovných objemů oken, které tuto expanzi a kultivovanou objemovou gradaci ještě podporují. Na prahu 21. století jsou obchodní centra vystavena enormně narůstajícím požadavkům na provoz, na růst kapacitních možností v přepravě zboží i lidí, na energetické úspory, narůstá tlak na řešení dnes neúnosných ztrát přes tepelné mosty (na důsledky „dne Kuvajtu“ v roce 1973, čili na skokové zdražení nafty u nás stavebnictví reagovalo se značným zpožděním) a pod. A dochází již i k demolicím (obchodní středisko „Ještěd“ v Liberci). Zkrátka: Téma ochrany a zachování významných staveb ze šedesátých a již i sedmdesátých let se stává závažným celospolečenským tématem. Vraťme se k „Máji“a pokusme se o obsažné resumé k významu této stavby. Platí-li Rossiho „ stavba, architektura, představuje jakýsi primární prvek, na nějž je naroubován život“, co vyčteme z objektu Máje?A) Tato stavba má své technologické a nesporné architektonické kvality. Jaké to jsou?Každý velký objekt – a o to více nový a velkorozměrný - na takto exponovaném místě, na Národní třídě, hledá a vytváří vazby na okolí; zde u stavebně i architektonicky zdařilé budovy selhává pouze v části zadního traktu, kde požadavky, které měli architekti výslovně dodržet, se časem změnily (v místě rozlehlých rozpačitých úprav výstupu z metra byl blok domů, který novostavba musela výškově respektovat). Tato realizace dokáže komunikovat s okolím bez historizujícího převleku, aniž by zakrývala svoji moderní identitu. To nebylo málo v sedmdesátých letech, to není málo ani dnes! Ctí tedy pravidla? Ano a to je především pozoruhodné: Máj je nesporně mohutný, rozložitý, moderní objekt, který zřetelně respektuje pravidla blokové zástavby a v rámci tohoto úzu přitom úspěšně používá moderní prostředky; uplatňuje se zde odstupňované vyrovnávání výšek s původní hladinou zastavění atd.; nepřehlédnutelné je pro odborníka-architekta obratné vyřešení nároží, velmi dlouhá, široká zklidňující fasáda do Národní třídy (lehká, veselá racionalita prosklených a pastelově barevných pásů v kombinaci s rytmizací reklamních ploch kolmých na fasádu jako by ještě odkazovala ke skončivším šedesátým létům), která ve své funkci a členění jako by kolemjdoucí přesvědčovala, že uvnitř je vše je tak, jak se očekává, že vše je v pořádku. Srovnejme jen jakým způsobem se do fasády ve Spálené ulice projevují provozy, objemy a materiálová řešení jednotlivých částí domu orientovaných jakoby rovnoběžně s Národní třídou – rozměrný zaklenutý lehký plášť, prosklená nástavba s terasou v zadním traktu a již zmíněný transparentní komunikační kubus. Jako doplňkové, vedle vlastního nároží v parteru, je to rozsáhlé prosklení – okno - ve druhém a třetím patře, a výloha v přízemí. Vše prostupuje a drží pohromadě vysokou zdí z kvalitních betonových panelů s ušlechtilým šikmým žlábkováním. Na rozdíl od promenádního průčelí do Národní je fasáda do Spálené daleko více koncipována jako strana „boční“. Gradace rozměrných zalícovaných objemů je pro Spálenou ulici až brutalistně monumentální. Prosklená zadní část domu se schodišti trpí bezprostředním kontaktem se shlukem občerstvení a prodejniček okolo těžko identifikovatelného, neosobního výstupu z metra. Pozvedá se nad tím vším jako příslib (ještě umocněný vertikalitou betonové výtahové věže zásobování), který můžeme srovnávat v době vzniku budovy s objevným řešením Renza Piana a Richarda Rogerse u pařížského muzea Centre Georges Pompidou. Příslib, který je však v současnosti spíše oslabován chaosem „ploch se stánky“, který dokládá nízkou úroveň elementární kultury „provozu“ všedního dne.Exponovaná nároží v centru Prahy jsou většinou buď průchozí nebo jsou v těchto místech speciální vstupy – a i v tomto případě je hlavní nároží uvolněné, ústí sem únikové schodiště s výtahovými šachtami a sociálním zázemím návštěvníků, nalézá se zde i „drobné bistro na nároží“ – opět propojené s hlavními prodejními plochami – zkrátka do objektu Máje jsou vtěleny tradice a zkušenosti, které se v centru Prahy v průběhu století nashromáždily. Stavba sleduje kontext místa a činí to s jistou volností, bez historizujících převleků ( „Máj nepřehlédnete, ani Vás neurazí“, řekl student architektury při exkurzi). Takže: tento moderní objekt není brutální intervencí do tradiční zástavby, neodděluje se od ní modernisticky chtěnou cézurou (objekt je ve smyslu Krierovy terminologie moderní, ale nikoli modernistický).Objekt Máje v definovaném kontextu křižovatky Národní třídy a Spálené ulice „dobře vyladěn“- je bezpečně na hraně, aniž by sklouznul a ukazuje, co ještě Nové Město unese, nebo čím ještě městu může přispět. Má svoje kvality, je-li „čten,“ je-li dešifrován architekty, a má svoje nesporné kvality i pro uživatele a návštěvníky. Pokud bychom měli tomuto objektu za každou cenu něco vytknout, a tento typus iracionality se dnes v diskuzích stává bohužel tak běžný a tak novináři požadovaný („Přece musíte říci i něco kritického“), že se mu snad ani nedá vyhnout, tak by to byla pouze geometrie únikového schodiště, které, přestože koncipováno jako únikové, je návštěvníky běžně užíváno. MÁJ - prosklená schodišťová halaMÁJ - technický detail interiéruB) Jaký byl ekonomicko-sociální a politický kontext této stavby? O čem nám dodnes tato stavba vypovídá, do jakého „příběhu“ patří a jaké v něm má místo? Takzvaná „priorizace“ (slovo ex post používané v pejorativním smyslu) od šedesátých let až po osmdesátá léta byla časově opožděnou analogickou tendencí západní „společnosti hojnosti“ (termín uplatněný v šedesátých letech proslulým ekonomem J. K. Galbraithem). Stavby toho typu de facto odkrývaly schizofrenii „socialistických zemí“: doktrinálně, „ideologicky“ se odsuzovala západní „spotřební společnost“ (zejména v sedmdesátých létech, v letech „normalizace“), v ekonomické realitě bylo i pro panující politickou vrchnost nezbytné posilovat sféru spotřeby a navíc se města – včetně pražské metropole – potýkala s dlouhodobě poddimenzovanou a zanedbanou obchodní sítí. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let se situace v důsledku investic do obchodní sítě výrazně mění, oživuje se městské prostředí – vzhled a denní provoz se přibližuje „Západu.“ Vezměme zde úsloví „architektura působí již tím, jak ji vnímáme“ doslova: oč nekonečně výše zde stojí práce architektů M. Masáka, J. Eislera a M. Rajniše vůči „duchu doby“, proti duchu normalizace, proti té prapodivné nesourodé směsi konzumerismu a ideologicky odmítané „spotřební společnosti“, egalitářství a provincionalismu, proti duchu „reálného socialismu“- tedy socialismu, který svoji teorii „spotřeboval“, diskvalifikoval a za socialismus bylo prohlášeno prostě to, co tu bylo! Můžeme jen opakovat, že projekty z konce šedesátých let a počátku let sedmdesátých s obtížemi a odklady realizované v sedmdesátých letech, již jen tím, že v sobě nesly výsledky vývoje architektury šedesátých let často oponovaly stavu společnosti, propadající se do „normalizace“. Stavby jsou nejen kritizovány, ale samy se mnohdy stávají kritikou doby v níž vyrostly, dokáží jí oponovat, anebo ji konotují, s krutou, surovou pravdivostí o ní vypovídají – viz paneláková výstavba („architektura bez architektů“) osmdesátých let. Velká obchodní centra, která vyrostla v šedesátých letech a v sedmdesátých v centrech několika českých a slovenských velkoměst byla předhistorií následujícího vývoje, který vyústil v letech devadesátých do super, hyper a megamarketů. Na fenomén „velkých nákupních center“ se lze zajisté podívat s časovým odstupem i z hlediska kritiky moderny, to však přesahuje záměr tohoto příspěvku, takže se omezíme na konstatování: „celosvětový růst vícefunkčních kontejnerů určených ke spotřebě tak představuje exemplární odpověď na všeobecnou potřebu redukovat čas a prostor, které nás dělí od uspokojení našich potřeb“. (Pietro Derossi) C) Objekt obchodního domu Máj, nyní Tesco architektů Miroslava Masáka, Johna Eislera a Martina Rajniše má pevné místo v dějinách české, resp. československé architektury, v době vzniku vyvolal značnou pozornost i mimo Československo – stavba využívala švédský montážní železobetonový skelet, plně prosklené komunikační pasáže a především reagovala na počátky high-tech a výrazně překračovala dobové standardy.3.Přistoupíme k závěru. Osud obchodního domu Máj zůstává zatím otevřený. Historik architektury R. Švácha sice včas energicky zatáhl za záchrannou brzdu („Jde o stavbu mimořádného historického významu. Právem jí proto patří i statut kulturní památky.“), „vlak“ se na chvíli zastavil, ale jede dál. Co se změnilo? První odstavec tohoto článku vyjadřuje desiluzi, zklamání, nyní ho popřeme, změníme úhel pohledu: Něco se změnilo a dokonce něco podstatného.Za prvé se zviditelnily zájmy vlastníka, ukázala se reálná síla jeho ekonomických potřeb a zájmů, síla jeho motivace. Za druhé se rozkryl i sám předmět diskuze, nejde jen o Máj, ale o kvalifikovaný, bezpředsudečný postoj k nadstandardním solitérům v sedmdesátých letech (viz 2. odstavec), čili své zájmy museli představit a obhájit – nejen před sebou a mezi sebou jako experti - ale před veřejností. Památkáři, komise územního rozvoje, představitelé obecní politiky - ti všichni se museli snažit, aby vykázali svoji kompetentnost. A že udivili řadou soudů, které sami pro sebe, ve své odbornosti pokládají za samozřejmé! K diskurzu v demokratické společnosti patří, že samozřejmosti se musí osvědčit vůči racionalitě, která se v diskurzu ustavuje.Do „hry“ se tak dostaly a dostávají i dosti překvapivé úsudky odborníků – expertů („Máj si zápis sice zaslouží, taková Kotva je ve srovnání s ním úpadkové dílo“!; měl podle tisku uvést hlavní konzervátor Národního památkového ústavu Josef Štulc), sám proces schvalování a prohlašování objektů kulturní památkou (do titulků deníků se dostala otázka, když se stává památkou Máj, tak proč ne Gehryho a Miluničův Tančící dům, proč ne Filsakův Intercontinental ?, proč ne kvalitní průmyslová architektura? atd.), jeho výsledky, selhání a kriteria (na území Pražské památkové rezervace je 1 376 chráněných památek), existuje vůbec něco jako etalon, soubor kritérií? Nebo se vytváří případ od případu jaksi „ad hoc“?– Nedochází k inflačnímu znehodnocení institutu „kulturních památek“ a lze vlastně vůbec uchránit stavby, které již památkami jsou? (otázka, kterou položil sochař Kurt Gebauer), nezajistí ochranu významné stavby již samo autorské právo architekta (řekněme rovnou, nezajišťuje – jinak bychom nebyli bezradní a bezmocní nad osudem jedinečného obchodního centra Ještěd v Liberci, jinak bychom zde nepsali o důsledcích rekonstrukce Domu bytové kultury, jinak by tématem tohoto článečku nemusel být objekt Máje!) a nezajistí bez výrazné úpravy posilující práva architekta!Za třetí se ukázala – i přes rozporuplné články i „ankety“ - i síla veřejného prostoru, najednou vlastník začal vyjadřovat svůj záměr opatrněji („jde o evidentní nedorozumění“). Jde o to, že oprávněnost zájmových řešení prosazovaná aktuálním vlastníkem ( a těchto subjektů již bylo několik- Máj, K markt a nyní Tesco) nemůže být legitimizována jen a jen ekonomickým kalkulem, ale musí projít v rámci tohoto diskurzu širší polemikou, v níž má slovo firma – vlastník, architekt i veřejnost – jinak dojde v občanské společnosti k tomu, čemu naši sousedé již dlouho říkají Entmündikeit – občan je jako nekvalifikovaná figurka ve jménu názoru odborníka, experta či ekonomického subjektu zbavován možnosti se vyslovit, vyjádřit své mínění. A patří k věci, že v takovéto diskuzi zaznívají nejrůznější názory, rozumné i krajně nerozumné, vyvážené i ty nejextrémnější. V takovémto „diskurzu“ se poměřuje odborný názor s míněním laika, ekonomická potřeba se zájmy, které nevyrůstají z ekonomického kalkulu a v diskuzi i ony osvědčují svůj význam, politické rozhodnutí se vyrovnává s míněním veřejnosti a v konečné instanci se směřuje ke konsensuálnímu mínění z něhož mají prospěch všichni. Jinými slovy: jsme konec konců svědky procesu, ve kterém nešlo a nejde jen o Máj-Tesco, nešlo jen o architekturu, ale skrze pozoruhodný architektonický solitér jde o poměr společnosti k sobě samé, jde o sebevědomou občanskou společnost, která se učí identifikovat a hájit své zájmy, ve kterém se učí chovat zástupci firmy Tesco, tedy procesu, nejen dialogu, či diskuze, ale „diskurzu“, do kterého vstupují a mají vstupovat další subjekty, architekti, odborníci, zástupci občanskosprávních i odborných institucí i laikové. A nikdo z těchto subjektů není předem vlastníkem nadřazené racionality, dokonalého „konečného řešení“, ani ekonomický subjekt, ani expert, ani veřejnost. A všichni se musí naučit „slyšet“ a přispívat ke konsensu.Žertem se říká, že pro novináře Slunce vychází a zapadá, žijí aktualitou – zprostředkují to, co se právě děje. Takovéto diskuze jako je zde uváděná o obchodním centru Máj-nyní Tesco, jsou z podstaty během na dlouhé trati – věřme, že budou pokračovat, jsou zdrojem zkušeností, kterou získává občanská společnost sama se sebou.Vždyť vyspělost občanské společnosti se nepoměřuje jen účastí na volbách, či schopností politických stran dospět ke kompromisům a odložit partikulární zájmy, ale má svůj klíčový parametr ve schopnosti vést tyto diskuze a v kvalitě takovýchto diskuzí.Autoři: Ondřej Beneš – Oldřich J. Ševčík