Spasení těl
V řadě indoevropských jazyků spadá slovo zdraví v jedno s výrazem pro spásu a také celistvost (něm. Heil, lat. salus). Je příznačné, že v přítomné době zaujímá medicína, či lépe řečeno medicínsko-průmyslový komplex (MPK), sestávající z lékařských fakult, nemocnic a dalších zdravotnických zařízení, nemocenských pojišťoven, firem vyrábějících léky a zdravotnickou techniku a dalších podobných institucí, ve společnosti to místo, které kdysi zaujímala církev.
EARCH.CZ , 19. 11. 2008
SERIÁL POHOTOVOST FAKULTNÍ NEMOCNICE HK připravili Julius Macháček a Michal Janata 1 Pohotovost - Emergency | Fakultní nemocnice Hradec Králové autorská zpráva 2 Užší soutěž na okresní nemocnici v Hradci Králové roku 1925 text Jakub Potůček 3 Stavební část je dnes minoritou rozhovor s architekty Janem Topinkou a Michalem Juhou 4 Konstrukce a stavební řešení soutěžní varianta 1 5 Kdo umí nemocnice, umí všechno kulatý stůl – o projektu | Danica Havlíková, Blanka Handrychová, Roman Repa / DOMY 6 Koncentrace funkcí prospívá lékařům i pacientům kulatý stůl – o provozu | Mudr. Petr Tilšer, náměstek ředitele FN Hradec Králové, Mudr. Michal Hudík, primář ambulantních provozů, Mudr. Jaromír Kočí, vedoucí lékař chirurgické kliniky, Ing. arch. Karel Fořtl, CSc. / ČVUT Praha 7 Pavilon pohotovosti a heliport hradecké fakultní nemocnice text Jakub Potůček 8 Spasení těl text Stanislav Komárek
Podobně jako vleklá církevní krize v období vrcholného středověku vedla k řadě emočně nabitých společenských diskusí a pohybů od Viklefa po Luthera (po karteziánském obratu se začalo jevit, že spása přijde spíše od vědotechniky a náboženské diskuse a války pozvolna ztrácely na průraznosti), vede chronická krize dnešního medicínsko- -průmyslového komplexu (MPK) k houstnoucímu počtu kritických zamyšlení nad jeho smyslem a funkcí. Psychosomatická problematika a její teoretické i praktické „připuštění“ se pak začíná jevit jak podmnožina celého tohoto problému. Snad mi bude vytýkáno, že o MPK píšu, aniž jsem kdy byl jeho funkční součástí, ale obávám se, že skutečnost, že se medicínskými činnostmi neživím (a jsem zatím, chvála Bohu, zdráv), vůbec umožňuje věnovat se reflexi těchto záležitostí bez značnějších osobních rizik. Výsledkem těchto snažení ostatně je kniha s názvem Spasení těla: Moc, nemoc a psychosomatika. Spasení těl má oproti spasení duší některá specifika – jeho výsledky jsou jakýmsi způsobem hmatatelné, a vyléčíme-li pana Vonáska z kostní tuberkulózy, má z toho, alespoň krátkodobě, větší radost nežli z vágního příslibu věčné blaženosti. Na druhé straně je však evidentní marnost tohoto snažení v dlouhé perspektivě (cíle medicíny v žádném případě nejsou vědecké, byť by se takovými mohly jevit – z hlediska vědy jsou choroby minimálně stejně zajímavé jako zdraví a jejich, většinou symptomatické, odstraňování a potírání je cíl mimovědecký – bránění smrti všemi prostředky, pak už je cíl zcela protivědecký, neboť máloco je statisticky tak jisté jako naše úmrtí – dočkáme se ho ve 100 % případů). Nechci zde na moderní medicínu „nasazovat psí hlavu“, neboť její dovednosti a úspěchy jsou zcela mimo diskusi – kdo jednou viděl účinek antibiotik na bakteriální onemocnění, psychofarmak na schizofreniky či umné znovusešití mladíka, který havaroval na motorce, zajisté to nebude popírat. To, co je na pováženou, jsou mocenské nároky medicíny, které tato umění oplétají, i nepřiznaná relativní bezradnost tváří v tvář některým případům, mnohým tvrdošíjným ekzémem počínaje. Je otázkou, do jaké míry MPK a jeho služby přispívají ke skutečnému prodloužení průměrného lidského života. Odhadl bych to v nejlepším případě na deset let, neboť se obecně podceňuje vliv takových faktorů, jako je odpadnutí těžké tělesné práce, výrazné zlepšení výživy, bydlení a dalších faktorů, od momentů na hranici běžných technologií a medicínské hygieny (potravinové technologie, odpadní vody a jejich zpracování) zcela odhlédnuto. Žijeme v jistém smyslu v bezprecedentní době, kdy se většina lidí dožívá své víceméně plné životní expektance, což v minulosti nikdy nebylo (je to samozřejmě ryze kvantitativní hledisko, nevypovídající nic o kvalitě – staré islandské úsloví praví, že je lepší krátký život ve cti než dlouhý v hanbě). Problémy, které dnes „medicínská reformace“ řeší, jsou až do neuvěřitelných detailů podobné reformaci církevní. Základním problémem je nahromadění a arogance moci, která zbytek společnosti, „laiky“, infantilizuje a monopolně ovládá, nejlépe sama vědouc, co je jim ku prospěchu a co ke škodě, asi tak, jako to vědí rodiče u předškolních dětí. Není vůbec náhodou, že největší zájem o rozmanité celostní a alternativní směry v medicíně projevují lidé vzdělaní, zatímco prostší část obyvatelstva s důvěrou očekává spásonosnou pilulku či řez. Tím větším jhem je pro probudilejší části společnosti takový fenomén, jako je všeobecné povinné zdravotní pojištění u medicínsko-průmyslového komplexu a potupná nutnost formální návštěvy lékaře se zapletením do všech příslušných osidel, chceme-li s rýmou či lehkou chřipkou zůstat den či dva z práce doma (drtivá většina agendy praktiků je tohoto rázu, oč lepší by bylo po vzoru některých zemí zavést penzum řekněme šesti dní do roka, které si může každý takto „vybrat“ s povinností být doma v posteli). Je těžké si nevzpomenout na feudální závislost, kdy byl nevolník povinen odebrat měsíčně tolik a tolik věder piva z panského pivovaru a ženit se směl jen s povolením vrchností. V tomto směru je třeba vidět MPK jako integrální součást sociálního státu, jehož málo přiznávanými cíli je také infantilizace většiny populace a její uvedení do závislosti na centrální mašinerii, podobně, jako se slepice průmyslové éry už rovněž neobejde bez umělých líhní, klimatizovaných hal a mísíren krmiv. Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu zisk, ale primárně moc, byť jednotkou moci je, jak známo, jeden dolar. I v církevních dějinách se mnohdy zdálo, že cílem je jenom vybírání desátků (povinné transcendentální pojištění) a zbylé aktivity slouží jen k jejich rychlejšímu vytahování z kapes „oveček“, ale nikdy tomu tak zcela nabylo – holá moc a společenská výlučnost stojí vysoko nad plným měšcem. I v ranějším středověku se nerado vidělo, když si kupčík po večerech louskal Písmo svaté, a začal-li je svémocně vykládat, bylo s ním rychle zatočeno. Ne tak snadno umlčitelní, ale o to nebezpečnější byli kacíři z vlastních řad, kteří se tam vždycky nějak vloudí i přes bedlivý výběr dorostu, jeho dlouhé sledování, indoktrinaci a výcvik. Opatrnější či šťastnější z nich mohli v rámci církevní mašinerie po celý život přežít a někde v klidu dokaplanovat, ale svým nadřízeným působili hojné bolení hlavy. Dojmem zacházení s desetiletými dětmi působí středoevropský zákaz prodeje většiny léků mimo předpis – kuchyňské nože a sirky, jimiž lze způsobit škody mnohem větší, jsou na trhu volně, o autech a sportovních potřebách ani nemluvě. V Turecku, zemi s mnohem menší úrovní vzdělanosti, lze koupit v lékárně cokoli, a Turecko přesto vzkvétá. Jak by asi občané reagovali na všeobecnou ekonomickou péči, kdyby všechna vydání nad 500 Kč revidoval diplomovaný odborník-ekonom a tu zakázal, tu povolil, tu pokáral, tu doporučil? Vlastnoručně si dávkovat v podstatě neškodný penicilín je občanu zakázáno, uzavřít hypotéku na dům za zcela vražedných okolností nikoliv. Mocenské zasahování v oblasti farmak narazilo na podivné úskalí v podobě homeopatie – pokud by někdo vlastnoručně nekoncesovaně „vařil“ třeba analgetika, špatně by dopadl, zatímco není-li z hlediska novověké vědy v roztoku ani molekula účinné látky, nelze prodej dost dobře zakázat (průmyslová větev MPK má navíc příliš dobrý smysl pro obchod, aby se této šance nechopila, její činnost by byla tématem na delší článek, nežli je tento). Medicínsko-průmyslový komplex není celosvětově zcela centralizován jako třeba katolická církev, ale je poněkud rozvolněný, jako třeba protestantské církve či sunnitský islám, byť mezi rovnými jsou si někteří výrazně rovnější. Tato decentralizace paradoxně výrazně snižuje možnost jakékoliv jeho reformy, neboť každá změna zde vyžaduje consensus doctorum, jehož se dosahuje mimořádně špatně. Je velmi poučné se podívat na MPK a jeho úkony jako na instituci primárně náboženskou. Už celý systém zasvěcování na lékařských fakultách je v mnoha aspektech vším jiným než praktickou přípravou na budoucí povolání a má neobyčejně mnoho konzervativních a archaických rysů (stačí se podívat na úvodní pitevní kurzy – lze si přestavit působivější začátek zasvěcení nežli se sobě podobnými rozřezat několik lidských těl?). Řada zkoušek je velice obtížná a neobyčejně náročná na paměť, daleko za hranicemi příští praktické použitelnosti (memorování nejjemnějších anatomických detailů i pro ty, kdo nebudou nikdy operovat či jich jinak využívat, absurdně široký záběr předmětů, smysluplný snad v 18. století, ale bez skutečného pochopení pro člověka v jeho celku) – „my jsme se to taky museli naučit…“ „co by to bylo za lékaře, kdyby neuměl…“. Velkou úlohu zde hraje tradice, přísné a přesné dodržování medicínských obřadů, postupů lege artis, jejichž nedodržení může mít pro lékaře v případě soudní žaloby neblahé následky (pak se nezkoumá většinou nic jiného nežli právě okolnost, dodržel-li se tento předepsaný postup).
Odzbrojující bylo v souvislosti s diskusí o devitalizaci zhoubných nádorů prohlášení jednoho z lékařů, že úplná resekce novotvaru je „dávnou chirurgickou tradicí“ (odhlédněme teď zcela od toho, zda devitalizační metoda je účinná, či ne). Tzv. „doporučené postupy“ vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi nápadně připomínají fatvy, nábožensko-právní nálezy vydávané významnými islámskými univerzitami. Tato praxe pak vede k unifikaci celého systému, podobně jako třeba po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně a lokální, jakkoli kreativní klerik nemohl nic ponechat vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se potom ze systému vypuzují všichni samostatněji myslící jedinci a zbývají „administrátoři“, ať už zásvětní, či časné spásy (systém tvorby diagnóz na základě sady kvantitativních laboratorních dat, v zásadě připomínající botanické či zoologické určovací klíče a ve vojenském slangu označitelný jako „blbovzdorný“, si intuice či samostatného myšlení příliš nežádá – diagnóza sama je ale záležitostí zcela klíčovou, od níž se vše podstatné odvíjí – i na pacienta působí toto sousloví většinou okouzlujícím a často uklidňujícím dojmem, byť třeba perspektivy nejsou nejrůžovější – ale nejistota končí a slovní magie zaúčinkuje). Církev od svých počátků zdůrazňovala, že svátosti neuděluje kněz, často slabý a chybující, ze své vlastní síly, nýbrž z moci Bohem propůjčené (církevní interdikt, spojený s nepodáváním svátostí v dotyčné oblasti, byl nesmírně mocnou zbraní, asi jako by dnes byl zákaz poskytování první pomoci – této zbraně ovšem MPK neužívá, i úplných stávek spíše výjimečně). Podobně je tomu i s novodobým lékařem (na rozdíl od léčitele či třeba psychoanalytika), který neléčí vlastním charismatem a mocí, ale silou celého medicínsko-průmyslového komplexu, který třeba syntetizuje příslušný umělý hormon a na nějž se vlastně váže pacientův „ontologický dluh“, o němž velmi výstižně mluví Eugen Drewermann. Mluvím-li s lékaři „z praxe“, často mi říkají, že takovéto postupy jsou nutné, neboť co všechno by pacienti dělali, kdyby nad nimi nebyl bedlivý dohled… Tento úhel pohledu, zajisté odpovídající středověké církevní praxi i osvícenskému vrchnostenskému státu, zcela neguje úhelný kámen moderních západních demokracií, a sice představu, že jedinec je sám za sebe odpovědný a má svobodu i k tomu, konat věci pro sebe skutečně či domněle nevýhodné či škodlivé. Je jistě otázkou, zda sčítáním hlasů nekompetentních amatérů se správně hledá nová vláda pro zemi, ještě víc mne však děsí představa, že vládu dosazuje grémium odborníků na politologii. Jednáme-li už tak, že občan pro některá rozhodnutí kompetentní je, nemůžeme mu tuto kompetenci upírat ve věcech jiných, zejména týkají-li se jeho samého. Je jistě otázkou, zda je dobře, že některé sekty odmítají krevní transfuzi – je-li tomu ale tak, je ostudné podávat ji jejich příslušníkům násilím, podobně jako bylo pohoršující nedobrovolné „křtění“ Židů za středověkých pogromů, spojené někdy i s násilným vecpáváním konsekrovaných hostií lůzou (domnívám se, že odpovědnost rodičů za děti se týká i způsobů jejich léčení, byť někdy může vést k věcem kontroverzním – připustíme-li, že do oblasti rodiny může stát či MPK neomezeně zasahovat, je po svobodě západního typu). Lze se obávat, že Evropská unie, kde alespoň v celku převládá prvek byrokratický nad demokratickým, ponese v tomto směru nejproblematičtější květy. Je paradoxem, že Čína, která demokratické principy tradičně nectí, je zcela benevolentní ve věci léčení – vychází z toho, že každý si zajisté z přepestrého spektra evropských i tradičních metod vybere pro sebe i své blízké to optimální. Reformace v medicíně začíná zcela podobně jako reformace v církvi – voláním po větší kompetenci poučených laiků, jejich svéprávnosti, vyvázání z železné nutnosti předepsaných institucí, možnosti plurality názorů a toleranci vůči nim, v budoucnu i po možnosti tvorby alternativních medicínsko- -průmyslových komplexů a jejich skutečné odluky od státu. Teprve vyjasníme-li si alespoň zhruba tyto problémy, má celostní pohled na člověka skutečnou šanci pro majoritu společnosti. Vysokým činovníkům MPK pak lze v první řadě doporučit ke studiu ne příručky o psychosomatice (její jsoucnost a užitečnost ostatně v teorii nikdy medicínské nauky nepopíraly), ale nějakou vhodnou příručku církevních dějin.
Psáno pro časopis Architekt 10|2008
