Technologie architektonického betonu | Minnaert Building, Utrecht University, Nizozemsko

Technologické poznámkyDalší starostí bylo vytvoření dostatečného počtu dilatačních spár fasády, aby se minimalizovalo riziko vzniku náhodných trhlin v 50 mm tlusté povrchové vrstvě stříkaného betonu a aby se zajistilo, že šířka trhlin nepřesáhne 0,3 mm a vodotěsnost vrstvy bude zachována. Poloha potřebných dilatačních spár byla odsouhlasena a spáry se podařilo nakonec velmi dobře zakrýt. Po rozsáhlých pokusech, jak nejlépe přichytit stříkaný beton k 100 mm tlusté polystyrénové izolaci, při nichž bylo vyzkoušeno i stříkání na podklad z geotextílií nebo sklocementových desek, se nakonec ukázalo, že nejvyšší soudržnost má beton stříkaný přímo na polystyrénovou izolaci. Minnaert Building byl patrně první budovou, na níž bylo použito barveného stříkaného betonu v tak velkém rozsahu. Vyskytlo se proto několik nečekaných „dětských nemocí“. Připravený čerstvý beton se vozil na staveniště v autodomíchávačích a barvivo bylo přidáváno dávkovacím čerpadlem do míchačky relativně malého objemu 1 m3 až těsně před dodáním směsi do stříkací pistole. Jenže pigmentové barvivo se ukázalo být příliš nestejnorodým, špatně se promíchávalo a nastříkaný beton byl strakatý. Po 100 m2 byl proto tento postup opuštěn. Množství barviva na záměs bylo objemově příliš malé a navíc opakovaně ucpávalo dávkovací čerpadlo. Aby se zlepšilo promíchání obarvené směsi, instalovala prováděcí firma na stavbě stabilní bubnovou míchačku objemu 6 m3. Autodomíchávače do ní vyprázdnily vždy celý obsah bubnu, doplnilo se patřičné množství barviva a pak se celý obsah bubnu promíchával 30 minut, aby bylo probarvení směsi skutečně rovnoměrně. Objem 6 m3 stačil na nastříkání cca 100 m2 i s opravou případných odpadlých ploch a představoval právě jeden pracovní den obsluhy. Příslušné průčelí budovy bylo vždy v celém rozsahu opatřeno lešením a podlážkami a stříkání betonu pak postupovalo v horizontálních pruzích postupně od země až k horní hraně fasády. Požadovanou tloušťku betonu bylo nutné nanášet ve dvou vrstvách 25 mm tlustých. Opadaných míst bylo celkově velmi málo a odpad z krycí vrstvy pak byl už jen 20 % odpadu vrstvy kotvicí. Protože bylo nutné pracovat v důsledku skladby lešení ve vodorovných cca 2 m vysokých pruzích, nevyhnutelně vznikaly viditelné linky navazování sousedních pruhů v úrovni podlážek lešení a dále v místech dilatačních spár. Nestejnorodý vzhled měla vrstva také v místech kolísání tlaku, což bylo hlavně tam, kde bylo nutno s pistolí pracovat v jiném úhlu, zpravidla v nejnižších a nejvyšších místech prováděného pásu. Bylo jen málo možností, jak tyto odchylky eliminovat. Přes veškerou snahu došlo k lehkým odchylkám v sytosti barevného odstínu směsi, kterou zhoršovaly i změny počasí během doby provádění – odstín byl sytější v chladnějších a vlhčích obdobích a bledší, když bylo tepleji a větrno. Při pohledu z 20 m se jeví fasáda prakticky jako homogenní a působí dojmem huňatého koberce. Při detailním pohledu jsou ale textura kameniva a určitá barevná nestejnorodost poměrně dost patrné.Celkový obsah cementu ve směsi byl 475 kg/m3 a skládal se z 60 % portlandského a 40 % vysokopecního cementu. Vodní součinitel byl držen na hodnotě 0,41 s pomocí superplastifikátoru Rheobuild 2000. Maximální zrno kameniva bylo 8 mm, poměr písku a drtě se řídil nizozemskou normou pro stříkaný beton. Do směsi byla přidána mikrosilika v množství 2 % obsahu cementu, zpomalovač v množství 0,6 % cementu a aktivátor v množství 3 % cementu. Tuhnutí betonu bylo zpomaleno, aby se zabránilo ucpávání směsi v hadici před tryskou stříkací pistole. V trysce byl čerstvý beton aktivován přísadou Meyco SA145. Hnědočervené barvivo druhu Bayferrox 110 mělo 60% obsah sušiny a byl dodáno v množství 6 % obsahu cementu. Ještě po třech letech od realizace byl betonový povrch budovy ve zcela bezvadném stavu – nebyly patrné žádné lišejníky, žádné řasy ani vlhké mapy nebo vápenné výkvěty. To je rozčarováním pro mnohé architekty, kteří tvrdili, že povrch budovy bude záhy pokrytý plástvemi mechů a lišejníků porůznu rostoucích a tlejících, a že se celá budova bude podobat jakémusi neforemnému skalisku. ZávěrJe zkrátka povzbuzující slyšet a na vlastní oči se také přesvědčovat o tom, že se v posledních několika letech dostává v řadě vyspělých zemí, Českou republiku nevyjímaje, uplatnění betonu v architektuře výrazně větší pozornosti než ještě v nedávné minulosti, a to mimo jiné právě pro jeho výjimečný potenciál výrazových a zároveň ekonomických možností. Architektonické přednosti betonu jsou vysoce uznávány a také mnohotvárněji využívány již delší dobu například ve Velké Británii, Nizozemsku, Švýcarsku, Německu a Rakousku možná i proto, že stavebnictví těchto zemí má s betonážemi monolitických konstrukcí rozsáhlé zkušenosti. Lze si proto třeba jen přát (ale zároveň pro to praktické kroky i udělat, aby se přiměřenému uplatnění architektonického monolitického betonu otevřel ve vzájemné koordinaci architektů, klientů, projektantů a dodavatelských firem otevřel větší prostor i v naší, betonářsky tak velmi vyspělé zemi. Článek byl zpracován s využitím materiálů [1] a [2].Literatura: [1] Bennett D.: Exploring Concrete Architecture, Tone, Texture, Form, Birkhäuser – Publishers for Architecture, Basel, Berlin, Boston, 2001; www.birkhauser.ch [2] Merkblatt Sichtbeton, Fassung August 2004, DBV und BDZ (Eigenverlag)Vlastimil ŠrůmaPsáno pro publikaciSamostatná příloha časopisu BETON TKS| Beton v architektuřeCílem publikace „Beton v architektuře“, která vychází ve formě samostatné přílohy časopisu BETON TKS v roce 2005, je upozornit odbornou i laickou veřejnost na široké možnosti uplatnění betonu v architektonické tvorbě. Beton v konstrukci monolitické, prefabrikované, železobetonové či předpjaté je materiálem s jistou dávkou přírodní nahodilosti uchovávající si v jádru záznam procesu svého vzniku. V době již téměř historické i zcela nedávné bylo navrženo a postaveno mnoho staveb, kde beton hraje významnou roli a které stojí za pozornost.