ŽIŽKOVSKÝ OTAZNÍK NAD PRAHOU

Foto: archiv Národního muzeaSouvisející článek:>> Ostrov muzeí | Máte již úlohu pro ateliér v letním semestru?Před pěti lety jej do své správy převzalo Národní muzeum se snahou rehabilitovat jej a otevřít veřejnosti. Po vítězství na hoře v roce 1420, kdy hrstka obránců improvizovaného srubového opevnění porazila několikanásobně početnější vojsko křižácké výpravy a zachránila tak Prahu, bylo toto bojiště opředeno úctou. Vžil se název Žižkova hora, který mezi lidem překonal i dvě staletí jezuitské protihusitské kampaně. Od roku 1877 byla tato část Prahy nazvána Žižkov a husitská tradice se odráží i v místních názvech ulic a náměstí. V devatenáctém století rovněž vznikla myšlenka vybudovat na hoře památník. První impuls k němu dal roku 1869 Sokol, jmenovitě J. Grégr a M. Tyrš. Od sedmdesátých let se tedy začíná historie myšlenky stavby, od roku 1882 historie Spolku pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova na Vrchu Žižkově.Zpočátku se Spolek zabýval především sbíráním potřebných financí, takže první soutěž byla vypsána až v roce 1913. Zúčastnilo se jí přes pět desítek umělců, komise (např. H. Černý, C. Klouček, M. Švabinský, O. Novotný, A. Čenský) však první cenu neudělila. Druhé místo získaly tři projekty: Fr. Bílka, společný návrh J. Kotěry a J. Štursy a konečně J. Sapíka a Č. Vořecha. K realizaci nebyl doporučen žádný. Další činnost Spolku přerušila první světová válka. ITALŠTÍ LEGIONÁŘIOtřesné zážitky byly důvodem k myšlence zbudovat Pantheon československých legií. Návrh na jeho vznik dal akademický malíř a příslušník italských legií Jan Angelo Zeyer. Poradní sbor pro jeho postavení vznikl roku 1919 a jeho členy byly přední osobnosti z řad kunsthistoriků a umělců (např. Z. Wirth, V. V. Štech, J. Gočár, P. Janák, A. Zeyer, L. Šíma,V. Špála, O. Španiel, B. Mathesius). O dva měsíce později byl zřízen Památník odboje. Vznikla malá a po Praze roztroušená pracoviště, která začala shromažďovat materiál. V jejich čele stál ruský legionář podplukovník R. Medek. Kromě snahy postavit památník se pracoviště věnovala také vydavatelské, archivní a muzejní činnosti a pečovala o hroby padlých. Rovněž se podílela se na celonárodním pohřbu 43. rakousko-uherskou armádou popravených italských legionářů na konci války v roce 1921. Spolek pro postavení pomníku Jana Žižky svou činnost obnovil znovu po válce. Protože se znehodnotila velká část finančních prostředků, zaměřil se především na získání nových. K pětisetletému výročí bitvy, v roce 1920, zorganizoval její předseda a žižkovský starosta MUDr. R. Kostrakiewicz položení základního kamene k pomníku. Od roku 1922 se datuje myšlenka spojit pomník Jana Žižky s Památníkem odboje.DRUHÁ SOUTĚŽRoku 1923 byla vyhlášena soutěž na provozní budovy Památníku odboje na úpatí hory a na budovu Památníku národního osvobození na jejím vrcholu. První cena opět udělena nebyla, druhé místo bez doporučení k realizaci získal projekt A. Dryáka a B. Štipla ve spolupráci se sochařem J. Brůhou. To, že z 31 návrhů nebyl žádný úspěšný, bylo důsledkem několika faktorů. Odborná veřejnost kritizovala především koncepční neujasněnost v zadání. Dalším problémem byla zřejmě i absence zkušeností s takovými úkoly. Nároky na umělce nebyly přece jen malé. Měl vzniknout památník věnovaný husitským bojovníkům i legionářům, pieta a monumentalita se měla skloubit s architekturou muzea a archivu. Dalším důležitým bodem byla sochařská výzdoba. Bylo totiž nutné propojit tyto dvě tradice (husitskou a legionářskou), zároveň plastickou výzdobu vhodně včlenit do architektury. Současně do diskuze vstoupil i architekt a urbanista J. Chochol s požadavkem stavebně nedotčeného zeleného návrší.ARCHITEKT JAN ZÁZVORKADalší soutěž proběhla o dva roky později. Z 23 došlých návrhů patřila první cena a doporučení komise k realizaci architektu (a ruskému legionáři) Janu Zázvorkovi (1884 - 1963), žáku J. Kotěry. Zázvorka projekt do soutěže přihlásil jako společné dílo s tehdejším posluchačem J. Gočára Janem Gillarem. Návrh získal ocenění především díky umístění mauzolea pod slavnostní síň (a ne řazení prostor za sebou jako to udělala většina zúčastněných architektů), vhodnému orientování půdorysu a vyřešení přístupových cest pro pěší i automobily. Odborné kruhy přijaly řešení poněkud rezervovaně, například teoretik K. Teige či architekt B. Hübschmann. V roce 1926 byla podepsána s tvůrcem návrhu smlouva na provedení projektu. Architekt Zázvorka si pro tento účel otevřel vlastní projekční kancelář. JEZDECKÝ POMNÍKV roce desetiletého výročí vzniku republiky byla stavba slavnostně započata 8.11., tedy v den výročí bělohorské bitvy. Hrubá stavba proběhla v letech 1929-32. V dalším období se řešila práce v interiéru a umělecká výzdoba. Vznikly čtyři kvalitní reliéfy K. Pokorného (Útok, Obrana, Umírání, Smrt-oběť), mozaiky podle J. Obrovského a M. Švabinského, kovové prvky a svícny navrhl J. Horejc. Po neúspěšných soutěžích na Žižkovu sochu se v odborném tisku roku 1930 psalo o přípravě další. O rok později ale soutěž vypsána nebyla a o návrh byl požádán 51letý prof. Bohumil Kafka. Tento krok pochopitelně vyvolal rozhořčení Syndikátu výtvarných umělců československých. Kafkův návrh byl nicméně přijat. Zadavatelé ustanovili na sochařovu žádost sbor z devíti odborníků, včetně historiků, kunsthistoriků a hippologů. Kafka totiž věděl jako Myslbekův žák (asistoval mu při práci na pomníku svatého Václava), jakému tlaku a kritice ze strany veřejnosti, zejména politiků a laiků, může být při této práci vystaven. Kafka rozhodně přípravu na pomníku nepodcenil, prostudoval mnoho materiálu v českých i zahraničních knihovnách a muzeích, podnikl cestu za nejslavnějšími jezdeckými pomníky, především do Itálie. Hippologická komise vypracovala přehled, ze kterého vyplynulo, jaký typ koně byl ve středověku pro husitského bojovníka nejpravděpodobnější. Po studiu a práci na koni (podle hřebce Thesea) se sochař věnoval postavě Žižky, kdy mu stálo modelem hned několik mužů - štábní kapitán jezdectva, populární pražský zápasník, venkovský písmák či jihoslovanský architekt. Socha měla být až do nejmenších detailů historicky věrná. Sochař se pravidelně scházel s komisí, aby připomínky mohly být včas konzultovány. Také si nechal postavit rozlehlý ateliér na Ořechovce (27m dlouhý, 18m vysoký; socha je vysoká 9 metrů a délka koně je 9,5 metru). U jezdeckého pomníku začínají výraznější střety nikoliv výtvarné, ale politické. Agrární politik, senátor a bývalý ministerský předseda Fr. Udržal zastával jiné pojetí pomníku, totiž vzpínajícího koně a Žižku beze zbraně, pouze s biblí v ruce. Spor se dostal i do tisku a sedmileté úsilí sochaře bylo násilně přerušeno, neboť Spolek s ním ukončil spolupráci. I přes počáteční rozčarování stála v této době většina umělců na Kafkově straně a nakonec se autor k svému pojetí mohl vrátit (Fr. Udržal v roce 1938 zemřel). Model byl hotov roku 1941, schválen A. Matějčkem, L. Šalounem a J. Zázvorkou. Vzhledem k událostem té doby samozřejmě ale nemohla být socha odlita a instalována. Jezdecký pomník „vznikl“ až v roce 1950, osm let po autorově smrti. Svými rozměry patří mezi největší v Evropě. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKAPřed druhou světovou válkou byl Zázvorkův projekt ideově naplněn, kromě uložení ostatků T. G. Masaryka v Památníku. Po jeho smrti v září 1937 se pro odpor rodiny od této myšlenky upustilo, navíc sám Masaryk to ještě před svou smrtí odmítl. Mnichovské události a druhá světová válka pak znamenala pochopitelně velký zvrat. Spodní budova Muzea, archiv a správní trakt Němci obsadili a změnili na německý vojenský archiv. Památník jako nedokončená budova byl až do atentátu na Heydricha ničení uchráněn a do listopadu 1942 měla správa Spolku do Památníku volný přístup. Stavba sice měla být jako pohřebiště slavnostně předána státu v roce dvacetiletého výročí vzniku Československa, k tomu však nedošlo, neboť se nenašel tak odvážný politik, který by akci po mnichovských událostech podpořil. Památník byl tedy nejenže ještě nedokončený, ale rovněž veden jako soukromý majetek. To bylo štěstí, protože německá okupace soukromé vlastnictví zpočátku uznávala.Po smrti R. Medka (1940) vedl správu památníku prof. A. Ausobský, který s okruhem spolupracovníků předisponoval umělecká díla do spolehlivých rukou, reliéfy a mozaiky se podařilo důmyslně zakrýt, takže unikly drancování, které začalo roku 1943. Gobelín, navržený K. Svolinským, byl vytvořen v dílně M. Hoppe -Teinitzerové v Jindřichově Hradci. Ta ho prozíravě poslala na vlastní náklady s vědomím Spolku do USA spolu s dalším gobelínem, určeným pro světovou výstavu v New Yorku. Po letech hledání byl gobelín nalezen a poslán zpátky do Čech. Bronzové součásti v interiéru Památníku byly odřezány, odvezena byla i socha okřídleného Génia od K. Kotrby (po válce byla socha znovu odlita). Prostor pak sloužil jako výstrojní sklad.DEVALVACE POMNÍKUPo druhé světové válce začal Spolek s obnovou Památníku, dokončováním výzdoby interiéru, realizací a osazením jezdeckého pomníku a urbanistického řešení okolí. Navíc přibyla úloha uctít padlé v druhé světové válce a byly sem umístěny ostatky Neznámého vojína od Dukly. Apsidovou přístavbu Pamětní síně druhého odboje navrhl ještě za války opět architekt Zázvorka. Od roku 1948 patřil Památník státu, od roku 1951 bylo rozhodnuto zřídit v souvislosti s bojem proti buržoazní legionářské osvobozené legendě Proletářský panteon a od 1953 byl již objekt plně pod pravomocí KSČ. Na legionáře se programově zapomnělo, husitská tradice byla nově interpretována a po smrti Klementa Gottwalda (březen 1953) byl objekt přetvořen na mauzoleum politických a kulturních představitelů socialistické společnosti. Přestavbu zase řídil arch. J. Zázvorka, ale vzhledem k jeho věku ji fakticky vedl jeho syn, filmový architekt Jan Zázvorka ml.MAUZOLEUM K. GOTTWALDAPodle moskevského a sofijského vzoru mělo vzniknout mauzoleum K. Gottwalda (přípravné práce řídil ministr národní obrany Alexej Čepička, zeť zesnulého prezidenta). V Památníku bylo vybudováno technické zázemí, jakási mastaba, která dovolovala uvažovaný provoz a zajišťovala podmínky pro udržení mumie a při MV byl 30. 9. 1953 zřízen Útvar pro zabezpečení Gottwaldova těla se 124 pracovníky. Munifikaci zajišťovali sovětští odborníci, Češi převzali péči až v r. 1955. Mumii se však nepodařilo uchovat, část těla musela být za dva roky nahrazena umělou a nakonec bylo tělo roku 1962 v tichosti zpopelněno a uloženo do sarkofágu. Po Sametové revoluci byly urny vráceny pozůstalým. CO S TÍM?Národní muzeum nechce uchovat Památník jen jako náhrobek. Cílem je otevřít jej veřejnosti, učinit z něj místo setkávání se s historií a propojení s kulturním životem Prahy. Je zde možné pořádat koncerty, výstavy a přednášky nebo firemní prezentace. Památník je zatím dostupný v rámci vycházek s PIS, několikrát do roka zde proběhnou koncerty či vystoupení, ale to je samozřejmě málo. Snahou je získat podporu u veřejnosti, která má tuto stavbu spojenou s totalitním režimem. Začít se musí u architektury…tak co, máte už nějaký nápad?Kontakt pro spolupráci: oncd [at] nm.cz">oncd@nm.cz