Divadlo v zahradě

Pátek, 11. Listopad 2011 - 1:00
| Napsal:

V soutěži o nejlepší projekt letního semestru 2011 na FA ČVUT si jednoho z Olověných Dušanů odnesl i tento projekt divadla, který porota označila za brutálně brutální.

Fotoalbum: 
Katalogový list: 
Autor Petr Šuma
Škola FA ČVUT v Praze
Světadíl Evropa
Země Česká republika
Město Praha

Stavět nebo dokonce i navrhovat cokoli do klášterní zahrady, tak významné památky jako je Emauzskský klášter je třeba s velkou obezřetností a pokorou. Současný stav s tenisovými kurty je rozhodně nevyhovující a já se snažím to napravit. Především chci posílit silné stránky území a to hlavně klášter a klášterní zahradu. Hmota mého domu je v podstatě formována okolním prostorem, držím uliční čáru sousedního nedostavěného bloku. Ze západu je mojí hranicí nejvýchodnější zeď kláštera, tím že jí nepřekračuji, svým způsobem vyjadřuji úctu ke klášteru. Zároveň držím výškovou hladinu okolní zástavby, sousedního bloku. Svojí stavbou přináším do oblasti novou funkci, je to iniciační stavba.panely, které umožňují regulovat intenzitu světla v závislosti na funkci místnosti a denní době.

Komentář poroty

Brutální minimalismus, brutální brutál a přece pokorné k okolí a urbanisticky i městotvorně výborně řešící nedokončený atak městské zástavby na klášterní zahradu a historickou parcelaci. Návrh je pravděpodobně silně ovlivněn tajemstvími, která se mohou skrývat za zdmi. Zdmi zahrad, zdmi klášterů, zdmi a přítmím divadelních sálů, jinými světy do nichž je nutné hledat dveře.

Dualita vnějšího i vnitřního, dualita pocitů, dualita očekávání a výsledku, kontrasty i propojení. Možná se zdá trochu paradoxní, že toto vše nejviditelněji zosobňuje prostor kavárny se svým trochu zneklidňujícím, trochu kompilativním a hodně symbolickým stereovýhledem do svobody, nejednoznačnosti a třeba i divokosti vnějšího světa a zároveň do pokory, klidu a řádu klášterní zahrady. Divadelní kavárny bývají – zejména v případě menších či experimentálních scén – zrcadlem i esencí divadla samotného, místem setkávání i tvůrčího kvasu. I minimalistická architektura potřebuje nápad, který ji ozvláštní. V tomto případě se nejedná o nápad samoúčelný, ale naopak velice vtipný a nosný. Nápad, který není prvoplánový, ale vyžaduje spoluúčast. Kdo nepřijde na návštěvu, na představení nebo jen do kavárny, kdo nevstoupí do nitra tajemství, žádné tajemství neodhalí.

Řešení dispozic je naproti tomu trochu kostrbaté a postrádá sílu kompozice celku i zmíněné kavárny. Rovněž je patrný ne příliš hluboký vhled do konstrukce a materiálové základny a celkově je projekt poněkud „rychlý“.