Architekt mimořádné senzitivity

Středa, 13. Srpen 2014 - 0:00
| Napsal:

25. května uplynulo 110 let od narození významného českého architekta a pedagoga Jana Sokola. Tento roudnický rodák byl absolventem pražské techniky, ale vzdělání si doplnil praxí u jedné z ikon moderní světové architektury Le Corbusiera (nebyl tam prvním Čechem, před ním tam už pracovali Vladimír Karfík a Karel Stráník). Po návratu ještě pokračoval ve studiu ve škole Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění.

Sokol - vrata Zlaté brány - foto © Neviditelný pes
Fotoalbum: 
Jan Sokol - vrata Zlaté brány - foto © Neviditelný pes
Sokol - vrata Zlaté brány - foto © Neviditelný pes
Sokol - vrata Zlaté brány - foto © Neviditelný pes
Sokol - vrata Zlaté brány - foto © Neviditelný pes
Sokol - vrata Zlaté brány - foto © Neviditelný pes
Sokol - vrata Zlaté brány - foto © Neviditelný pes
Jan Sokol - vlastní dům - foto © Neviditelný pes
Jan Sokol - paměti - foto © Neviditelný pes
Jan Sokol - kostel - foto © Neviditelný pes
Jan Sokol - foto © Neviditelný pes

Tato kombinace učilišť byla samozřejmě skvělou průpravou: na konzervativní technice se dokonale seznámil s historickými styly, což později zhodnotil při práci na rekonstrukcích památek, praxe u slavného Švýcara a otce funkcionalismu znamenala další důležité podněty a geniální Gočár, který sám prošel řadou často antagonistických stylů, mu umožnil nabyté zkušenosti zpracovat. V roce 1932 nastoupil Sokol jako architekt na Ministerstvo veřejných prací, pracoval také v „hradním“ ateliéru Pavla Janáka, nástupce prof. Plečnika na postu architekta naší nejvýznamnější památky. Zde například pracoval na úpravách Královského letohrádku a přilehlého giardinetta. I tuto zkušenost Sokol v budoucnu ještě zhodnotí. V roce 1935 na sebe mladý architekt upozorňuje soutěžním návrhem na nový katolický chrám v Praze-Strašnicích.

Jeho projekt je dodnes jedním z nejvýznamnějších příkladů nadčasové sakrální architektury, a kdyby byl postaven, zajistil by svému autoru navždy světovou slávu. Kostelní loď na eliptickém půdorysu s motivem zvlněné fasády a štíhlou vysokou zvonicí je vskutku mistrovským dílem. Podobně zůstal jen na papíře i soutěžní projekt na kostel ve Zlíně z roku 1940. A tak z této doby zůstaly jen drobné stavby: vlastní rodinný dům v Praze-Břevnově, v němž se mimochodem v sedmdesátých letech konaly proslulé filosofické semináře prof. Jana Patočky, nebo vila prof. Pichla v Praze-Střešovicích. Obě stavby jsou ovlivněné Le Corbusierovou tvorbou ze třicátých let, která již směřuje od tzv. bílého funkcionalismu k romantičtějším formám. První z nich jsem kdysi navštívil a mohl obdivovat velkorysou dispozici halového prostoru s ochozem, kde byla situována pracovna, vše přitom ukryto za nenápadným průčelím domu. Druhý objekt na pražské Horní Ořechovce bohužel necitlivě přestavěl jeho pozdější majitel Vladimír Železný. Se svým přítelem a stálým spolupracovníkem sochařem prof. Josefem Wagnerem navrhl Sokol také oltář do baziliky sv. Jiří. Současně od poloviny třicátých let Sokol učí předmět Nauka o slohu na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Janák nakonec nadaného projektanta doporučí jako svého nástupce na postu vedoucího architektonického ateliéru Umprum, když v roce 1940 odchází do důchodu. Sokol se dokonce stává rektorem tohoto významného učiliště, které pak v roce 1947 zejména Janákovou zásluhou získává statut vysoké školy.

Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 se ale pro Sokola, který byl věřící, stává situace na škole neudržitelná. V té době navíc těžce onemocněl a jeho bývalí žáci mi pak vyprávěli, jak mu po návratu z léčení nikdo neměl odvahu sdělit, že byl mezitím zbaven místa vedoucího ateliéru. Podobný osud ostatně postihl i jeho kolegu Otto Rothmayera, který musel rovněž školu z politických důvodů opustit. Sokol (stejně jako Rothmayer) se pak věnuje drobným návrhům úprav kostelních prostorů nebo sakrálních předmětů – monstrancí, kalichů či relikviářů – nad jiné vyniká relikviář pro lebku sv. Vojtěcha ze svatovítského pokladu ze stříbra, rytého křišťálového skla a rubínů.

Konečně v době politického uvolnění se Sokol vrací na Pražský hrad a pracuje v rámci hradního ateliéru Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) na úpravách Starého královského paláce (bohužel neprovedených) a návrzích úprav interiéru hlavní lodi katedrály sv. Víta po druhém vatikánském koncilu. Z těch je ale provedeno opět jen torso a ještě často jinak, než architekt původně zamýšlel. Vynikající je oltářní stůl, tvořený prostou kamennou deskou, podepřenou pozlacenými ocelovými „I“ profily (spolupráce Jan Fröml) a vrata Zlaté brány, na jejichž výzdobě Sokol spolupracoval s Wagnerem. Společně také realizovali pomník Jaroslava Vrchlického na Petříně a vyhráli soutěž na Dvořákův pomník na dnešním Palachově náměstí. Sochu, která byla dodatečně umístěna zcela nevhodně před hlavní vstup Rudolfina zády do náměstí, navrhovali tehdy postavit na vysoký pylon s kašnou před filosofickou fakultu. Sokol - paměti

Prof. Jan Sokol se také zabýval úpravami Přemyslovského paláce v Olomouci, ty byly sice později provedeny, ale nepříliš citlivě. K nápravě došlo až během nedávné rekonstrukce na Arcidiecézní muzeum (studio HŠH). A pak jsou tu různé nenápadné, ale zajímavé práce: vyhlídková cesta vedoucí přes Petřín na Smíchov, série hrobek přátel na břevnovském hřbitově (např. filosofa Jana Patočky, astronoma Františka Nušla nebo básníka Jana Zahradníčka). Podle projektu z roku 1966 pak byl v průběhu sedmdesátých let postaven pavilon pro transferovanou barokní fresku Václava Vavřince Reinera v Duchcově, pocházející z tamního špitálu, který musel uvolnit místo těžbě uhlí.

Sokolovo dílo není příliš obsáhlé, není také divu, neboť v totalitní éře architekti jeho typu nedostávali mnoho příležitostí. Vyniká však mimořádnou senzitivitou a respektem ke kontextu. Jan Sokol zemřel v roce 1987. Byl otcem filosofa Jana a grafika Václava Sokola. V roce 2004 vydala pražská Triáda jeho paměti pod názvem Moje plány. Paměti architekta.

Foto autor, jeho archív a Pavel Hroch

Pozvánka: V sobotu 16. srpna bude Psí vycházka do Starého Bubenče. Sraz u Místodržitelského letohrádku ve Stromovce v 10 hodin. Koná se, nebude-li pršet.