Čtyři sídliště, tisíc barev a jeden vizionář. Objevte Berlín Bruna Tauta
Chystáte se do Berlína? Zkuste vyrazit z centra ven – do čtvrtí, kde se mezi stromy rozprostírají fasády v tónech, jaké byste u moderní architektury nečekali. Bohatě barevné, hravé a přitom promyšlené. Sídliště architekta Bruna Tauta jsou tak krásná, že si budete připadat jako ve filmu Wese Andersona.
Jan Bureš , 18. 6. 2025
Falkenberg, Schillerpark, Hufeisensieflung ve tvaru obří podkovy, Onkel Toms Hütte. Sídliště Bruna Tauta jsou jednou z nejpřekvapivějších kapitol meziválečného urbanismu. Nejde o žádné skanzeny, ale o živé čtvrti, kde se bydlí, zahradničí a žije.
A co je nejsilnější? Jeho sídliště jsou dodnes výjimečně zachovaná. Některé domy si lidé upravili, ale celek zůstává čitelný, souvislý a plně funkční. Tři ze čtyř Tautových berlínských sídlišť jsou dnes součástí světového dědictví UNESCO. Ne jako kulisy, ale jako živé čtvrti, které dál slouží svému účelu. Mohou být inspirací i pro nás – v tom, jak skloubit funkčnost, důstojnost a lidské měřítko.
Romantik s vizí lepšího světa
Bruno Taut se narodil v roce 1880 v tehdy německém Königsbergu (dnes Kaliningrad v ruské enklávě). Od mládí propojoval výtvarné nadání, technické schopnosti i silný společenský instinkt. Byl zarytým pacifistou a romantikem s vizí lepšího světa. Nikdy nevstoupil do žádné politické strany, ale měl blízko k sociálnědemokratickému hnutí a celý život věřil, že architektura má sloužit lidem – především těm, kteří ji nejvíc potřebují.
Jeho nejslavnější rané dílo – Skleněný pavilon pro výstavu Deutscher Werkbund v Kolíně nad Rýnem v roce 1914 – futuristická stavba z barevného skla kombinuje spiritualitu a techniku. Byl to manifest nové architektury – osvobozující a demokratické.
Taut se hlásil k modernismu, ale šel vlastní cestou. Měl cit pro expresi, barvu a emoce. Barva byla jeho poznávacím znamením – prostředek orientace, atmosféry i lidskosti. Není to náhoda: původně studoval malbu, a výtvarné cítění přenesl i do architektury. Jeho odvážné barevné kombinace budily silné reakce – Le Corbusier o něm v roce 1927 poznamenal, že musí být barvoslepý. Pro Tauta to ale byla pochvala z opačného tábora. Nechtěl architekturu sterilní, ale srozumitelnou, vstřícnou a živou.
Zatímco Le Corbusier navrhoval domy jako stroje na bydlení – formálně působivé, ale často vzdálené každodenním potřebám obyvatel – Mies van der Rohe zase usiloval o čistotu konstrukce a univerzální eleganci. Taut oproti tomu navrhoval s důrazem na každodennost, zvyky a životní styl konkrétních lidí – ne pro ideální typ, ale pro reálné nájemníky z masa a kostí.
Kritizoval elitářský funkcionalismus za to, že vytváří krásné, ale odcizené prostředí – často luxusní a pro většinu nedostupné. Měl na mysli směr „architektury pro elitu“, někdy spojovaný právě třeba s Miesem van der Rohe nebo Le Corbusierem, jejichž elegantní, ale náročná řešení často míjela potřeby běžných lidí. Taut místo toho prosazoval jednoduché domy s péčí – dostupné, lidské a důstojné.
Kde navštívit Tauta
V Berlíně vzniklo hned několik sídlišť, na jejichž podobě se Bruno Taut podílel. Já jsem se vydal za čtyřmi nejznámějšími: Gartenstadt Falkenberg, Schillerpark, Hufeisensiedlung a Onkel Toms Hütte. Kromě nich se Taut podílel i na dalších obytných souborech – Alte Hellersdorfer Straße, Siedlung Paul-Hertz nebo Siedlung am Volkspark.
Falkenberg (1913–15), známý svými pastelově zbarvenými domečky, vznikl ještě před první světovou válkou. Taut tu aplikoval principy zahradního města: domy rozmístěné v krajině, každý s malou zahrádkou, barva jako prostředek lidskosti. Jedinou budovu zde nenavrhl Taut, ale Heinrich Tessenow – architekt, který ho ovlivnil důrazem na klidnou jednoduchost. Jeho zahradní město Hellerau u Drážďan se stalo vzorem pro celou generaci reformních urbanistů.
Schillerpark (1924–30) – racionálně komponované sídliště, jehož charakter určuje režná cihla – přinesl střídmou barevnost, vnitrobloky se zelení, společné prádelny. Po válce ho dokončil bratr Max Taut, později přibylo rozšíření od Hanse Hoffmanna z 60. let.
Hufeisensiedlung (1925–30), slavná „podkova“ v Britzu, vznikla ve spolupráci s Martinem Wagnerem – sociálně angažovaným architektem a tehdejším berlínským městským radním pro výstavbu. Centrální blok rámuje veřejný prostor se zelení, kolem něj řadové domy s vlastními zahrádkami. Barva slouží orientaci i identitě. Důstojnost bez přepychu. Identita bez výlučnosti.
Onkel Toms Hütte (1926–32), sídliště zasazené do lesnaté krajiny vznikalo paralelně podle návrhů Bruna Tauta, Huga Häringa a O. R. Salvisberga. Každý z architektů navrhl část obytných domů. Jsou tu obchody, školy i služby. Název sídliště odkazuje na nedalekou zahradní restauraci a kiosky, které nesly jméno podle slavného románu Chaloupka strýčka Toma z roku 1852. Moderní zahradní město – město v přírodě, ale ne mimo město.
Taut mi vyrazil dech. Věděl jsem, co hledám – znal jsem fotografie. Ale realita byla silnější. Ta promyšlenost, klid a barevnost nejsou jen estetické kvality. Je v tom psychologická hloubka, respekt k obyvatelům a prostor, který opravdu funguje.
Tautovi kolegové a jeho doba
Po nástupu nacismu musel Taut opustit Německo. Přes Japonsko se dostal do Turecka, kde působil jako pedagog a urbanista. A i tam – navzdory exilu – dál navrhoval školy, bydlení a komunitní domy. Jeho víra ve smysluplnou a demokratickou architekturu se nezměnila. Zůstal tím, kým byl vždy: architekt lidskosti.
Tahle vize nebyla naivní. Taut věřil, že architektura může měnit společnost – a že i bydlení může být výrazem respektu. Mluvilo se o sociální utopii, podobně jako u Rudé Vídně nebo Nového Frankfurtu. Právě to ukazuje, jak silně je architektura provázaná s politikou. Nešlo o abstraktní ideály, ale konkrétní plán, jak zlepšit život – skrze prostor, bydlení, veřejné služby. Taut věděl, že architektura není apolitická. Každé rozhodnutí o tom, kdo kde a jak bydlí, je i rozhodnutí politické. A na rozdíl od mnoha teoretiků to dokázal proměnit v reálné čtvrti – promyšlené, obyvatelné a živé.
Více k tématu
Taut nebyl sám, kdo šel vlastní cestou. V Berlíně působila řada dalších architektů, kteří hledali organičtější nebo expresivnější modernu – Hans Poelzig, Hugo Häring, Hans Scharoun, Heinrich Tessenow nebo Erich Mendelsohn. Jejich tvorba bývá označována jako „německý expresionismus“, ale ve skutečnosti šlo o velmi rozdílné přístupy – každý byl originální, těžko zařaditelný a tak trochu svůj.
Vyražte za Tautem. Jeho sídliště najdete rozesetá na periferiích – ale nebojte, Berlín má skvělé MHD a všechna čtyři hlavní místa pohodlně zvládnete – ideálně ve dvou dnech. Čeká vás výlet, který není jen architektonický – je to setkání s ideály, které stojí pevně na zemi.
