Čtyři sídliště, tisíc barev a jeden vizionář. Objevte Berlín Bruna Tauta
Chystáte se do Berlína? Zkuste vyrazit z centra ven – do čtvrtí, kde se mezi stromy rozprostírají fasády v tónech, jaké byste u moderní architektury nečekali. Bohatě barevné, hravé a přitom promyšlené. Sídliště architekta Bruna Tauta jsou tak krásná, že si budete připadat jako ve filmu Wese Andersona.
Jan Bureš, 18. 6. 2025
Falkenberg, Schillerpark, Hufeisensieflung ve tvaru obří podkovy, Onkel Toms Hütte. Sídliště Bruna Tauta jsou jednou z nejpřekvapivějších kapitol meziválečného urbanismu. Nejde o žádné skanzeny, ale o živé čtvrti, kde se bydlí, zahradničí a žije.
A co je nejsilnější? Jeho sídliště jsou dodnes výjimečně zachovaná. Některé domy si lidé upravili, ale celek zůstává čitelný, souvislý a plně funkční. Tři ze čtyř Tautových berlínských sídlišť jsou dnes součástí světového dědictví UNESCO. Ne jako kulisy, ale jako živé čtvrti, které dál slouží svému účelu. Mohou být inspirací i pro nás – v tom, jak skloubit funkčnost, důstojnost a lidské měřítko.
Romantik s vizí lepšího světa
Bruno Taut se narodil v roce 1880 v tehdy německém Königsbergu (dnes Kaliningrad v ruské enklávě). Od mládí propojoval výtvarné nadání, technické schopnosti i silný společenský instinkt. Byl zarytým pacifistou a romantikem s vizí lepšího světa. Nikdy nevstoupil do žádné politické strany, ale měl blízko k sociálnědemokratickému hnutí a celý život věřil, že architektura má sloužit lidem – především těm, kteří ji nejvíc potřebují.
Jeho nejslavnější rané dílo – Skleněný pavilon pro výstavu Deutscher Werkbund v Kolíně nad Rýnem v roce 1914 – futuristická stavba z barevného skla kombinuje spiritualitu a techniku. Byl to manifest nové architektury – osvobozující a demokratické.
Taut se hlásil k modernismu, ale šel vlastní cestou. Měl cit pro expresi, barvu a emoce. Barva byla jeho poznávacím znamením – prostředek orientace, atmosféry i lidskosti. Není to náhoda: původně studoval malbu, a výtvarné cítění přenesl i do architektury. Jeho odvážné barevné kombinace budily silné reakce – Le Corbusier o něm v roce 1927 poznamenal, že musí být barvoslepý. Pro Tauta to ale byla pochvala z opačného tábora. Nechtěl architekturu sterilní, ale srozumitelnou, vstřícnou a živou.
Zatímco Le Corbusier navrhoval domy jako stroje na bydlení – formálně působivé, ale často vzdálené každodenním potřebám obyvatel – Mies van der Rohe zase usiloval o čistotu konstrukce a univerzální eleganci. Taut oproti tomu navrhoval s důrazem na každodennost, zvyky a životní styl konkrétních lidí – ne pro ideální typ, ale pro reálné nájemníky z masa a kostí.
Kritizoval elitářský funkcionalismus za to, že vytváří krásné, ale odcizené prostředí – často luxusní a pro většinu nedostupné. Měl na mysli směr „architektury pro elitu“, někdy spojovaný právě třeba s Miesem van der Rohe nebo Le Corbusierem, jejichž elegantní, ale náročná řešení často míjela potřeby běžných lidí. Taut místo toho prosazoval jednoduché domy s péčí – dostupné, lidské a důstojné.
Kde navštívit Tauta
V Berlíně vzniklo hned několik sídlišť, na jejichž podobě se Bruno Taut podílel. Já jsem se vydal za čtyřmi nejznámějšími: Gartenstadt Falkenberg, Schillerpark, Hufeisensiedlung a Onkel Toms Hütte. Kromě nich se Taut podílel i na dalších obytných souborech – Alte Hellersdorfer Straße, Siedlung Paul-Hertz nebo Siedlung am Volkspark.
Falkenberg (1913–15), známý svými pastelově zbarvenými domečky, vznikl ještě před první světovou válkou. Taut tu aplikoval principy zahradního města: domy rozmístěné v krajině, každý s malou zahrádkou, barva jako prostředek lidskosti. Jedinou budovu zde nenavrhl Taut, ale Heinrich Tessenow – architekt, který ho ovlivnil důrazem na klidnou jednoduchost. Jeho zahradní město Hellerau u Drážďan se stalo vzorem pro celou generaci reformních urbanistů.
Schillerpark (1924–30) – racionálně komponované sídliště, jehož charakter určuje režná cihla – přinesl střídmou barevnost, vnitrobloky se zelení, společné prádelny. Po válce ho dokončil bratr Max Taut, později přibylo rozšíření od Hanse Hoffmanna z 60. let.
Hufeisensiedlung (1925–30), slavná „podkova“ v Britzu, vznikla ve spolupráci s Martinem Wagnerem – sociálně angažovaným architektem a tehdejším berlínským městským radním pro výstavbu. Centrální blok rámuje veřejný prostor se zelení, kolem něj řadové domy s vlastními zahrádkami. Barva slouží orientaci i identitě. Důstojnost bez přepychu. Identita bez výlučnosti.
Onkel Toms Hütte (1926–32), sídliště zasazené do lesnaté krajiny vznikalo paralelně podle návrhů Bruna Tauta, Huga Häringa a O. R. Salvisberga. Každý z architektů navrhl část obytných domů. Jsou tu obchody, školy i služby. Název sídliště odkazuje na nedalekou zahradní restauraci a kiosky, které nesly jméno podle slavného románu Chaloupka strýčka Toma z roku 1852. Moderní zahradní město – město v přírodě, ale ne mimo město.
Taut mi vyrazil dech. Věděl jsem, co hledám – znal jsem fotografie. Ale realita byla silnější. Ta promyšlenost, klid a barevnost nejsou jen estetické kvality. Je v tom psychologická hloubka, respekt k obyvatelům a prostor, který opravdu funguje.
Tautovi kolegové a jeho doba
Po nástupu nacismu musel Taut opustit Německo. Přes Japonsko se dostal do Turecka, kde působil jako pedagog a urbanista. A i tam – navzdory exilu – dál navrhoval školy, bydlení a komunitní domy. Jeho víra ve smysluplnou a demokratickou architekturu se nezměnila. Zůstal tím, kým byl vždy: architekt lidskosti.
Tahle vize nebyla naivní. Taut věřil, že architektura může měnit společnost – a že i bydlení může být výrazem respektu. Mluvilo se o sociální utopii, podobně jako u Rudé Vídně nebo Nového Frankfurtu. Právě to ukazuje, jak silně je architektura provázaná s politikou. Nešlo o abstraktní ideály, ale konkrétní plán, jak zlepšit život – skrze prostor, bydlení, veřejné služby. Taut věděl, že architektura není apolitická. Každé rozhodnutí o tom, kdo kde a jak bydlí, je i rozhodnutí politické. A na rozdíl od mnoha teoretiků to dokázal proměnit v reálné čtvrti – promyšlené, obyvatelné a živé.
Více k tématu
Taut nebyl sám, kdo šel vlastní cestou. V Berlíně působila řada dalších architektů, kteří hledali organičtější nebo expresivnější modernu – Hans Poelzig, Hugo Häring, Hans Scharoun, Heinrich Tessenow nebo Erich Mendelsohn. Jejich tvorba bývá označována jako „německý expresionismus“, ale ve skutečnosti šlo o velmi rozdílné přístupy – každý byl originální, těžko zařaditelný a tak trochu svůj.
Vyražte za Tautem. Jeho sídliště najdete rozesetá na periferiích – ale nebojte, Berlín má skvělé MHD a všechna čtyři hlavní místa pohodlně zvládnete – ideálně ve dvou dnech. Čeká vás výlet, který není jen architektonický – je to setkání s ideály, které stojí pevně na zemi.
