Architekti CZ: Výuka - 5. díl - Zavřel

Středa, 11. Listopad 2015 - 0:00
| Napsal:

Bývalý děkan pražské fakulty architektury Zdeněk Zavřel může díky svým zkušenostem srovnávat vzdělávání v Holandsku a u nás.

Architekti CZ: Výuka - Zdeněk Zavřel

Jak by se podle vás měla architektura vyučovat?

Nejsem vyškolený pedagog, takže podobně jako většina architektů z praxe jsem se musel naučit učit. Tato perioda učení se učit u mě probíhala naštěstí již v Delftu, kde jsem učil přes patnáct let na Technické univerzitě a tam jsem si vyzkoušel i první kantorské chyby.

Například které?

Třeba to, když učitel nemá jasno v zadání a neví přesně, jak chce se studenty pracovat a co chce mít jako výsledek. To jsem postupně pochopil a naučil se. Ona každá škola má svůj styl - Delft má jiný styl než pražská fakulta. Ale po patnácti letech už tak trošku víte, co máte studentům říkat. A také zjistíte, že ne všechno z praxe je možno přenášet do studia. Čili jsem přišel jako někdo, kdo už byl poučen o tom, jak učit studenty architektury.

Máte nějakou metodu?

Mám metodu ‚zdravého rozumu‘. Snažím se dát studentům velký prostor pro to, aby sami objevili, co vlastně chtějí. Nejsem přítelem klonování a nesnažím se jim vnutit mé řešení. Ale někdy je nutno pomoct, aby se dostali z toho vlastního bloudění. Také studentům říkám až do konce, že to není můj, ale jejich projekt a že za všechna rozhodnutí včetně mých rad, jsou odpovědni oni sami. Tedy můj styl práce se studenty je velmi liberální. Nerad na ně křičím a nerad je komanduji, spíš se je snažím nějak rozptýlit, aby si oni sami našli nějaký svůj motiv.

Také na studenty děláme jeden ‘podraz’. Necháme je připravit zadání třeba i na malou stavbičku a pak si ty programy navzájem vymění. Takže někdo se stane jakoby stavebníkem toho druhého. Je to trošku škola hrou, ale je to proto, aby si studenti uvědomili, že musí pracovat s daným místem a konkrétním programem a teprve pak mohou generovat nějaké formy a nápady. Když někdo hned první den ví, jak to bude vypadat, není to dobře. Nejdřív je nutno zjistit o čem to je, kde to je, jaké jsou všechny faktory, které v tom hrají roli a teprve potom generovat nápady.

Takže jim neradíte, jak by to měli udělat a čekáte spíš na to, co student přinese?

Nejraději mám samozřejmě studenty, kteří sami chodí se svými řešeními. Když ale vidím, že někdo zoufale bloudí a neví, tak se mu snažím nabídnout nějaká řešení. Ne aby si z nich vybíral, ale aby pochopil, že řešení existuje. Rozhodně to není tak, že něco předskicuji a čekám, že to rozkreslí. To jsem dělal se svými kresliči v kanceláři, ale se studenty to pochopitelně nedělám.

Byl nějaký rozdíl mezi studenty v Holandsku a u nás?

Trochu ano, ale myslím, že se to zmenšuje. Holandští studentí mají výhodu v tom, že se na střední škole učí víc mluvit a dělají tam různé projekty, takže se umí hlouběji ponořit do tématu a dalo se s nimi o tom tématu diskutovat. Čeští studenti chtějí hned řešit nějaký problém, aniž se to téma pořádně rozebere. Ale ta situace se evidentně lepší. Je to poznat u studentů, kteří teď přicházejí do nižších ročníků.

Michal Kuzemenský, který na škole také vyučuje, v jednom rozhovoru říkal, že podle něj na škole chybí výuka rétoriky. Nemáte pocit, že by měl na škole existovat takový předmět, kde by se architekti trénovali v přednesu a způsobu prezentování?

Nemám. Myslím si, že to je integrální součást ateliérové výuky. V ateliéru trváme na tom, že studenti nemají stát s rukama v kapsách a podobně. Prostě prezentace má nějak vypadat. Nejsme ani nějak moc přísní, ale říkáme jim to a snažíme se je vést. Rétorické schopnosti studentů architektury jsou slabé, to je pravda, ale myslím si, že není úkolem univerzity, aby je to učila. Měli by si to přinášet už ze střední školy. Nejde o nějaké velké rétorické umění, že by museli umět přesvědčit celý sál. Zkrátka dokázat prezentovat svůj názor a vyložit svou vlastní myšlenku. Nezakopávat o vlastní věty a neopakovat zbytečné vsuvky. Jsou to jednoduché věci a myslím si, že víc toho ani není nutné umět. Kdybychom tu měli učit rétoriku, bylo by třeba to vzít vážně a učit je něco, co my sami ani neumíme. Na to by tu musel být nějaký řečník, který je naučí řečnit. Ale myslím si, že to není úkolem této fakulty.

Dějiny umění a architektury ale také vyučují lidé specializovaní jen na tento obor.

Ta fragmentace je tu ale již dost velká. Když to srovnám s Delftem, tak tam je jednodušší učební plán a postup jednotlivými projekty. Za těch osm let v Praze jsem pochopil, že zde chceme posílit roli ateliérů. Ateliér by měl být tou skutečnou dílnou a hutí, kde musíme studenty hníst a brousit z nich diamanty. Proto to těžiště vidím v ateliérové tvorbě a nepřenášel bych je do dalších fragmentovaných předmětů.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).

Klíčová slova: