Na Bienále architektury v Benátkách se pije káva z vody z kanálu. Co ještě je tu k vidění?
Bienále architektury v Benátkách je setkáním nejnovějších a nejzajímavějších myšlenek z oboru. Letos je jich víc než obvykle, skutečný "myšlenkový veletrh." Co nevynechat? O čem je dobré vědět? Přinášíme tipy přímo z místa.
EARCH.CZ / Michaela Janečková,Terezie Nekvindová, Ondřej Hojda, Štěpán Bärtl, Karolína Jirkalová , 3. 7. 2025
Tématem letošního Bienále je Intelligens, tedy různé typy inteligencí - umělá, lidská i síla přírody. Do toho se vejde vše „od 3D tisku z bakterií po humanoidy míchající koktejly,“ jak píše poněkud sarkasticky kritik Oliver Wainwright v The Guardian.
Na účast na hlavní výstavě byl letos vypsán open call, do nějž se přihlásilo přes tisíc účastníků. Hlavní kurátor, italský architekt Carlo Ratti, z nich pak vybral více než tři sta do hlavní expozice. Dohromady to vytváří pestrou směs relevantního a nepodstatného čili „veletrh myšlenek namísto kompaktního kurátorského výběru,“ jak to vystihuje teoretička Michaela Janečková v Art & Antiques.
Zároveň se ale kritici shodují, že jde tím pádem o pestrý průřez vším, co se objevuje v současné oborové debatě. Další příspěvky přinesly ve svých expozicích jednotlivé státy – národních výstav je 66. Oslovili jsme teoretiky a teoretičky, kteří bienále navštívili. Co je podstatné? O čem je dobré vědět, ať už se na bienále chystáte nebo ne?
Bienále architektury v Benátkách se koná v loděnici Arsenale a na výstavišti Giardini, plus v lokacích umístěných po městě. Potrvá do 23. listopadu 2025.
Ondřej Hojda, historik a teoretik umění a architektury, působí na Technické univerzitě v Liberci
Kurátorská část je letos opravdu nálož: asi 750 vystavujících, nahuštěných v Arsenale kvůli zavřenému velkému pavilonu v Giardini. A pak ještě národní pavilony. Jako první pomoc lze doporučit strategicky umístěný pavilon Argentiny s názvem Siestarium, kde si můžete odpočinout i vleže.
Pak, stále v Arsenale, radím nevynechat aspoň slovinskou výstavu soudobých totemů, vytvořených ve spolupráci se stavebními dělníky. Či pavilon Bahrainu, který letos získal hlavní cenu - představuje různé způsoby chlazení bez klimatizace, které se v této extrémně horké zemi tradičně používají. Anebo Chile s jeho temnou, imerzní instalací o datových centrech.
Trochu pro odlehčení dystopické tíhy, která mnoho výstav prostupuje, doporučuji pavilon Polska v Giardini, kde se s tématem bezpečnosti budov přizvaní umělci vyrovnali s obdivuhodnou lehkostí a humorem. Setkání bezpečnostních aparátů od podkovy nade dveřmi po bezpečnostní kameru.
Z instalací ve městě je tentokrát těžko přehlédnutelná expozice Estonska. Přímo cestou k areálu Giardini na nábřeží Riva dei Sette Martiri tu tradiční benátskou pallazzinu dočasně obaluje tepelná izolace jako z paneláku. Co to má znamenat? Čím více bude český návštěvník estonskou výstavu zkoumat, tím mu bude téma povědomější: Cíle snížit emise z budov zůstávají na bedrech jednotlivých vlastníků, družstev a „SVJček“, chybí koordinace, a citlivá řešení. Autoři k tomu dokonce napsali divadelní hru – aniž by znali Havelkovy Vlastníky. Podobná východiska zjevně vedou k podobným dramatům.
Štěpán Bärtl, ředitel Centra architektury a městského plánování
1/ Estonci zateplili tradiční benátský dům přímo na Grand Canalu polystyrenem, aby upozornili na estetické i jiné kompromisy, které s sebou nesou ambiciózní klimatické cíle.
2/ Nizozemci otočili soutěživost na hlavu, když proměnili svůj pavilon v Giardini na alternativní sport bar, kde se pravidla hry přepisují za pochodu – hřiště mění tvar, fotbal hrají tři týmy proti sobě, někdy nevíte, kdo je s vámi a kdo proti vám.
3/ Rakušané spustili Agenturu pro lepší bydlení. Na jedné straně Vídeň jako developer s levným nájmem pro všechny. Na druhé straně Řím – město s tisíci squatery v opuštěných domech. Dvě města, dva světy, jedna otázka: Co od koho okopírovat?
4/ Diller Scofidio + Renfro připravili sérii instalací: dočasné knihkupectví u vstupu do Giardini, videoinstalaci mapující cestu zubního kartáčku z čínské továrny až na benátskou skládku nebo kávovar, do kterého voda přitéká přefiltrovaná přímo z místních kanálů.
5/ Nová galerie San Marco Art Center v paláci Procuratie Vecchie, rekonstruovaném Davidem Chipperfieldem, debutovala výstavou korejské krajinářské architektky Jung Youngsun a australského modernisty Harryho Seidlera.
Terezie Nekvindová, historička umění, působí na Ústavu dějin umění Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a na vědecko-výzkumném pracovišti Akademie výtvarných umění v Praze
V areálu Giardini je letos několik pavilonů (včetně toho česko-slovenského) zavřených buď kvůli rekonstrukci, nebo z politických důvodů. Dánsko dokonce vystavuje svůj pavilon během rekonstrukce, takže se člověk ocitá v podstatě na staveništi.
Na více místech se objevuje také téma historie výstaviště Giardini. Čerstvě zrestaurovaný finský (později islandský) pavilon od Alvara Aalta hostí projekci s filmem o pohnuté historii tohoto architektonického skvostu, která připomíná, že architektura není dílem jednoho génia, ale vzniká a udržuje se péčí mnoha lidí.
S paralelní historií vlastního stánku nakládá velmi originálně také Švýcarsko. Tým složený ze čtyř architektek a jedné umělkyně, vyšel z faktu, že 29 z 29 národních pavilonů v Giardini navrhli muži a rozhodl se vzdát hold jedné z prvních registrovaných architektek ve Švýcarsku, Lisbeth Sachs. Ta v podobné době jako Bruno Giacometti navrhoval národní stánek v Benátkách, vytvořila dřevěný pavilon pro curyšskou výstavu věnovanou ženské práci. Jeho aluzi autorky vestavěly do Giacomettiho pavilonu a výsledkem je působivá umělecká instalace, jednoduchá a přesná, byť je zřejmé, že za expozicí muselo být spousta výzkumu.
Michaela Janečková, historička umění, působí na Ústavu dějin umění Akademie věd
Záleží na tom, zda máte rádi "bizáry" a jste ladění technooptimisticky. Pokud ano, doporučuji si zajít pro kafe z filtrované vody přímo z kanálu (Canal Café, Diller Scofidio + Renfro). Stánek naleznete v Arsenale u vody, hned za rohem narazíte na tunel nadesignovaný nadací Normana Fostera ve spolupráci s Porsche. Tunel vypadá jako výsledek pokusů o parametrickou architekturu v roce 2000, na jeho konci si však můžete půjčit šlapací kolo a trochu se po kanálu projet.
Pokud jste na tom podobně jako já a roboti odpovídající na otázky (Takashi Ikegami a Luc Steels: Am I A Strange Loop?, hlavní expozice v Arsenale) nebo bubnující na kovové předměty (Philip F. Yuan a Bin He, CO-POIES, taktéž hlavní expozice v Arsenale) vás děsí, navrhuji spíše návštěvu národních pavilonů, a to jak v Arsenale, tak Giardini. Mě osobně zaujaly v Arsenale pavilony Ukrajiny, Libanonu a Uzbekistánu, v Giardini pak pavilony Dánska, Polska, Rakouska a Švýcarska.
Karolina Jirkalová, historička a teoretička architektury, působí v Centru pro teoretická studia UK a AV ČR
Na místo tipů na konkrétní expozice doporučuji zkusit kriticky nahlédnout na celkové vyznění bienále. Bezpochyby je silně antropocénní ‒ většina prezentovaných projektů a vizí chápe Zemi jako místo, kde již nedává smysl odlišovat kulturní od přírodního. Ať už se to týká problémů, kterým všichni společně čelíme, anebo návrhů na jejich řešení. Zároveň se nelze ubránit dojmu, že namísto skutečných cest z planetární multikrize generuje většina vizí nové problémy. Internality, nikoli externality, jak na to dobře upozorňují kurátoři španělského pavilonu. S pokusy o vystoupení z antropocentrického uvažování se v Benátkách nesetkáte.
Více k tématu
Výstavním sálům dominuje technooptimismus, který hesly o inteligenci rostlin, hub, půdy či původních obyvatel lakuje starou známou modernistickou exploataci. A to v celé šíři významů tohoto slova ‒ od využívání přes těžbu až k vykořisťování. Ano, mnohdy za pomoci umělé inteligence, která umí navrhnout, jak dosud opomíjenou inteligenci a schopnosti „víc než jen lidského“ co nejlépe průmyslově využít. Především v kurátorované části pak také nápadně chybí politický rozměr ‒ jako by snad jakákoli změna byla myslitelná bez proměny politických a společenských podmínek lidského počínání.
