Červenobílý chrám nové republiky

Středa, 2. Červenec 2014 - 0:00
| Napsal:

V hradecké Labské kotlině vytvořil Josef Gočár nejen školy, ale i působivý Ambrožův sbor. Čeká nás pokračování našeho putování po moderní architektuře Hradce Králové a Pardubic, dnes je to už třetí část a bude věnována jediné stavbě.

Josef Gočár - Ambrož - foto © Štěpán Bartoš, Neviditelný pes
Fotoalbum: 
Josef Gočár - Ambrož - foto © Štěpán Bartoš, Neviditelný pes
Josef Gočár - Ambrož - foto © Štěpán Bartoš, Neviditelný pes
Josef Gočár - Ambrož - foto © Štěpán Bartoš, Neviditelný pes
Josef Gočár - Ambrož - foto © Štěpán Bartoš, Neviditelný pes
Josef Gočár - Ambrož - foto © Štěpán Bartoš, Neviditelný pes

Minulý týden jsem zde představil soubor Gočárových škol v Hradci Králové, které patří do tzv. „holandské“ etapy tvorby slavného architekta, neboť mají neomítaná průčelí z červených cihel. V Hradci je však ještě jedna stavba Josefa Gočára (1880-1945), která částečně reprezentuje architekturu režného zdiva, ale současně pracuje i s aparátem tzv. „bílého funkcionalismu“, tedy se stěnami z vápenné omítky. Představuje tak jakýsi přechodový stupeň mezi oběma styly.

Tou stavbou je areál umístěný hned vedle školních souborů, jež jsme si tu již představili, tedy na území Labské kotliny, současně jen pár kroků od Ulrichova náměstí. Jde o sbor církve československé husitské kněze Ambrože z let 1925-1927 se vstupem z Ambrožovy ulice. Není to první Gočárova sakrální architektura a ani poslední. Z let 1909-1910 již pocházejí jeho vizionářské projekty evangelického kostela a Lutherova ústavu pro Hradec Králové, jeden s motivem půlválcového zastřešení, druhý kaskádovitě sestupující ze svahu pod Velkým náměstím. Ze stejné doby je hmotově opět lapidární projekt protestanského kostela do Loun s výraznou štíhlou kampanilou. Žádná z těchto vizí však nebyla bohužel realizována (a kdyby byla, šlo by dnes o kultovní stavby evropské moderny). Po Ambrožově sboru se Gočár k tématu sakrální architektury vrací prakticky vzápětí jedním ze svých klíčových děl – katolickém chrámu sv. Václava v pražských Vršovicích (1927-1929), který vytvořil na základě soutěžního návrhu spolu se svým žákem, architektem a malířem Aloisem Wachsmanem. Toto dílo patří ke stěžejním příkladům funkcionalistické architektury, a též k důkazům, že i v tomto na první pohled racionálním stylu lze vytvořit podmanivou stavbu s duchovní funkcí. K sakrálním tématům se pak Gočár vrátil ještě studií dominikánského kláštera do Prahy-Bráníku z poloviny třicátých let a konečně soutěžním návrhem kostela a památníku Tomáše Bati ve Zlíně z roku 1940. Je zajímavé, že téměř pro všechny tyto návrhy je charakteristická velmi vysoká štíhlá věž.

Vraťme se však k Ambrožově sboru do Hradce Králové. Jak zdůrazňuje historik umění Pavel Panoch v před časem vydané Gočárově monografii (Josef Gočár. Titanic, Praha 2010), „Josef Gočár si stavbou Ambrožova sboru, která dobře ilustruje proces jeho hledání nových forem, splnil dávný záměr postavit v Hradci Králové chrám nekatolické konfese.“ Jedinečné je zde již urbanistické řešení. Autor využívá protáhlého trojúhelníkového pozemku a postupně na něm řadí tři základní objemy obehnané vysokou zdí s kolumbáriem obráceným do intimního areálu nádvoří. Na západě – tedy u základny trojúhelníkové parcely - je to symetrická dvojice dvou farních budov z režného zdiva, stylově navazující na sousední školní stavby. Ty mezi sebou svírají hlavní vstup. V budovách je úřad biskupa, byt faráře a kostelníka, farní místnosti, učebny. Uprostřed komorního nádvoří, sevřeného mezi sbíhající se obvodové zdi s kolumbáriem, pak Gočár umístil výraznou vertikální dominantu: štíhlou hranolovitou kampanilu, vylehčenou nikami s žaluziemi. Ta je konečně krytým mostem spojena s vlastní obřadní síní, která celou kompozici z východní strany uzavírá. Tvarem připomíná celý soubor velkou loď, což má symbolický význam, ale odpovídá to i kánonu funkcionalismu, který rád cituje industriální nebo nautické motivy. Těmi jsou v tomto případě kruhová okna chrámu a především jeho kýlovité zakončení na východní straně. K provozním budovám z červených cihel je chrámová část v materiálovém i barevném kontrastu: místo červeného cihelného zdiva je tu bílá vápenná omítka.

Gočár zde pracuje nejen s lapidárními tvary, ale i moderními materiály – železobetonem nebo ocelovými prvky. Interiér působí prostě, jak bylo ostatně i požadováno církví, kterou po vzniku samostatné československé republiky její zakladatel Karel Farský oddělil od katolické. Na rozdíl od o něco mladšího pražského chámu je vnitřek sborové síně bílý a velmi prostě zařízený (oltářní kříž je ovšem nový). Kromě dřevěných lavic je tu vlastně jen oltářní stůl a kulovité lampy, zavěšené ze stropu. Přes tuto strohost má návštěvník uvnitř slavnostní pocit, což je dáno dobře zvolenými proporcemi i neobvyklým kýlovitým tvarem celého prostoru.

Celý areál Ambrožova sboru je dnes samozřejmě nemovitou památkou a je kvalitně rekonstruován. Společně s evangelickým sborem Oldřicha Lisky a katolickým železobetonovým chrámem Božského Srdce Páně architekta Bohumila Slámy patří k trojici moderních sakrálních staveb města, které by chtělo usilovat o nominaci svého moderního centra do prestižního seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Ten statut bych Hradci skutečně přál; zejména urbanismus a stavby, které tam zanechali zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra a jeho nejtalentovanější žák Josef Gočár, patří k vrcholným dílům moderní evropské architektury, dílům však dosud ne zcela známým a hlavně doceněným.