Stropnického „Manifest interurbanismu“

Úterý, 21. Červenec 2015 - 0:00
| Napsal:

čili o co může a má usilovat Metropolitní plán a současná diskuze nad Metropolitním plánem

Praha - foto © Wikimedia Commons
Fotoalbum: 
Praha - foto © Wikimedia Commons
Mnichov - foto © Ondřej Beneš
Düsseldorf - foto © Ondřej Beneš
Drážďany - foto © Ondřej Beneš

Se světem „se něco děje“. Architektura si vždy musela hledat cesty k přijetí veřejností. Nicméně: Kdo by chtěl popírat, že soudobé realizace vyvolávají ve svém celku i jednotlivostech obavy? To, co je zamýšleno jako obohacení, se pociťuje jako deformace.

Do „produkce i recepce architektury“ vstupuje stále naléhavěji otázka smyslu, cíle, vyrovnání technicky možného s kulturou. S tím musíme počítat jako se „samozřejmou nesamozřejmostí“. To platí dvojnásob pro zamyšlení nad Návrhem Metropolitního plánu.

„Manifest interurbanismu“ Matěje Stropnického je, mimo jiné, právě vyjádřením toho rozměru naší doby, který zachycují i slova profesionálů v architektuře a urbanismu : „Stavění se stalo předmětem všeobecné nevole“, „stavění se stalo hrozbou pro krásu krajiny, pro historické obrazy měst“, „stavění ztratilo nevinnost…Architektura také znamenala razantní nárůst tvůrčích možností. Digitální techniky a algoritmické technologie rozšířily slovník možných forem o obvzlášť silové a extravagantně nápadné opce“ (D. Franck a A. Franck). To by Matěj Stropnický neměl přehlédnout: ústřední téma jeho „Manifestu interurbanismu“ je jako „jádro pudla“ obsaženo, jak v diskurzech urbanistů a architektů, tak v diskuzích alternativních hnutí

Proto je třeba „Manifest“ brát vážně (přesto, že místy přechází do pamfletu). Dodáváme vědomou provokaci: Nejde jen o „zastavěná“ a „nezastavitelná“ území, ale dříve nebo později půjde (nemůže k hrůze nejen „památkářů“ nejít) i o plánovité výběrové destrukce staveb (v té míře, v níž jsme poprvé v historii konfrontováni se „zastavěným světem“; viz R. Koolhaas). Proto je důležité vidět na horizont doby, je důležité mít kompas, který chrání hodnoty minulosti a ukazuje přitom do budoucnosti. Metropolitní plán se může a má stát takovým fundamentem; platí: každá perspektivace je závislá na fundamentu, z kterého vyrůstá. Metropolitní plán je – právě díky své programové nedirektivnosti - koncipován tak, že umožní prověřování onoho fundamentu.

Rozčlenění území na lokality provedené Romanem Kouckým je pro nás směřováním přes topologii metropole (od již nadále neúnosných, „spotřebovaných“ modernistických konceptů spjatých s industriální společností!) k topografii (i to je třeba docenit!). Romanem Kouckým zvolený přístup nepodřizuje uchopení místa univerzálním idejím, které produkovala moderní doba, naopak propojuje místo, aktuální stav s perspektivou, neruší v realitě obsažené „funkce“ (doprava atd., takto konstruovaná kompozice neruší funkcionalitu města), ale svazuje je s dalšími hodnotami historicky rostlého města (krása, atd.).

Stropnického interpretace základních idejí Metropolitního plánu jako „vidiny“, touhy po kráse a tvůrčí svobodě architekta a urbanisty atd. tento rozměr opomíjí a stává se fatálním nepochopením toho, oč zde běží. Bohužel. Proto i další kvalita Kouckého přístupu, kdy se „neprotahuje“ minulost do budoucnosti, ale jde o tvoření budoucnosti, nemá naději na ocenění.

V čem je význam tohoto přístupu Romana Kouckého? V tom, že jde o ofenzivní, nedefétistické otevření tématu: jak by mělo město „přirozeně“ růst, při veškerém zatížení obsahu tohoto pojmu. Co vše je třeba v dalších etapách „důkladně a citlivě“ propracovat a s jakými riziky je to spojeno, o tom nepochybně Roman Koucký a jeho team ví. Metropolitní plán získává stoupence z řad původních kritiků, probíhá proces (mj. vřazení empatie k městským částem a vyšší tlak na regulační prvky atd . - tyto poslední důležité konkretizace přesahují rámec článku), který je s každým tak závažným dokumentem spjat.

(2) Metropolitní plán je z podstaty strategický dokument - definuje perspektivu a cíle. Konečně! Čím může být ohrožen? Rozmělněním strategie na naplňování taktických cílů (tragické následky typicky českého povýšení taktiky na strategii v politice popsal historik J.Tesař, na fatální opominutí strategických témat v československé politice poukázal filosof J. Patočka).

Rozmělnění strategického plánu přes aspirace a požadavky, které jsou oprávněné a mají být ošetřeny na operativní úrovni, by bylo osudovou chybou. Stejně tak jako jejich přehlížení.

Dovolíme si zde proto malou úvahu. Známe „přirozený habitat“ obyvatele Prahy? Víme o přirozeném habitatu obyvatele pražské čtvrtí více než o habitatu horských goril v Africe z dokumentu BBC? Přes sarkasmus upozorňujeme na zrádné adjektivum - „přirozený“. „Přirozený habitat“ člověka žijícího ve městě je způsobem života, který vznikl a vyvíjel se až v moderní době a je životem ve městě, které se formovalo po staletí. Je městským životem v době, která získává charakteristiky světa masové spotřeby a informační společnosti. Kdo může říci, že ho dostatečně zná a zná i budoucnost tohoto habitatu? Ani urbanista ani představitel občanské iniciativy. Máme co do činění s pořádně složitým fenoménem! Nejsme s ním – způsobem života – spokojeni, ale chceme-li s tím něco učinit, tak nesmíme přehlédnout ani komplexnost habitatu, ani konkrétnost běžného každodenního života. Chybám se nelze vyhnout, ale lze je minimalizovat.

Hodnota Metropolitního plánu je v konečné instanci zajišťování a zprostředkování setkání perspektivních cílů s potřebami na operativní – suburbánní úrovni. Proto sám způsob vytýčení „terénu“, „herního prostoru“ Romanem Kouckým (přes oddělení zastavitelného od nezastavitelného, veřejného od soukromého, stanovování zátěže lokalit atd. ) nelze diskvalifikovat jako pouhý „elementární urbanismus“ a liberalismus.

Občanské iniciativy umí artikulovat potřeby a zájmy běžného každodenního života obyvatele metropole. Zdánlivě prostá, jednoduchá řešení jsou výsledkem akumulované mnohogenerační zkušenosti. Občanské iniciativy, alternativci znají zblízka „náš přirozený habitat.“. Někdy až tak zblízka, že nevidí horizont. V tom je jejich sláva i utrpení. Překročení zkratkovitých happeningů směrem ke spolupráci na suburbánních tématech se může stát magistrálou propojení konkrétních témat s perspektivou. Proto z dokumentu „Metropolitního plánu“ nechtějme udělat přes regulativy Prokrustovo lože, v něž se vše, co přesahuje nepřipustí, zláme a ořeže. Naopak – občanské iniciativy potřebují otevřený dokument.

Proč? Vševědoucí není a nemůže být ani urbanista, ani představitel občanských iniciativ, ale mohou se nalézat a jít po společné cestě. Obava z odvrácené strany činnosti developerů a snaha ji minimalizovat je přítomna v Návrhu metropolitního plánu a především ji lze vyčíst v procesu, který vedl a probíhá v jeho formulování.

Je zde nebezpečí: I diskuze se může stát cestou emigrace/angažování do vlastního vidění světa. Proto zdůrazňujeme, co Romana Kouckého, Matěje Stropnického a – na ně nezapomínejme - účastníky diskuze spojuje: kritika dosavadního stavu územního plánování v České republice.

Metropolitní plán je ze své podstaty výzvou k angažování ve společném světě.

(3) Co vyžaduje Metropolitní plán? Prostou událost, která se odehrává stejně často jako konflikty. Recepce každého projektu, každé realizace je stejně frekventovanou událostí jako místem střetávání. O jakou událost jde?

V takové diskuzi probíhá setkání zájmů veřejnosti („neprofesionální obce“) a obce profesionálů (architektů a urbanistů) a to je vstup na minové pole. Výchozí fáze diskuze nad „Návrhem Metropolitního plánu“ a nad „Manifestem interurbanismu“ není jiná než podobné příběhy. Zaznívají v ní racionální a objevné podněty, neméně je důležité, že se artikulují i předsudky, zaujatosti z obou stran - to je prostor, který vypovídá o stavu demokratické společnosti.

Umíme pocítit sílu argumentace protivníka, snažíme se ho pochopit lépe, než on sám rozumí svým stanoviskům? To je předpoklad dialogu. Jinak máme před sebou souběžné monology. A ještě hůř: jde o narušení pravdivého vztahu k sobě samému, odmítnutí reálných vztahů - následuje buď střetání anebo lhostejnost. Jestliže diskuze ve veřejném prostoru přerůstají do agresivně protikladných, nesmiřitelných stanovisek – tak je něco v nepořádku.

V poslední době je to v české společnosti až stigma, které sděluje: neumíme dospět ke konsensu, „neumíme si vládnout“. Nicméně: Řada konfliktů sice skončila „nedobře“ (srv. demolice Obchodního střediska Ještěd a d.), ale končila i konsensem a nadšeným přijetím po realizaci (Televizní věž a horský hotel Ještěd – kdo si dnes vzpomene na nelítostnou ráznost odsudků z řad veřejnosti i profesionálů k vystavenému modelu? Dnes občanské iniciativy pečují o svůj „Ještěd“!). Je v zájmu obou obcí – urbanistů, architektů i občanských hnutí, aby o příběh Metropolitního plánu po typicky bouřlivé fázi vstupu do diskurzu spěl ke konsensu – produktivnímu závěru.

(4) Co je třeba respektovat v Návrhu Metropolitního plánu, v diskuzích a v Manifestu interurbanismu?

Odvahu Romana Kouckého s níž koncipoval nedirektivnost, otevřenost Metropolitního plánu, akcentoval iniciační a strategické parametry. Plány Vídně, Berlína i Paříže vykazuji tuto „volnost“ - svobodu plánu vůči budoucnosti, ideu kontinuity vývoje (jsme zavázáni vůči minulosti i budoucnosti, přítomnost se nevyčerpává tím, že se stává funkcí údajně nám známé budoucnosti, nepodléhá aktuálním tlakům atd.), kdy každá změna politické garnitury nevede k bodu „nula“. Politika se ustavila do volebních cyklů a většinou i do nich těsná svůj horizont.

Urbanismus pražské metropole by měl z toho cyklu a neklidu vystoupit (Položme vedle sebe politické dějiny meziválečného Československa s úspěchy, riziky, střídajícími se úřednickými vládami a – výsledky architektury a urbanismu! Idea státu, kontinuita kultury se petrifikuje do architektury, do urbanistických řešení a dá se po desetiletích a staletích z nich vyčíst!)

Metropolitní plán je odpovědí na trvalé a akutní téma české kultury i řízení české společnosti: „Zachovávání a ošetřování kontinuity.“ Takže ještě jednou řečeno souhrnně: Aby mohly západní metropole mít strategický „územní plán", musí mít a mají také mechanismus, jak s dostatečnou právní jistotou zhmotnit v něm obsažené obecné zásady do pravidel pro řešení konkrétní lokality - vzniklé se znalostí zmiňovaného habitatu. Dosud všichni zúčastnění „jsou na cestě“ hledání ekvivalentu plánování ve Vídni, Mnichově, Drážďanech.

V tom je jádro střetu Matěje Stropnického a Romana Kouckého: jak se obecné zásady a koncepce promítají do pravidel v konkrétním místě, jak založit platformu pro formulaci společenské dohody v konkrétní lokalitě. Odkazujeme na příspěvky Tomáše Pejpka,Martina Klody, Petra Klápště,Tomáše Vícha a dalších na FB. (Tomáš Pejpek: "Mám pocit že spor zda více či méně regulace v územním plánu stejně nevytvoří podmínky pro kvalitu (města) existující i novou. Rozumím Stropnického zkušenosti, že UP je praktický dokument, který hájí veřejný zájem a o který se občan může opřít. Stejně tak je ale pravda, že z územního plánování se za poslední desítky let stalo z iniciačního nástroje pozitivní změny - plánovat - rigidní regulační dokument, nástroj byrokratů a právníků. Co chybí - města neumí generovat vize, vytvářet rámec pro synergii veřejného a soukromého sektoru, a chybí schopnost municipalit vyjednávat s developery o win-win řešení. Tyhle nezbytné kreativní, dynamické a na kompetencích a odpovědnosti založené procesy nejsou vyvinuty, a i kdyby byly, územní plánování v dnešní podobě je neumí reflektovat."),

Je třeba respektovat i odvahu Matěje Stropnického s níž vyzvedl téma potřeb, zájmů a aspirací spjatých s lokalitou, jeho důraz na praktickou rovinu garancí.

Autor Manifestu „interurbanismu“ poukazuje na rostoucí kultivovanost občanských iniciativ, odkazuje mimo jiné na obeznámení se s díly Martina Heideggera, Jana Patočky, Norberga-Schulze, Dalibora Veselého, Jiřího Musila atd. Co nám v tom odkazu chybí? Most mezi těmito teoriemi, které jsou teoriemi „nejvyššího a vyššího řádu“, a realitou, v níž se pohybuje a pracuje architekt a urbanista..

Ve Stropnického Manifestu interurbanismu nám chybí porozumění pro suburbanismus - ten je pouze torzovitě (převážně z pohledu úředního mocenského výkonu a možné občanské obrany vůči němu) a s táboritským zaujetím pojednáván pod šifrou „interurbanismu“. Tím není a nesmí být shozena ze stolu legitimita Stropnického vydefinování interurbanismu jako „aktivního, organizovaného, poučeného, dobrovolného hledání veřejného zájmu“, urbanismu „zdola zaměřeného na ochranu hodnot, jejich zmnožování k obecnému užitku, které má pomoci zrušení vlivu ekonomické moci na území a zabydlení všech“. To je velké téma.

Budeme osobní: Na stůl lze již v posledních třech čtyřech letech položit doslova obdivuhodné, výpravné, promyšleně koncipované publikace (srv. M. Mráčková, B, Šimotová, V.Vejvoda: Legenda o sídlišti, 2014; nebo sborníky občanských iniciativ k životu sídliště Lesná-Brno) – „v nichž se setkává k dialogu“ - urbanista, architekt, urbánní sociolog, občané, přizvané osobnosti veřejného politického a kulturního života. Nezpochybnitelná síla občanských a alternativních hnutí a občanského života jako takového (srv. aktuální dění v městské části Prahy 7) je v iniciaci širokého propojeného spektra spolupráce (na toto téma se dá již psát mapující disertace), ne v blokaci.

Architektonické navrhování začíná, ať už to člověk pojedná jakkoliv, uzpůsobením prostorového programu na stavební prostor. Začíná vlastně teprve tam, kde se prostory rozdělují a navzájem oddělují, kde je přiřazováno využití, kde se slučuje do větších jednotek a kde se tyto prostory určitým způsobem využívají. To je v centru Metropolitního plánu i Stropnického Manifestu. Jestli okolí získá nebo ztratí, závisí na vložení budovy do urbanistických souvislostí.

V tématu suburbanismu, „individuálního bydlení a jeho koordinované výstavby“, se naplňuje to, co Stropnickému právem leží na srdci: naplnění mantry o nezbytném spojení „teorie a praxe“, lokality a celku, makro a mikroměřítka, ctění místa atd. Z podřadícího sub - vyrůstá velké téma. Zeptáme se provokativně naivně, prvoplánově: Proč naše domy a ulice, městské čtvrtě nejsou již na první pohled tak útulné, zklidněné, přívětivé, bezpečné a vítající tak, jak se s tím setkáváme po překročení hranic v Rakousku, tak jak to vnímáme při procházce některými ulicemi Amsterdamu? Proč v situaci, kdy každý dům je jiný, tak pro nás jejich podoba, barevnost a velikost zůstává příjemná?

Je to výsledek nepřekročitelných regulativů, po kterých volá Matěj Stropnický a happeningů občanských iniciativ? Anebo je to snad výsledek diktátu architekta a urbanisty?Nic z toho.

„Vystavěné prostředí“ je nepochybně mnohovrstevné, nesmírně komplexní, vnitřně mnohonásobně provázané téma. Je za ním vyvažování územního plánu a urbanistické praxe, strategie a operativních řešení, „usmiřování teorie se zkušenostmi“, úsilí o kontinuitu řešení, akumulovaná zkušenost přeložená do právního ošetření atd. Jen tak se lze vyhnout dvojímu nebezpečí: podlehnutí tíži reality („se kterou se z mnoha důvodů mnoho dělat nedá“), anebo nebezpečí, že se v opačném případě nastává podřizování reality ideálu (ať je jeho nositelem kdokoli) se všemi důsledky, které obsahuje výše uvedená metafora o Prokrustově loži.

(5) Co Praze nehrozí? Že se stane skanzenem.

Praha se nestane skanzenem historických staveb, i kdyby památkáři získali tu moc, po které touží a kterou neměli a nebudou mít nikdy – vždyť ti developeři invazivně zasahují již dnes a není důvod si myslet, že tento tlak, jakkoli podléhá konjukturálním výkyvům (a zdaleka nemusí být jen negativní) by zcela odezněl. Je s ním třeba počítat. Proto jsme si v jiném článku kladli otázky: co developer umí jak nikdo jiný (proto také existuje), na čem selhává a co je za hranicemi jeho vidění světa.

Pražskou metropoli nevidíme ani jako dynamicky se rozvíjející město – obtížně udržovaný rozsah investic (které vyžaduje jen samotný provoz města) je limitující. Selhávání a neschopnost formulovat a realizovat strategické cíle (Národní knihovna, nový koncertní sál – to jsou příběhy, které vydávají závažné svědectví atd.) nepodlamuje nejen vzdálenou perspektivu, ale již zasahuje do dnešních dní (srv. Generel Vltavy a další práce D.A. studia z počátku devadesátých let). Krutě pravdivá teze Michala Kohouta „Praha za posledních dvacet pět let spíše dále ztrácela, než že by se jim [ srovnatelným městům a kontextu - Vídni, Mnichovu, Drážďanům] výrazněji přibližovala,“ je věcným, střízlivým konstatováním. To, co je přítomno a co hrozí, je vývoj po pokleslé trajektorii k zmatečnému urbanismu pražské metropole.

Skutečná opozice možných řešení je jen tam a tehdy, kde z operativních rozhodnutí vyrůstají reálné alternativy. Prvním krokem, který je třeba k tomu provést, je k artikulování perspektivy - vypracování a přijetí Metropolitního plánu. Jsme přesvědčeni, že ve společnosti, kde se tak těžce dosahuje konsensu v čemkoli, bude tato odvaha spjatá s Romanem Kouckým plně doceněna až s časovým odstupem.

Přestaňme být pozdněmoderními „dětmi rezignace“: Praha rovná se „zadlužené město s korupční pověstí“, vzpomeňme si články v „Dnes“ a na „zdeúřední“ vysvětlování, že „prostě“ na nový koncertní sál nemáme peníze, ani dostatek návštěvníků, nemáme sebevědomí obrozujícího se národa 19. století atd. - stačilo málo a realizace nového koncertního sálu je znovu na pořadu dne.

K tomuto vývoji chceme říci jediné - kdo nechce nebo neumí vidět perspektivu, nerozpoznává ani svůj všední den, řečeno znovu expertním jazykem: „každá perspektivace je zhodnocováním výchozího fundamentu“(v opačném případě jeho oslabováním s fatálními důsledky). Toho se nevzdává žádný člověk, toho se nesmí vzdát ani Praha.

V tom vidíme význam „Metropolitního plánu“- je to mobilizující dokument otevírající perspektivu. „Věc o kterou běží“ je nepromarnění obrovského motivačního a mobilizujícího potenciálu, který v sobě téma územního plánu má.

 

Ing. arch. ONDŘEJ BENEŠ, Ph.D.
externí učitel na Fakultě architektury České vysoké učení technické v Praze (Stempel-Beneš)
praktikující architekt - „ateliér beneš“
mail [at] ondrejbenes.cz
www.ondrejbenes.cz
www.fa.cvut.cz/Cz/Lide/Beneson1

doc. PhDr. OLDŘICH ŠEVČÍK, CSc.
Ústav historie a teorie architektury - Fakulta architektury České vysoké učení technické v Praze
sevciold [at] fa.cvut.cz
www.fa.cvut.cz/Cz/Lide/Sevciold