Měď v architektuře: Archeologické muzeum

Ano, ale historie – nebo alespoň historie vědy – nepřipouští prostor pro fantazii a skoro v každém případě vyústí v sama sebe. Rádi si osvojujeme historii a díváme se na ni jako na nekonečnou, protože žije dál ve všech archeologických nálezech – ať v malých či velkých – a ve vrtošivých očích pozorovatele se zobrazí to, co by chtěl vidět a ne to, co doopravdy vidí.

Proto musí být krabička zevnitř sugestivní a kouzelná, ačkoliv zvnějšku vypadá jako pevná a hermeticky uzavřená. Vnitřní prostor nemůže být pouhým uspořádaným prvkem, ani krásná, ale chladná architektura – musí mít schopnost vyvolávat místa a lidi už i pomocí malého, pozůstalého, odolného keramického střepu, který nám může vyprávět o křehkosti času.

V prostorách stálých výstav jsou všechny vodorovné povrchy tmavé, dřevěné podlahové krytiny jsou skoro černé a souvislý strop černý. Tato forma krabice připomíná průchod časem, který postupným navrstvováním zeminy kousek po kousku budoval silné zdi historie. Ale tyto tmavé prostory zkřížené skleněnými hranoly - kolem nichž se organizovala samotná výstava exemplářů - během dne přivedou světlo ze střechy a osvětlí grafiky a vysvětlivky, které nás zavedou do světa plného dobrodružství.

Budova přiléhá k paláci Bendaña, který je dnes domovem pro muzeum Naipes Fournier. Budova je přístupná přes stejný dvůr vedoucí do Paláce, umožňujíc pojmout celkový pohled na projekt.

Projekt, vztahující se na rozšíření plochy dvoru a tím zvětšení přístupové plochy, nepojímá celý dvůr, jen jeho úzký pruh, který je kolmý na hlavní budovu. Ten má za cíl nejen spojení mezi postranními budovami, ale i vytvoření nádherné fasády u vchodu, kterou dříve nahrazovaly zdi sousedních budov. Jelikož je terén svahovitý, dvůr je zpřístupněn přes most, vedoucí nad zahradou. Tato konstrukce propustí světlo na níže položená místa, kam by se jinak přirozené světlo nedostalo.

Budova je funkčně navržena, takže pracovny,stejně jako knihovna a dílny jsou umístěny v přízemí orientovaném směrem na ulici a mají svůj vlastní vchod. Aula a galerie pro dočasné výstavy se nachází na stejném podlaží jako je vchod, který užívají společně s Naipes Fournier muzeem, kde jsou plochy pro stálé výstavy umístěny ve vyšším patrech. Schodiště, které spojuje jednotlivá poschodí, je částečně součástí fasády u vchodu do dvora.

Ohraničující zdi jsou doopravdy vícevrstvé prostory. Mřížová fasáda, určující vchod do dvora je vyrobena z litiny. Tento materiál má čistě archeologickou minulost, v jeho středu je potiskem zdobená skleněná dvouvrstvá zeď, která v sobě zahrnuje schodiště, které nabízí výhled zeshora do dvoru.

Oproti tomu, vnější část fasády v průčelí níže položené ulice je více hermetická, neprůhledná, vyrobená z předem litého bronzu, s otvory na potřebných místech, načež její vnitřní vrstvu tvoří silná zeď, která v sobě pojme výkladní skříně a stojany. Vnitřní výstavní plochy jsou díky tomu bez jakýchkoliv barriér, probíhají jimi jenom průsvitné světelné paprsky.