Denní světlo v architektuře

Proměnlivost denního světlaDenní světlo je na rozdíl od umělého v mnoha ohledech velmi proměnlivé a ne vždy nám vyhovuje. Jeho téměř výhradním zdrojem v interiéru bývá okno. Pomocí něho můžeme ovlivnit množství, směr i intenzitu světla, nicméně neovlivníme jeho zdroj, tedy slunce. Denní světlo lze rozložit na světelné spektrum, které tvoří barvy teplé i studené. S postavením slunce na obloze a s různými povětrnostními podmínkami se přirozeně mění intenzita těchto barev a tím i teplota světla. Slunce je bodový zdroj světla a může poskytovat – za jasného počasí a nebe bez mráčku - přímé a ostré osvětlení, které mění v závislosti na denní době svůj směr a posléze i intenzitu. Když slunce zajde za mraky, neznamená to samozřejmě, že nastane tma. Změní se pouze, ale za to velmi významně, charakter světla. Je rozptýlené do větší plochy, a proto i měkčí. Funkce oknaOkno není jen hlavním zdrojem přirozeného světla, svůj význam má pro interiér i exteriér z hlediska designu, pro intenzitu světla v místnosti je pak důležitá jeho velikost, umístění i hloubka. Mnozí architekti využívali těchto skutečností nejen k plastickému prosvětlení interiéru, ale dokázali využít tyto parametry i jako estetický efekt v členění hmoty budovy. Le Corbusier například aplikoval v budovách celé soustavy úzkých dlouhých oken, orientovaných vertikálně i horizontálně, která měla v exteriéru funkci rytmizace fasády, v interiéru pak světlo zajímavě modelovalo prostor. Velmi důležitá je orientace oken vůči světelným stranám. Okna ve fasádách na západní i jižní straně bývají zpravidla menší, aby světlo neoslňovalo osoby uvnitř a aby se místnost nepřehřívala. Malá, hluboko zapuštěná okna a silné zdi omezují sice přímé sluneční paprsky, ale na druhé straně mají větší schopnost světlo rozptýlit. Naopak na severní straně má denní světlo nejstabilnější charakter, což je důležité především pokud potřebujeme co nejméně proměnlivé přirozené světlo.Klasická okna, ač velká, neosvětlují místnost rovnoměrně. Největší světlo je přímo u okna, s rostoucí vzdáleností však jeho intenzita poměrně rychle klesá, navíc okno osvětluje místnost pouze z jedné strany. Výzkum designu denního osvětlení se proto již několik let zaměřuje na způsoby co nejlepšího využití přirozeného světla – jak ho přesměrovat či jak zajistit jeho „přenesení“ dále do místnosti. Design oken z hlediska exteriéru i interiéruVýznamným mezníkem v životě lidí byl pokrok ve stavitelství a v architektuře, a také ve výrobních technologiích. Pracovat se světlem uměli již v Antice, omezením přímého slunečního světla vnikajícího do budovy, vytvořili vzory světelných paprsků, které se měnily v závislosti na denní době. Důkazem toho je například Pantheon v Římě. Středověk se vrátil k silným zdem a malým oknům z důvodů stavebně–technických i praktických – malá okna znamenala snadnější konstrukci a mnohem menší tepelné ztráty, než velká. S rozvojem stavitelství a s vyčleněním architektury se zdokonalovaly technologie až do té míry, že bylo možno konstruovat budovy s dostatečně velkými okenními otvory. Devatenácté století vneslo do architektury nové materiály – železo a ocel, které umožnily snížit hmotu zdí na minimum a okna zvětšit či jimi nahradit celé plochy. Velmi efektní byla kombinace železo a sklo. Slavný Křišťálový palác, který architekt Josef Paxton navrhl pro Světovou výstavu v Londýně v roce 1851, byl první takovou stavbou. Křehké sklo odlehčilo na první pohled možná těžkopádnou a nezvyklou železnou konstrukci, v druhém sledu pak dovolovalo osvětlit maximální možnou měrou velké interiéry a se světlem dále pracovat.Architektura podle přírodyNedílnou součástí dnešní architektury je také takzvaná organická architektura, která hledá inspiraci v přírodních tvarech prostých pravých úhlů. Její odnož, „blob“ neboli bublinová architektura, zbavuje stavby ostrých hran a nahrazuje je měkkými křivkami, stěnám pak propůjčuje světlopropustný plášť z barevných polymerů, pískovaného skla, membrán, plastů, speciálního betonu či akrylového skla. Fasády staveb včetně oken jsou zdeformovány tak, že vytvářejí dojem tekutiny. Nové materiály spolu se SW modelingem napomáhají realizovat designérům i architektům jejich nejfantastičtější představy. Jedním z klasických příkladů tohoto architektonického stylu je obchodní dům Selfridge architekta Jana Kaplického v anglickém Birminghamu, připomínající velkou medúzu, jejíž tělo je pokryto tisíci přísavkami.Foto-zdroj: International Lighting Review 2005 Yearbook