Menu
Palác přátelství národů z roku 1981. Spolu s ním jsou nově v UNESCU další muzea, výstavní síně, hotely, obytné soubory, kulturní instituce nebo infrastruktura Taškentu. Celkem jde o deset staveb.
Palác přátelství národů z roku 1981. Spolu s ním jsou nově v UNESCU další muzea, výstavní síně, hotely, obytné soubory, kulturní instituce nebo infrastruktura Taškentu. Celkem jde o deset staveb. Foto: © Karel Balas
Novinky a názory / historie a teorie

Funkcionalistické paláce, severský i sovětský modernismus. Na seznam UNESCO přibyla architektura z 20. století

UNESCO letos rozšířilo svůj seznam o 25 nových položek. A je mezi nimi i architektura 20. století – hned tři rozsáhlé soubory. Meziválečné centrum polské Gdyně. Třináct staveb Alvara, Aino a Elissy Aaltových ve Finsku. A dokonce deset monumentálních realizací sovětského modernismu v Taškentu. Prohlédněte si nové světové památky na fotografiích.

Ochrana přichází ve správný čas, i zde se totiž už začalo s bouráním. Odborníci na architekturu za místní dědictví bojují nejméně od roku 2018, kdy kino z 80. let ustoupilo průměrnému developerskému projektu. Nyní jejich úsilí získalo silnou mezinárodní oporu: po všeobecně uznávaném funkcionalismu a dalších podobách modernismu se na seznam UNESCO dostala také architektura, jejíž hodnota dosud zdaleka nebyla přijímána tak jednoznačně. Na fotografii je Palác kina z roku 1964.
Zjednodušeně se označuje jako „sovětský modernismus“ a zahrnuje velmi různorodé formální projevy, které utvářely města bývalého Sovětského svazu. Mezi 60. a 90. lety vyrostly v Taškentu desítky až stovky takových staveb. Na fotografii Palác přátelství národů z roku 1981, který slouží jako koncertní síň a kino. Stavbu navrhl architekt Jevgenij Rozanov z Moskevského architektonického institutu.
Historici a historičky architektury si v Taškentu obzvláště cení budovy tzv. Státního cirkusu. Jde o rozměrný dóm završený mohutnou kupolí, která výrazně vstupuje do panoramatu města. Tvarem i barevností odkazuje k tradičním uzbeckým miskám na pití. Stavbu navrhli taškentští architekti Genrich Alexandrovič a Gennadij Masjagin, kteří dokázali prosadit vlastní autorský projekt navzdory tomu, že se podobné budovy v Sovětském svazu běžně stavěly podle standardizovaných plánů.
Rozměrná kupole zastřešuje také tržnici Chorsu (1980). Prostor velký přibližně jako dvě fotbalová hřiště dodnes slouží původnímu účelu – prodává se tu ovoce, zelenina, ryby i maso. Stavbu navrhli Vladimir Azimov a Sabir Adylov.
Taškent patřil se třemi miliony obyvatel k největším městům Sovětského svazu. V roce 1966 ho však zasáhlo zemětřesení, které zničilo 28 000 budov a bez domova zanechalo přibližně 300 000 lidí. Začaly proto rychle vyrůstat nové prefabrikované bytové domy, z nichž ty pozdější získaly podobu výškových věží. Na fotografii je jejich nejznámější příklad – bytový dům Zhemchug, nově památka UNESCO.
Na seznamu je také technická památka, tzv. Velká solární pec (1981) umístěná v horách 45 kilometrů od Taškentu. Jde o jedinou stavbu na seznamu, která nestojí přímo v metropoli. +18 +21 +21 obrázků
Palác přátelství národů z roku 1981. Spolu s ním jsou nově v UNESCU další muzea, výstavní síně, hotely, obytné soubory, kulturní instituce nebo infrastruktura Taškentu. Celkem jde o deset staveb.
Palác přátelství národů z roku 1981. Spolu s ním jsou nově v UNESCU další muzea, výstavní síně, hotely, obytné soubory, kulturní instituce nebo infrastruktura Taškentu. Celkem jde o deset staveb. Foto: © Karel Balas
Ochrana přichází ve správný čas, i zde se totiž už začalo s bouráním. Odborníci na architekturu za místní dědictví bojují nejméně od roku 2018, kdy kino z 80. let ustoupilo průměrnému developerskému projektu. Nyní jejich úsilí získalo silnou mezinárodní oporu: po všeobecně uznávaném funkcionalismu a dalších podobách modernismu se na seznam UNESCO dostala také architektura, jejíž hodnota dosud zdaleka nebyla přijímána tak jednoznačně. Na fotografii je Palác kina z roku 1964.
Ochrana přichází ve správný čas, i zde se totiž už začalo s bouráním. Odborníci na architekturu za místní dědictví bojují nejméně od roku 2018, kdy kino z 80. let ustoupilo průměrnému developerskému projektu. Nyní jejich úsilí získalo silnou mezinárodní oporu: po všeobecně uznávaném funkcionalismu a dalších podobách modernismu se na seznam UNESCO dostala také architektura, jejíž hodnota dosud zdaleka nebyla přijímána tak jednoznačně. Na fotografii je Palác kina z roku 1964.
Zjednodušeně se označuje jako „sovětský modernismus“ a zahrnuje velmi různorodé formální projevy, které utvářely města bývalého Sovětského svazu. Mezi 60. a 90. lety vyrostly v Taškentu desítky až stovky takových staveb. Na fotografii Palác přátelství národů z roku 1981, který slouží jako koncertní síň a kino. Stavbu navrhl architekt Jevgenij Rozanov z Moskevského architektonického institutu.
Zjednodušeně se označuje jako „sovětský modernismus“ a zahrnuje velmi různorodé formální projevy, které utvářely města bývalého Sovětského svazu. Mezi 60. a 90. lety vyrostly v Taškentu desítky až stovky takových staveb. Na fotografii Palác přátelství národů z roku 1981, který slouží jako koncertní síň a kino. Stavbu navrhl architekt Jevgenij Rozanov z Moskevského architektonického institutu. Foto: © Karel Balas
Historici a historičky architektury si v Taškentu obzvláště cení budovy tzv. Státního cirkusu. Jde o rozměrný dóm završený mohutnou kupolí, která výrazně vstupuje do panoramatu města. Tvarem i barevností odkazuje k tradičním uzbeckým miskám na pití. Stavbu navrhli taškentští architekti Genrich Alexandrovič a Gennadij Masjagin, kteří dokázali prosadit vlastní autorský projekt navzdory tomu, že se podobné budovy v Sovětském svazu běžně stavěly podle standardizovaných plánů.
Historici a historičky architektury si v Taškentu obzvláště cení budovy tzv. Státního cirkusu. Jde o rozměrný dóm završený mohutnou kupolí, která výrazně vstupuje do panoramatu města. Tvarem i barevností odkazuje k tradičním uzbeckým miskám na pití. Stavbu navrhli taškentští architekti Genrich Alexandrovič a Gennadij Masjagin, kteří dokázali prosadit vlastní autorský projekt navzdory tomu, že se podobné budovy v Sovětském svazu běžně stavěly podle standardizovaných plánů. Foto: © Karel Balas
Rozměrná kupole zastřešuje také tržnici Chorsu (1980). Prostor velký přibližně jako dvě fotbalová hřiště dodnes slouží původnímu účelu – prodává se tu ovoce, zelenina, ryby i maso. Stavbu navrhli Vladimir Azimov a Sabir Adylov.
Rozměrná kupole zastřešuje také tržnici Chorsu (1980). Prostor velký přibližně jako dvě fotbalová hřiště dodnes slouží původnímu účelu – prodává se tu ovoce, zelenina, ryby i maso. Stavbu navrhli Vladimir Azimov a Sabir Adylov. Foto: © Karel Balas
Taškent patřil se třemi miliony obyvatel k největším městům Sovětského svazu. V roce 1966 ho však zasáhlo zemětřesení, které zničilo 28 000 budov a bez domova zanechalo přibližně 300 000 lidí. Začaly proto rychle vyrůstat nové prefabrikované bytové domy, z nichž ty pozdější získaly podobu výškových věží. Na fotografii je jejich nejznámější příklad – bytový dům Zhemchug, nově památka UNESCO.
Taškent patřil se třemi miliony obyvatel k největším městům Sovětského svazu. V roce 1966 ho však zasáhlo zemětřesení, které zničilo 28 000 budov a bez domova zanechalo přibližně 300 000 lidí. Začaly proto rychle vyrůstat nové prefabrikované bytové domy, z nichž ty pozdější získaly podobu výškových věží. Na fotografii je jejich nejznámější příklad – bytový dům Zhemchug, nově památka UNESCO. Foto: © Karel Balas
Na seznamu je také technická památka, tzv. Velká solární pec (1981) umístěná v horách 45 kilometrů od Taškentu. Jde o jedinou stavbu na seznamu, která nestojí přímo v metropoli.
Na seznamu je také technická památka, tzv. Velká solární pec (1981) umístěná v horách 45 kilometrů od Taškentu. Jde o jedinou stavbu na seznamu, která nestojí přímo v metropoli. Foto: © Karel Balas
Pec má stěnu pokrytou mozaikou zrcadel, na která jiná zrcadla po celý den navádějí sluneční paprsky. Pec tak dokáže vygenerovat teplotu až 3000 stupňů. Sovětský svaz ji využíval pro testování různých materiálů včetně těch pro vojenský a kosmický průmysl. Původně šlo o tajné a chráněné místo, dnes je možné ji navštívit a prozkoumat.
Pec má stěnu pokrytou mozaikou zrcadel, na která jiná zrcadla po celý den navádějí sluneční paprsky. Pec tak dokáže vygenerovat teplotu až 3000 stupňů. Sovětský svaz ji využíval pro testování různých materiálů včetně těch pro vojenský a kosmický průmysl. Původně šlo o tajné a chráněné místo, dnes je možné ji navštívit a prozkoumat. Foto: By German Stimban - Own work, CC BY-SA 4.0
V 70. letech začala v Taškentu výstavba metra, které postupně získalo tři linky – stejně jako v Praze. V obou městech navíc jezdí stejné sovětské soupravy typu 81-71. Na fotografii je nejvýstavnější stanice Kosmonautů, kterou v letech 1981–1982 navrhli Sergo Sutyagin a Sergey Sokolov. Stanice vzdává hold prvním lidem ve vesmíru Juriji Gagarinovi a Valentině Těreškovové. Interiér kombinuje eloxovaný hliník, modrou keramiku a osvětlené skleněné sloupy, které mají navozovat pocit beztíže.
V 70. letech začala v Taškentu výstavba metra, které postupně získalo tři linky – stejně jako v Praze. V obou městech navíc jezdí stejné sovětské soupravy typu 81-71. Na fotografii je nejvýstavnější stanice Kosmonautů, kterou v letech 1981–1982 navrhli Sergo Sutyagin a Sergey Sokolov. Stanice vzdává hold prvním lidem ve vesmíru Juriji Gagarinovi a Valentině Těreškovové. Interiér kombinuje eloxovaný hliník, modrou keramiku a osvětlené skleněné sloupy, které mají navozovat pocit beztíže. Foto: © Karel Balas
Další nové památky UNESCO jsou ve Finsku. Výbor pro světové dědictví zapsal celkem 13 staveb od Aaltových – konkrétně ty, na kterých se podíleli Alvar Aalto, Aino Aalto a Elissa Aalto a vznikly mezi 20. až 80. lety 20. století. Podobně jsou v UNESCU jako ucelené soubory už zastoupena také díla Le Corbusiera, Antoniho Gaudího, Franka Lloyda Wrighta nebo Jože Plečnika. Na fotografii rezidence ředitele celulózky Sunila (1936–1937).
Další nové památky UNESCO jsou ve Finsku. Výbor pro světové dědictví zapsal celkem 13 staveb od Aaltových – konkrétně ty, na kterých se podíleli Alvar Aalto, Aino Aalto a Elissa Aalto a vznikly mezi 20. až 80. lety 20. století. Podobně jsou v UNESCU jako ucelené soubory už zastoupena také díla Le Corbusiera, Antoniho Gaudího, Franka Lloyda Wrighta nebo Jože Plečnika. Na fotografii rezidence ředitele celulózky Sunila (1936–1937). Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Museum
Aino a Alvar Aaltovi byli manželé od roku 1924 až do Aininy smrti v roce 1949. Společně založili a vedli designovou společnost Artek a navrhli také řadu staveb. Patří mezi ně například funkcionalistické sanatorium v Paimiu z let 1929–1933, které jim přineslo mezinárodní renomé.
Aino a Alvar Aaltovi byli manželé od roku 1924 až do Aininy smrti v roce 1949. Společně založili a vedli designovou společnost Artek a navrhli také řadu staveb. Patří mezi ně například funkcionalistické sanatorium v Paimiu z let 1929–1933, které jim přineslo mezinárodní renomé. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Museum
Aino a Alvar Aaltovi společně navrhli také vlastní dům v Helsinkách (1935–1936), v němž bydleli a zároveň pracovali. Na fotografii je patrné propojení jídelny a obývacího pokoje s architektonickým ateliérem, umístěným v samostatném křídle.
Aino a Alvar Aaltovi společně navrhli také vlastní dům v Helsinkách (1935–1936), v němž bydleli a zároveň pracovali. Na fotografii je patrné propojení jídelny a obývacího pokoje s architektonickým ateliérem, umístěným v samostatném křídle. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation
Kousek od rodinného domu se nachází ještě pozdější a větší ateliér Aaltových. Byl vybudován v 50. letech už jako společné dílo Alvara Aalta a Elissy Aalto, kteří tvořili manželský pár od roku 1952. Ateliér je charakteristický svou celobílou výmalbou a zakřivenou čelní stěnou.
Kousek od rodinného domu se nachází ještě pozdější a větší ateliér Aaltových. Byl vybudován v 50. letech už jako společné dílo Alvara Aalta a Elissy Aalto, kteří tvořili manželský pár od roku 1952. Ateliér je charakteristický svou celobílou výmalbou a zakřivenou čelní stěnou. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation
Většina ze 13 zapsaných staveb Aaltových pochází až ze druhé poloviny 20. století a je veřejného charakteru. A to včetně luteránského kostela Tří křížů (1956–1958) v městě Imatra. Je inovativní vnitřním rozdělením na tři části, přičemž na svatyni, kdy na svatyni postupně navazují další dva prostory, které se dají oddělit posuvnými stěnami.
Většina ze 13 zapsaných staveb Aaltových pochází až ze druhé poloviny 20. století a je veřejného charakteru. A to včetně luteránského kostela Tří křížů (1956–1958) v městě Imatra. Je inovativní vnitřním rozdělením na tři části, přičemž na svatyni, kdy na svatyni postupně navazují další dva prostory, které se dají oddělit posuvnými stěnami. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation
Hned pět staveb se nachází v Helsinkách. Patří mezi ně také Kulturní dům (1952–1958), jehož vznik iniciovala finská komunistická strana, která zde měla i své hlavní sídlo. Stavbu tvoří několik křídel, z nichž nejvýraznější je auditorium opláštěné režnými cihlami.
Hned pět staveb se nachází v Helsinkách. Patří mezi ně také Kulturní dům (1952–1958), jehož vznik iniciovala finská komunistická strana, která zde měla i své hlavní sídlo. Stavbu tvoří několik křídel, z nichž nejvýraznější je auditorium opláštěné režnými cihlami. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation
Nejmladším dílem Aaltových v UNESCO je Finlandia Hall (1962–1975), kongresová a koncertní hala v Helsinkách, která byla původně navržena jako součást nového centra města. Nakonec se z něj zrealizovala pouze tato monumentální stavba obložená bílým mramorem.
Nejmladším dílem Aaltových v UNESCO je Finlandia Hall (1962–1975), kongresová a koncertní hala v Helsinkách, která byla původně navržena jako součást nového centra města. Nakonec se z něj zrealizovala pouze tato monumentální stavba obložená bílým mramorem. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation
Polské přístavní město Gdyně se o zařazení na seznam Světového dědictví UNESCO ucházelo už od roku 2019. Letos zaznamenalo úspěch: zapsáno bylo jeho centrum vystavěné mezi dvěma světovými válkami.
Polské přístavní město Gdyně se o zařazení na seznam Světového dědictví UNESCO ucházelo už od roku 2019. Letos zaznamenalo úspěch: zapsáno bylo jeho centrum vystavěné mezi dvěma světovými válkami. Foto: © Gdynia City Hall
Jde o plochu téměř 90 hektarů zahrnující dvě hlavní ulice v centru a desítky budov v okolí, které tvoří uzavřené bloky i řádkové struktury. Modernistický urbanismus se dochoval věrně, město totiž přežilo druhou světovou válku prakticky bez poškození.
Jde o plochu téměř 90 hektarů zahrnující dvě hlavní ulice v centru a desítky budov v okolí, které tvoří uzavřené bloky i řádkové struktury. Modernistický urbanismus se dochoval věrně, město totiž přežilo druhou světovou válku prakticky bez poškození. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall
Gdyně se stala městem teprve v roce 1926. Během dvaceti let po první světové válce však získala 100 tisíc obyvatel a z rybářské vesnice se proměnila v hlavní přístav obnoveného Polska. Na fotografii je bytový dům Stanisława Pręczkowského (1928–1937) od architekta Tadeusze Juliusze Jędrzejewského. Patří k prvním stavbám ve městě, které se hlásily k ranému funkcionalismu a jeho formální zálibě v parnících a zaoceánských lodích.
Gdyně se stala městem teprve v roce 1926. Během dvaceti let po první světové válce však získala 100 tisíc obyvatel a z rybářské vesnice se proměnila v hlavní přístav obnoveného Polska. Na fotografii je bytový dům Stanisława Pręczkowského (1928–1937) od architekta Tadeusze Juliusze Jędrzejewského. Patří k prvním stavbám ve městě, které se hlásily k ranému funkcionalismu a jeho formální zálibě v parnících a zaoceánských lodích. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall
Dům polských námořníků (1938–1939) je dílem architektů Bohdana Damięckého a Tadeusze Sieczkowského. Navrhli ho jako spolkový dům se sálem, klubovnami, zasedacími místnostmi, a dokonce i vnitřním bazénem. Protože byl dokončen pouhý rok před začátkem druhé světové války, jeho původní program se nikdy plně nerozvinul. Budova přesto patří k hlavním dominantám staré Gdyně a dnes v ní sídlí univerzita.
Dům polských námořníků (1938–1939) je dílem architektů Bohdana Damięckého a Tadeusze Sieczkowského. Navrhli ho jako spolkový dům se sálem, klubovnami, zasedacími místnostmi, a dokonce i vnitřním bazénem. Protože byl dokončen pouhý rok před začátkem druhé světové války, jeho původní program se nikdy plně nerozvinul. Budova přesto patří k hlavním dominantám staré Gdyně a dnes v ní sídlí univerzita. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall
Tržnice z let 1935–1938 patří k významným polským architektonicko-inženýrským počinům a vysloužila si za to v době svého vzniku velkou mediální pozornost. Jerzy Müller a Stefan Reychman ji navrhli jako klenutou halu nesenou devíti ocelovými příhradovými nosníky o výšce 18 metrů a rozpětí 35 metrů. Konstrukce umožnila výrazně prosklít průčelí i střechu a vpustit dovnitř maximum denního světla.
Tržnice z let 1935–1938 patří k významným polským architektonicko-inženýrským počinům a vysloužila si za to v době svého vzniku velkou mediální pozornost. Jerzy Müller a Stefan Reychman ji navrhli jako klenutou halu nesenou devíti ocelovými příhradovými nosníky o výšce 18 metrů a rozpětí 35 metrů. Konstrukce umožnila výrazně prosklít průčelí i střechu a vpustit dovnitř maximum denního světla. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall
Obdobně jako v Čechách financovaly i v meziválečném Polsku výstavbu bytových domů banky a velké podniky. V Gdyni pochází ten největší od Národní rozvojové banky. Komplex tvoří několik propojených, jinak však samostatně stojících domů. Na svou dobu nabízel mimořádný komfort – výtahy, chladničky i podzemní garáž. Stavba podle návrhu Stanisława Ziołowského vznikla v letech 1935–1937.
Obdobně jako v Čechách financovaly i v meziválečném Polsku výstavbu bytových domů banky a velké podniky. V Gdyni pochází ten největší od Národní rozvojové banky. Komplex tvoří několik propojených, jinak však samostatně stojících domů. Na svou dobu nabízel mimořádný komfort – výtahy, chladničky i podzemní garáž. Stavba podle návrhu Stanisława Ziołowského vznikla v letech 1935–1937. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall
Meziválečnou Gdyni ale netvoří jen solitéry a funkcionalistické paláce. Stavěly se zde také běžnější řadové bytové domy, podobné těm, které známe z Brna nebo Prahy. Mezinárodní jazyk funkcionalismu tak doputoval až k Baltu – a nyní také na seznam světového dědictví UNESCO, kde se Gdyně zařadila po bok funkcionalistických staveb Le Corbusiera, Ludwiga Miese van der Rohe nebo německého Bauhausu. Jako celý městský soubor je na seznamu zapsáno také takzvané Bílé město v Tel Avivu stavěné od 30. do 50. let.
Meziválečnou Gdyni ale netvoří jen solitéry a funkcionalistické paláce. Stavěly se zde také běžnější řadové bytové domy, podobné těm, které známe z Brna nebo Prahy. Mezinárodní jazyk funkcionalismu tak doputoval až k Baltu – a nyní také na seznam světového dědictví UNESCO, kde se Gdyně zařadila po bok funkcionalistických staveb Le Corbusiera, Ludwiga Miese van der Rohe nebo německého Bauhausu. Jako celý městský soubor je na seznamu zapsáno také takzvané Bílé město v Tel Avivu stavěné od 30. do 50. let. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall
Ochrana přichází ve správný čas, i zde se totiž už začalo s bouráním. Odborníci na architekturu za místní dědictví bojují nejméně od roku 2018, kdy kino z 80. let ustoupilo průměrnému developerskému projektu. Nyní jejich úsilí získalo silnou mezinárodní oporu: po všeobecně uznávaném funkcionalismu a dalších podobách modernismu se na seznam UNESCO dostala také architektura, jejíž hodnota dosud zdaleka nebyla přijímána tak jednoznačně. Na fotografii je Palác kina z roku 1964.
Zjednodušeně se označuje jako „sovětský modernismus“ a zahrnuje velmi různorodé formální projevy, které utvářely města bývalého Sovětského svazu. Mezi 60. a 90. lety vyrostly v Taškentu desítky až stovky takových staveb. Na fotografii Palác přátelství národů z roku 1981, který slouží jako koncertní síň a kino. Stavbu navrhl architekt Jevgenij Rozanov z Moskevského architektonického institutu.
Historici a historičky architektury si v Taškentu obzvláště cení budovy tzv. Státního cirkusu. Jde o rozměrný dóm završený mohutnou kupolí, která výrazně vstupuje do panoramatu města. Tvarem i barevností odkazuje k tradičním uzbeckým miskám na pití. Stavbu navrhli taškentští architekti Genrich Alexandrovič a Gennadij Masjagin, kteří dokázali prosadit vlastní autorský projekt navzdory tomu, že se podobné budovy v Sovětském svazu běžně stavěly podle standardizovaných plánů.
Rozměrná kupole zastřešuje také tržnici Chorsu (1980). Prostor velký přibližně jako dvě fotbalová hřiště dodnes slouží původnímu účelu – prodává se tu ovoce, zelenina, ryby i maso. Stavbu navrhli Vladimir Azimov a Sabir Adylov.
Taškent patřil se třemi miliony obyvatel k největším městům Sovětského svazu. V roce 1966 ho však zasáhlo zemětřesení, které zničilo 28 000 budov a bez domova zanechalo přibližně 300 000 lidí. Začaly proto rychle vyrůstat nové prefabrikované bytové domy, z nichž ty pozdější získaly podobu výškových věží. Na fotografii je jejich nejznámější příklad – bytový dům Zhemchug, nově památka UNESCO.
Na seznamu je také technická památka, tzv. Velká solární pec (1981) umístěná v horách 45 kilometrů od Taškentu. Jde o jedinou stavbu na seznamu, která nestojí přímo v metropoli. +18 obrázků
Pec má stěnu pokrytou mozaikou zrcadel, na která jiná zrcadla po celý den navádějí sluneční paprsky. Pec tak dokáže vygenerovat teplotu až 3000 stupňů. Sovětský svaz ji využíval pro testování různých materiálů včetně těch pro vojenský a kosmický průmysl. Původně šlo o tajné a chráněné místo, dnes je možné ji navštívit a prozkoumat.
V 70. letech začala v Taškentu výstavba metra, které postupně získalo tři linky – stejně jako v Praze. V obou městech navíc jezdí stejné sovětské soupravy typu 81-71. Na fotografii je nejvýstavnější stanice Kosmonautů, kterou v letech 1981–1982 navrhli Sergo Sutyagin a Sergey Sokolov. Stanice vzdává hold prvním lidem ve vesmíru Juriji Gagarinovi a Valentině Těreškovové. Interiér kombinuje eloxovaný hliník, modrou keramiku a osvětlené skleněné sloupy, které mají navozovat pocit beztíže.
Další nové památky UNESCO jsou ve Finsku. Výbor pro světové dědictví zapsal celkem 13 staveb od Aaltových – konkrétně ty, na kterých se podíleli Alvar Aalto, Aino Aalto a Elissa Aalto a vznikly mezi 20. až 80. lety 20. století. Podobně jsou v UNESCU jako ucelené soubory už zastoupena také díla Le Corbusiera, Antoniho Gaudího, Franka Lloyda Wrighta nebo Jože Plečnika. Na fotografii rezidence ředitele celulózky Sunila (1936–1937).
Aino a Alvar Aaltovi byli manželé od roku 1924 až do Aininy smrti v roce 1949. Společně založili a vedli designovou společnost Artek a navrhli také řadu staveb. Patří mezi ně například funkcionalistické sanatorium v Paimiu z let 1929–1933, které jim přineslo mezinárodní renomé.
Aino a Alvar Aaltovi společně navrhli také vlastní dům v Helsinkách (1935–1936), v němž bydleli a zároveň pracovali. Na fotografii je patrné propojení jídelny a obývacího pokoje s architektonickým ateliérem, umístěným v samostatném křídle.
Kousek od rodinného domu se nachází ještě pozdější a větší ateliér Aaltových. Byl vybudován v 50. letech už jako společné dílo Alvara Aalta a Elissy Aalto, kteří tvořili manželský pár od roku 1952. Ateliér je charakteristický svou celobílou výmalbou a zakřivenou čelní stěnou.
Většina ze 13 zapsaných staveb Aaltových pochází až ze druhé poloviny 20. století a je veřejného charakteru. A to včetně luteránského kostela Tří křížů (1956–1958) v městě Imatra. Je inovativní vnitřním rozdělením na tři části, přičemž na svatyni, kdy na svatyni postupně navazují další dva prostory, které se dají oddělit posuvnými stěnami.
Hned pět staveb se nachází v Helsinkách. Patří mezi ně také Kulturní dům (1952–1958), jehož vznik iniciovala finská komunistická strana, která zde měla i své hlavní sídlo. Stavbu tvoří několik křídel, z nichž nejvýraznější je auditorium opláštěné režnými cihlami.
Nejmladším dílem Aaltových v UNESCO je Finlandia Hall (1962–1975), kongresová a koncertní hala v Helsinkách, která byla původně navržena jako součást nového centra města. Nakonec se z něj zrealizovala pouze tato monumentální stavba obložená bílým mramorem.
Polské přístavní město Gdyně se o zařazení na seznam Světového dědictví UNESCO ucházelo už od roku 2019. Letos zaznamenalo úspěch: zapsáno bylo jeho centrum vystavěné mezi dvěma světovými válkami.
Jde o plochu téměř 90 hektarů zahrnující dvě hlavní ulice v centru a desítky budov v okolí, které tvoří uzavřené bloky i řádkové struktury. Modernistický urbanismus se dochoval věrně, město totiž přežilo druhou světovou válku prakticky bez poškození.
Gdyně se stala městem teprve v roce 1926. Během dvaceti let po první světové válce však získala 100 tisíc obyvatel a z rybářské vesnice se proměnila v hlavní přístav obnoveného Polska. Na fotografii je bytový dům Stanisława Pręczkowského (1928–1937) od architekta Tadeusze Juliusze Jędrzejewského. Patří k prvním stavbám ve městě, které se hlásily k ranému funkcionalismu a jeho formální zálibě v parnících a zaoceánských lodích.
Dům polských námořníků (1938–1939) je dílem architektů Bohdana Damięckého a Tadeusze Sieczkowského. Navrhli ho jako spolkový dům se sálem, klubovnami, zasedacími místnostmi, a dokonce i vnitřním bazénem. Protože byl dokončen pouhý rok před začátkem druhé světové války, jeho původní program se nikdy plně nerozvinul. Budova přesto patří k hlavním dominantám staré Gdyně a dnes v ní sídlí univerzita.
Tržnice z let 1935–1938 patří k významným polským architektonicko-inženýrským počinům a vysloužila si za to v době svého vzniku velkou mediální pozornost. Jerzy Müller a Stefan Reychman ji navrhli jako klenutou halu nesenou devíti ocelovými příhradovými nosníky o výšce 18 metrů a rozpětí 35 metrů. Konstrukce umožnila výrazně prosklít průčelí i střechu a vpustit dovnitř maximum denního světla.
Obdobně jako v Čechách financovaly i v meziválečném Polsku výstavbu bytových domů banky a velké podniky. V Gdyni pochází ten největší od Národní rozvojové banky. Komplex tvoří několik propojených, jinak však samostatně stojících domů. Na svou dobu nabízel mimořádný komfort – výtahy, chladničky i podzemní garáž. Stavba podle návrhu Stanisława Ziołowského vznikla v letech 1935–1937.
Meziválečnou Gdyni ale netvoří jen solitéry a funkcionalistické paláce. Stavěly se zde také běžnější řadové bytové domy, podobné těm, které známe z Brna nebo Prahy. Mezinárodní jazyk funkcionalismu tak doputoval až k Baltu – a nyní také na seznam světového dědictví UNESCO, kde se Gdyně zařadila po bok funkcionalistických staveb Le Corbusiera, Ludwiga Miese van der Rohe nebo německého Bauhausu. Jako celý městský soubor je na seznamu zapsáno také takzvané Bílé město v Tel Avivu stavěné od 30. do 50. let.

Klíčová slova:

UNESCO památka Uzbekistán Taškent modernismus Sovětský svaz dějiny architektury Polsko funkcionalismus Gdyně přístav Finsko Alvar Aalto Aino Aalto Elissa Aalto severská architektura

Nabídky práce

MANAŽER PROJEKTU - SENIOR PROJEKTANT
LOXIA Architectes Ingenierie s.r.o., Praha
Junior projektant
D3K2 Studio s.r.o.
Hledáme - student/ka architektury nebo pozemního stavitelství
Vít Ondračka
Projektant pozemních staveb s přesahem do architektury
Refreshed architects, Praha
hledáme nové kolegy na pozici architekta*ky!
mh architekti, Praha, Žižkov
Více nabídek
bod architekti
bod architekti
bod architekti
Radnice pro Prahu 7
Knihy, jóga a klub pro seniory. Tím středočeská vesnice naplnila dům na návsi
Solidní domy pod zeleným kopcem. Bytové domy na Julisce navazují na tradici poctivé bytové výstavby první republiky
V malém jihomoravském městě Modřice vznikla sportovní hala podle návrhu Atelieru bod architekti
Radnice pro Prahu 7
Knihy, jóga a klub pro seniory. Tím středočeská vesnice naplnila dům na návsi
Solidní domy pod zeleným kopcem. Bytové domy na Julisce navazují na tradici poctivé bytové výstavby první republiky
V malém jihomoravském městě Modřice vznikla sportovní hala podle návrhu Atelieru bod architekti

Nabídky práce

MANAŽER PROJEKTU - SENIOR PROJEKTANT
LOXIA Architectes Ingenierie s.r.o., Praha
Junior projektant
D3K2 Studio s.r.o.
Hledáme - student/ka architektury nebo pozemního stavitelství
Vít Ondračka
Projektant pozemních staveb s přesahem do architektury
Refreshed architects, Praha
hledáme nové kolegy na pozici architekta*ky!
mh architekti, Praha, Žižkov
Více nabídek
Kamil Mrva Architects
Kamil Mrva Architects
Kamil Mrva Architects
Na pomezí interiéru a exteriéru. Dům se třemi pavilony nabízí výhledy do zvlněné podhorské krajiny Beskyd
Z výdušné jámy kanceláře. Průmyslová stavba v Ostravě se proměnila v sídlo marketingové firmy
Rodinný dům v Šilheřovicích
Rodinný dům ve Vidči
Na pomezí interiéru a exteriéru. Dům se třemi pavilony nabízí výhledy do zvlněné podhorské krajiny Beskyd
Z výdušné jámy kanceláře. Průmyslová stavba v Ostravě se proměnila v sídlo marketingové firmy
Rodinný dům v Šilheřovicích
Rodinný dům ve Vidči

Nejčtenější

Stojí na horské louce a v jejím okolí je několik málo dalších staveb. (Šumavská chalupa; Atelier VAS)
A Architektura

Chalupa současná, ale šumavská. Architekti ji obložili dřevem a místním kamenem

4. 8. 2026
Stavba stojí na svažitém pozemku, má masivní kamenné zdi a vzdušné dřevěné pergoly. (Villa VICUS v Nitře; sebastian nagy architects)
A Architektura

Obývací pokoj s výhledem na hrad. V kopci nad Nitrou stojí nová vila

9. 7. 2026
Architekty pracovaly se zajímavou barevnou paletou. (Byt v brně s efektivní barevností; Sausan Haj Abdo, Marta Waloszková)
A Architektura

Větší byt díky nábytku na míru. Architektky daly mladé rodině víc místa a pokoj navíc

10. 7. 2026
V knize najdeme 31 továren, pivovarů, mlýnů, vodojemů a dalších průmyslových staveb, které dostaly nový život – často už ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o demolici a mnohdy jen zásahem osvíceného investora nebo architekta. To byl i případ kotelny v Chrastavě u Liberce.
A Architektura

Zachráněno. Z rozpadlých továren je bydlení, galerie i sportovní kurty

8. 7. 2026

historie a teorie

N Novinky a názory

Když brutalismus ustoupí balastu. Jak se z moderní Skopje stal balkánský Disneyland

16. 6. 2020
Sídliště Černý Most v Praze
A Architektura

Konec „králikáren“. Jak se v 90. letech stavěly poslední paneláky

25. 2. 2025
Výdech z metra na náměstí Jiřího z Poděbrad od sochaře Petra Šedivého má zmizet. Část veřejnosti je proti, ozval se také autor.
A Architektura

Polemika: co s výdechem z metra na náměstí Jiřího z Poděbrad? Zbořit či zachovat?

10. 5. 2024
Mizející Kolbenka. Areál ČKD, dříve skrytý za zdí, je nyní přístupný a je možné tu obdivovat pozůstatky průmyslového věku. V popředí zbytky chladící věže, za ní rozvodna a ČKD Mechanika.
N Novinky a názory

Mizející Kolbenka. Jak skončily továrny ve Vysočanech a Libni

10. 10. 2024

Mohlo by vás zajímat

Naše téma
Nové rezidenční čtvrti viditelné při plavbě lodí
N Novinky a názory

Do Helsinek nejen za Aaltem. Město šťastných lidí překypuje nevšední architekturou

17. 7. 2025
Nové památky UNESCO, pražské mosty bez reklamy a v Ostravě bude z hotelu bytový dům.
N Novinky a názory

Pod ochranou UNESCO jsou další stavby. Pražské mosty bez reklamy. V Ostravě budou z hotelu byty

3. 8. 2026
Smuteční síň v Poděbradech i Libeskind v Karlíně. Co ještě se bude stavět v Česku?
N Novinky a názory

EARCH TÝDENÍK: Kousek Libeskinda i pro Pražany. Pleskota v Adršpachu nechtějí. Zbourané nádraží Těšnov v Praze ožívá

20. 10. 2025
Dřevostavby ELK vyhoví každému individuálnímu vkusu. (ELK – rakouský dodavatel prefabrikovaných dřevostaveb)
A Architektura

„Dům přivezeme hotový na kamionu,“ říká Miroslav Veselý z české pobočky firmy na dřevostavby. Spojit stěny k sobě trvá jen pár dnů

24. 2. 2026 / ADVERTORIAL
Bazén letce Martina Šonky pracuje s prostorem i splývá s horizontem (Rezidenční vila od studia Drobný Architects s přelivným bazénem od Aquamarine Spa)
D Design

Bazén letce Martina Šonky pracuje s prostorem a splývá s horizontem

10. 6. 2026 / ADVERTORIAL
Současný obývací pokoj nabízí příjemné prostředí pro odpočinek. (Byt 4+1 v panelu; Zuzana Bartasová)
A Architektura

Panelák bez kompromisů. Byt, kde se kuchyně stala srdcem celého prostoru

31. 3. 2026
Hotel Don Giovanni je něco jako pomník 90. let. Připomíná, že v této dekádě bylo možné skoro cokoliv – třeba i dům, který má na sobě motýla přes deset pater.
A Architektura

Hotel Don Giovanni. Vzpomínka na „devadesátky“, kdy bylo všechno dovoleno

25. 3. 2026
Každá kajutka v dětském pokoji je takovou mini místností, která sestává z postele, vlastních poliček a výklopných úložných prostor se schovanými elektro zásuvkami. (Bydlení na 37 metrech čtverečních; hurá studio)
A Architektura
Architektura

Pětičlenná rodina bydlí na 37 metrech čtverečních. Vejít se jim pomohly vestavby

7. 4. 2026
Naše téma
Nové rezidenční čtvrti viditelné při plavbě lodí
N Novinky a názory

Do Helsinek nejen za Aaltem. Město šťastných lidí překypuje nevšední architekturou

17. 7. 2025
Nové památky UNESCO, pražské mosty bez reklamy a v Ostravě bude z hotelu bytový dům.
N Novinky a názory

Pod ochranou UNESCO jsou další stavby. Pražské mosty bez reklamy. V Ostravě budou z hotelu byty

3. 8. 2026
Smuteční síň v Poděbradech i Libeskind v Karlíně. Co ještě se bude stavět v Česku?
N Novinky a názory

EARCH TÝDENÍK: Kousek Libeskinda i pro Pražany. Pleskota v Adršpachu nechtějí. Zbourané nádraží Těšnov v Praze ožívá

20. 10. 2025
Každá kajutka v dětském pokoji je takovou mini místností, která sestává z postele, vlastních poliček a výklopných úložných prostor se schovanými elektro zásuvkami. (Bydlení na 37 metrech čtverečních; hurá studio)
A Architektura

Pětičlenná rodina bydlí na 37 metrech čtverečních. Vejít se jim pomohly vestavby

7. 4. 2026
Dřevostavby ELK vyhoví každému individuálnímu vkusu. (ELK – rakouský dodavatel prefabrikovaných dřevostaveb)
A Architektura

„Dům přivezeme hotový na kamionu,“ říká Miroslav Veselý z české pobočky firmy na dřevostavby. Spojit stěny k sobě trvá jen pár dnů

24. 2. 2026 / ADVERTORIAL
Bazén letce Martina Šonky pracuje s prostorem i splývá s horizontem (Rezidenční vila od studia Drobný Architects s přelivným bazénem od Aquamarine Spa)
D Design

Bazén letce Martina Šonky pracuje s prostorem a splývá s horizontem

10. 6. 2026 / ADVERTORIAL
Současný obývací pokoj nabízí příjemné prostředí pro odpočinek. (Byt 4+1 v panelu; Zuzana Bartasová)
A Architektura

Panelák bez kompromisů. Byt, kde se kuchyně stala srdcem celého prostoru

31. 3. 2026
Hotel Don Giovanni je něco jako pomník 90. let. Připomíná, že v této dekádě bylo možné skoro cokoliv – třeba i dům, který má na sobě motýla přes deset pater.
A Architektura

Hotel Don Giovanni. Vzpomínka na „devadesátky“, kdy bylo všechno dovoleno

25. 3. 2026
Generální partner
Hlavní partneři
Palác přátelství národů z roku 1981. Spolu s ním jsou nově v UNESCU další muzea, výstavní síně, hotely, obytné soubory, kulturní instituce nebo infrastruktura Taškentu. Celkem jde o deset staveb.
Ochrana přichází ve správný čas, i zde se totiž už začalo s bouráním. Odborníci na architekturu za místní dědictví bojují nejméně od roku 2018, kdy kino z 80. let ustoupilo průměrnému developerskému projektu. Nyní jejich úsilí získalo silnou mezinárodní oporu: po všeobecně uznávaném funkcionalismu a dalších podobách modernismu se na seznam UNESCO dostala také architektura, jejíž hodnota dosud zdaleka nebyla přijímána tak jednoznačně. Na fotografii je Palác kina z roku 1964.
Zjednodušeně se označuje jako „sovětský modernismus“ a zahrnuje velmi různorodé formální projevy, které utvářely města bývalého Sovětského svazu. Mezi 60. a 90. lety vyrostly v Taškentu desítky až stovky takových staveb. Na fotografii Palác přátelství národů z roku 1981, který slouží jako koncertní síň a kino. Stavbu navrhl architekt Jevgenij Rozanov z Moskevského architektonického institutu.
Historici a historičky architektury si v Taškentu obzvláště cení budovy tzv. Státního cirkusu. Jde o rozměrný dóm završený mohutnou kupolí, která výrazně vstupuje do panoramatu města. Tvarem i barevností odkazuje k tradičním uzbeckým miskám na pití. Stavbu navrhli taškentští architekti Genrich Alexandrovič a Gennadij Masjagin, kteří dokázali prosadit vlastní autorský projekt navzdory tomu, že se podobné budovy v Sovětském svazu běžně stavěly podle standardizovaných plánů.
Rozměrná kupole zastřešuje také tržnici Chorsu (1980). Prostor velký přibližně jako dvě fotbalová hřiště dodnes slouží původnímu účelu – prodává se tu ovoce, zelenina, ryby i maso. Stavbu navrhli Vladimir Azimov a Sabir Adylov.
Taškent patřil se třemi miliony obyvatel k největším městům Sovětského svazu. V roce 1966 ho však zasáhlo zemětřesení, které zničilo 28 000 budov a bez domova zanechalo přibližně 300 000 lidí. Začaly proto rychle vyrůstat nové prefabrikované bytové domy, z nichž ty pozdější získaly podobu výškových věží. Na fotografii je jejich nejznámější příklad – bytový dům Zhemchug, nově památka UNESCO.
Na seznamu je také technická památka, tzv. Velká solární pec (1981) umístěná v horách 45 kilometrů od Taškentu. Jde o jedinou stavbu na seznamu, která nestojí přímo v metropoli.
Pec má stěnu pokrytou mozaikou zrcadel, na která jiná zrcadla po celý den navádějí sluneční paprsky. Pec tak dokáže vygenerovat teplotu až 3000 stupňů. Sovětský svaz ji využíval pro testování různých materiálů včetně těch pro vojenský a kosmický průmysl. Původně šlo o tajné a chráněné místo, dnes je možné ji navštívit a prozkoumat.
V 70. letech začala v Taškentu výstavba metra, které postupně získalo tři linky – stejně jako v Praze. V obou městech navíc jezdí stejné sovětské soupravy typu 81-71. Na fotografii je nejvýstavnější stanice Kosmonautů, kterou v letech 1981–1982 navrhli Sergo Sutyagin a Sergey Sokolov. Stanice vzdává hold prvním lidem ve vesmíru Juriji Gagarinovi a Valentině Těreškovové. Interiér kombinuje eloxovaný hliník, modrou keramiku a osvětlené skleněné sloupy, které mají navozovat pocit beztíže.
Další nové památky UNESCO jsou ve Finsku. Výbor pro světové dědictví zapsal celkem 13 staveb od Aaltových – konkrétně ty, na kterých se podíleli Alvar Aalto, Aino Aalto a Elissa Aalto a vznikly mezi 20. až 80. lety 20. století. Podobně jsou v UNESCU jako ucelené soubory už zastoupena také díla Le Corbusiera, Antoniho Gaudího, Franka Lloyda Wrighta nebo Jože Plečnika. Na fotografii rezidence ředitele celulózky Sunila (1936–1937).
Aino a Alvar Aaltovi byli manželé od roku 1924 až do Aininy smrti v roce 1949. Společně založili a vedli designovou společnost Artek a navrhli také řadu staveb. Patří mezi ně například funkcionalistické sanatorium v Paimiu z let 1929–1933, které jim přineslo mezinárodní renomé.
Aino a Alvar Aaltovi společně navrhli také vlastní dům v Helsinkách (1935–1936), v němž bydleli a zároveň pracovali. Na fotografii je patrné propojení jídelny a obývacího pokoje s architektonickým ateliérem, umístěným v samostatném křídle.
Kousek od rodinného domu se nachází ještě pozdější a větší ateliér Aaltových. Byl vybudován v 50. letech už jako společné dílo Alvara Aalta a Elissy Aalto, kteří tvořili manželský pár od roku 1952. Ateliér je charakteristický svou celobílou výmalbou a zakřivenou čelní stěnou.
Většina ze 13 zapsaných staveb Aaltových pochází až ze druhé poloviny 20. století a je veřejného charakteru. A to včetně luteránského kostela Tří křížů (1956–1958) v městě Imatra. Je inovativní vnitřním rozdělením na tři části, přičemž na svatyni, kdy na svatyni postupně navazují další dva prostory, které se dají oddělit posuvnými stěnami.
Hned pět staveb se nachází v Helsinkách. Patří mezi ně také Kulturní dům (1952–1958), jehož vznik iniciovala finská komunistická strana, která zde měla i své hlavní sídlo. Stavbu tvoří několik křídel, z nichž nejvýraznější je auditorium opláštěné režnými cihlami.
Nejmladším dílem Aaltových v UNESCO je Finlandia Hall (1962–1975), kongresová a koncertní hala v Helsinkách, která byla původně navržena jako součást nového centra města. Nakonec se z něj zrealizovala pouze tato monumentální stavba obložená bílým mramorem.
Polské přístavní město Gdyně se o zařazení na seznam Světového dědictví UNESCO ucházelo už od roku 2019. Letos zaznamenalo úspěch: zapsáno bylo jeho centrum vystavěné mezi dvěma světovými válkami.
Jde o plochu téměř 90 hektarů zahrnující dvě hlavní ulice v centru a desítky budov v okolí, které tvoří uzavřené bloky i řádkové struktury. Modernistický urbanismus se dochoval věrně, město totiž přežilo druhou světovou válku prakticky bez poškození.
Gdyně se stala městem teprve v roce 1926. Během dvaceti let po první světové válce však získala 100 tisíc obyvatel a z rybářské vesnice se proměnila v hlavní přístav obnoveného Polska. Na fotografii je bytový dům Stanisława Pręczkowského (1928–1937) od architekta Tadeusze Juliusze Jędrzejewského. Patří k prvním stavbám ve městě, které se hlásily k ranému funkcionalismu a jeho formální zálibě v parnících a zaoceánských lodích.
Dům polských námořníků (1938–1939) je dílem architektů Bohdana Damięckého a Tadeusze Sieczkowského. Navrhli ho jako spolkový dům se sálem, klubovnami, zasedacími místnostmi, a dokonce i vnitřním bazénem. Protože byl dokončen pouhý rok před začátkem druhé světové války, jeho původní program se nikdy plně nerozvinul. Budova přesto patří k hlavním dominantám staré Gdyně a dnes v ní sídlí univerzita.
Tržnice z let 1935–1938 patří k významným polským architektonicko-inženýrským počinům a vysloužila si za to v době svého vzniku velkou mediální pozornost. Jerzy Müller a Stefan Reychman ji navrhli jako klenutou halu nesenou devíti ocelovými příhradovými nosníky o výšce 18 metrů a rozpětí 35 metrů. Konstrukce umožnila výrazně prosklít průčelí i střechu a vpustit dovnitř maximum denního světla.
Obdobně jako v Čechách financovaly i v meziválečném Polsku výstavbu bytových domů banky a velké podniky. V Gdyni pochází ten největší od Národní rozvojové banky. Komplex tvoří několik propojených, jinak však samostatně stojících domů. Na svou dobu nabízel mimořádný komfort – výtahy, chladničky i podzemní garáž. Stavba podle návrhu Stanisława Ziołowského vznikla v letech 1935–1937.
Meziválečnou Gdyni ale netvoří jen solitéry a funkcionalistické paláce. Stavěly se zde také běžnější řadové bytové domy, podobné těm, které známe z Brna nebo Prahy. Mezinárodní jazyk funkcionalismu tak doputoval až k Baltu – a nyní také na seznam světového dědictví UNESCO, kde se Gdyně zařadila po bok funkcionalistických staveb Le Corbusiera, Ludwiga Miese van der Rohe nebo německého Bauhausu. Jako celý městský soubor je na seznamu zapsáno také takzvané Bílé město v Tel Avivu stavěné od 30. do 50. let.
Rodinný dům Karla Hubáčka na Alšově ulici v Liberci
Stojí ve vilové kolonii, nad kterou se táhne experimentální bytový dům, tzv. Wolkerák od Jaromíra Vacka.
Má modrá okna a stejně modrý plot, ten je taky autorský, navrhl ho Karel Hubáček.
N Novinky a názory

Karel Hubáček by slavil stovku. Architekt Ještědu žil v Liberci nedaleko od slavného vysílače. Navštívili jsme jeho dům

23. 2. 2024
Vypadaly jako každý jiný dům, měly však železnou konstrukci. Výstavní ocelový dům v Praze, nádraží Těšnov.
Stavba sídliště ve Frýdku-Lískovci.
První výstavní ocelový dům v Bratislavě.
A Architektura

Domky z oceli. První československý pokus o levné montované bydlení

22. 1. 2026
Palác přátelství národů z roku 1981. Spolu s ním jsou nově v UNESCU další muzea, výstavní síně, hotely, obytné soubory, kulturní instituce nebo infrastruktura Taškentu. Celkem jde o deset staveb. Foto: © Karel Balas 1/23
Palác přátelství národů z roku 1981. Spolu s ním jsou nově v UNESCU další muzea, výstavní síně, hotely, obytné soubory, kulturní instituce nebo infrastruktura Taškentu. Celkem jde o deset staveb.
Palác přátelství národů z roku 1981. Spolu s ním jsou nově v UNESCU další muzea, výstavní síně, hotely, obytné soubory, kulturní instituce nebo infrastruktura Taškentu. Celkem jde o deset staveb. Foto: © Karel Balas 1/23
Ochrana přichází ve správný čas, i zde se totiž už začalo s bouráním. Odborníci na architekturu za místní dědictví bojují nejméně od roku 2018, kdy kino z 80. let ustoupilo průměrnému developerskému projektu. Nyní jejich úsilí získalo silnou mezinárodní oporu: po všeobecně uznávaném funkcionalismu a dalších podobách modernismu se na seznam UNESCO dostala také architektura, jejíž hodnota dosud zdaleka nebyla přijímána tak jednoznačně. Na fotografii je Palác kina z roku 1964.
Ochrana přichází ve správný čas, i zde se totiž už začalo s bouráním. Odborníci na architekturu za místní dědictví bojují nejméně od roku 2018, kdy kino z 80. let ustoupilo průměrnému developerskému projektu. Nyní jejich úsilí získalo silnou mezinárodní oporu: po všeobecně uznávaném funkcionalismu a dalších podobách modernismu se na seznam UNESCO dostala také architektura, jejíž hodnota dosud zdaleka nebyla přijímána tak jednoznačně. Na fotografii je Palác kina z roku 1964. 2/23
Zjednodušeně se označuje jako „sovětský modernismus“ a zahrnuje velmi různorodé formální projevy, které utvářely města bývalého Sovětského svazu. Mezi 60. a 90. lety vyrostly v Taškentu desítky až stovky takových staveb. Na fotografii Palác přátelství národů z roku 1981, který slouží jako koncertní síň a kino. Stavbu navrhl architekt Jevgenij Rozanov z Moskevského architektonického institutu.
Zjednodušeně se označuje jako „sovětský modernismus“ a zahrnuje velmi různorodé formální projevy, které utvářely města bývalého Sovětského svazu. Mezi 60. a 90. lety vyrostly v Taškentu desítky až stovky takových staveb. Na fotografii Palác přátelství národů z roku 1981, který slouží jako koncertní síň a kino. Stavbu navrhl architekt Jevgenij Rozanov z Moskevského architektonického institutu. Foto: © Karel Balas 3/23
Historici a historičky architektury si v Taškentu obzvláště cení budovy tzv. Státního cirkusu. Jde o rozměrný dóm završený mohutnou kupolí, která výrazně vstupuje do panoramatu města. Tvarem i barevností odkazuje k tradičním uzbeckým miskám na pití. Stavbu navrhli taškentští architekti Genrich Alexandrovič a Gennadij Masjagin, kteří dokázali prosadit vlastní autorský projekt navzdory tomu, že se podobné budovy v Sovětském svazu běžně stavěly podle standardizovaných plánů.
Historici a historičky architektury si v Taškentu obzvláště cení budovy tzv. Státního cirkusu. Jde o rozměrný dóm završený mohutnou kupolí, která výrazně vstupuje do panoramatu města. Tvarem i barevností odkazuje k tradičním uzbeckým miskám na pití. Stavbu navrhli taškentští architekti Genrich Alexandrovič a Gennadij Masjagin, kteří dokázali prosadit vlastní autorský projekt navzdory tomu, že se podobné budovy v Sovětském svazu běžně stavěly podle standardizovaných plánů. Foto: © Karel Balas 4/23
Rozměrná kupole zastřešuje také tržnici Chorsu (1980). Prostor velký přibližně jako dvě fotbalová hřiště dodnes slouží původnímu účelu – prodává se tu ovoce, zelenina, ryby i maso. Stavbu navrhli Vladimir Azimov a Sabir Adylov.
Rozměrná kupole zastřešuje také tržnici Chorsu (1980). Prostor velký přibližně jako dvě fotbalová hřiště dodnes slouží původnímu účelu – prodává se tu ovoce, zelenina, ryby i maso. Stavbu navrhli Vladimir Azimov a Sabir Adylov. Foto: © Karel Balas 5/23
Taškent patřil se třemi miliony obyvatel k největším městům Sovětského svazu. V roce 1966 ho však zasáhlo zemětřesení, které zničilo 28 000 budov a bez domova zanechalo přibližně 300 000 lidí. Začaly proto rychle vyrůstat nové prefabrikované bytové domy, z nichž ty pozdější získaly podobu výškových věží. Na fotografii je jejich nejznámější příklad – bytový dům Zhemchug, nově památka UNESCO.
Taškent patřil se třemi miliony obyvatel k největším městům Sovětského svazu. V roce 1966 ho však zasáhlo zemětřesení, které zničilo 28 000 budov a bez domova zanechalo přibližně 300 000 lidí. Začaly proto rychle vyrůstat nové prefabrikované bytové domy, z nichž ty pozdější získaly podobu výškových věží. Na fotografii je jejich nejznámější příklad – bytový dům Zhemchug, nově památka UNESCO. Foto: © Karel Balas 6/23
Na seznamu je také technická památka, tzv. Velká solární pec (1981) umístěná v horách 45 kilometrů od Taškentu. Jde o jedinou stavbu na seznamu, která nestojí přímo v metropoli.
Na seznamu je také technická památka, tzv. Velká solární pec (1981) umístěná v horách 45 kilometrů od Taškentu. Jde o jedinou stavbu na seznamu, která nestojí přímo v metropoli. Foto: © Karel Balas 7/23
Pec má stěnu pokrytou mozaikou zrcadel, na která jiná zrcadla po celý den navádějí sluneční paprsky. Pec tak dokáže vygenerovat teplotu až 3000 stupňů. Sovětský svaz ji využíval pro testování různých materiálů včetně těch pro vojenský a kosmický průmysl. Původně šlo o tajné a chráněné místo, dnes je možné ji navštívit a prozkoumat.
Pec má stěnu pokrytou mozaikou zrcadel, na která jiná zrcadla po celý den navádějí sluneční paprsky. Pec tak dokáže vygenerovat teplotu až 3000 stupňů. Sovětský svaz ji využíval pro testování různých materiálů včetně těch pro vojenský a kosmický průmysl. Původně šlo o tajné a chráněné místo, dnes je možné ji navštívit a prozkoumat. Foto: By German Stimban - Own work, CC BY-SA 4.0 8/23
V 70. letech začala v Taškentu výstavba metra, které postupně získalo tři linky – stejně jako v Praze. V obou městech navíc jezdí stejné sovětské soupravy typu 81-71. Na fotografii je nejvýstavnější stanice Kosmonautů, kterou v letech 1981–1982 navrhli Sergo Sutyagin a Sergey Sokolov. Stanice vzdává hold prvním lidem ve vesmíru Juriji Gagarinovi a Valentině Těreškovové. Interiér kombinuje eloxovaný hliník, modrou keramiku a osvětlené skleněné sloupy, které mají navozovat pocit beztíže.
V 70. letech začala v Taškentu výstavba metra, které postupně získalo tři linky – stejně jako v Praze. V obou městech navíc jezdí stejné sovětské soupravy typu 81-71. Na fotografii je nejvýstavnější stanice Kosmonautů, kterou v letech 1981–1982 navrhli Sergo Sutyagin a Sergey Sokolov. Stanice vzdává hold prvním lidem ve vesmíru Juriji Gagarinovi a Valentině Těreškovové. Interiér kombinuje eloxovaný hliník, modrou keramiku a osvětlené skleněné sloupy, které mají navozovat pocit beztíže. Foto: © Karel Balas 9/23
Další nové památky UNESCO jsou ve Finsku. Výbor pro světové dědictví zapsal celkem 13 staveb od Aaltových – konkrétně ty, na kterých se podíleli Alvar Aalto, Aino Aalto a Elissa Aalto a vznikly mezi 20. až 80. lety 20. století. Podobně jsou v UNESCU jako ucelené soubory už zastoupena také díla Le Corbusiera, Antoniho Gaudího, Franka Lloyda Wrighta nebo Jože Plečnika. Na fotografii rezidence ředitele celulózky Sunila (1936–1937).
Další nové památky UNESCO jsou ve Finsku. Výbor pro světové dědictví zapsal celkem 13 staveb od Aaltových – konkrétně ty, na kterých se podíleli Alvar Aalto, Aino Aalto a Elissa Aalto a vznikly mezi 20. až 80. lety 20. století. Podobně jsou v UNESCU jako ucelené soubory už zastoupena také díla Le Corbusiera, Antoniho Gaudího, Franka Lloyda Wrighta nebo Jože Plečnika. Na fotografii rezidence ředitele celulózky Sunila (1936–1937). Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Museum 10/23
Aino a Alvar Aaltovi byli manželé od roku 1924 až do Aininy smrti v roce 1949. Společně založili a vedli designovou společnost Artek a navrhli také řadu staveb. Patří mezi ně například funkcionalistické sanatorium v Paimiu z let 1929–1933, které jim přineslo mezinárodní renomé.
Aino a Alvar Aaltovi byli manželé od roku 1924 až do Aininy smrti v roce 1949. Společně založili a vedli designovou společnost Artek a navrhli také řadu staveb. Patří mezi ně například funkcionalistické sanatorium v Paimiu z let 1929–1933, které jim přineslo mezinárodní renomé. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Museum 11/23
Aino a Alvar Aaltovi společně navrhli také vlastní dům v Helsinkách (1935–1936), v němž bydleli a zároveň pracovali. Na fotografii je patrné propojení jídelny a obývacího pokoje s architektonickým ateliérem, umístěným v samostatném křídle.
Aino a Alvar Aaltovi společně navrhli také vlastní dům v Helsinkách (1935–1936), v němž bydleli a zároveň pracovali. Na fotografii je patrné propojení jídelny a obývacího pokoje s architektonickým ateliérem, umístěným v samostatném křídle. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation 12/23
Kousek od rodinného domu se nachází ještě pozdější a větší ateliér Aaltových. Byl vybudován v 50. letech už jako společné dílo Alvara Aalta a Elissy Aalto, kteří tvořili manželský pár od roku 1952. Ateliér je charakteristický svou celobílou výmalbou a zakřivenou čelní stěnou.
Kousek od rodinného domu se nachází ještě pozdější a větší ateliér Aaltových. Byl vybudován v 50. letech už jako společné dílo Alvara Aalta a Elissy Aalto, kteří tvořili manželský pár od roku 1952. Ateliér je charakteristický svou celobílou výmalbou a zakřivenou čelní stěnou. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation 13/23
Většina ze 13 zapsaných staveb Aaltových pochází až ze druhé poloviny 20. století a je veřejného charakteru. A to včetně luteránského kostela Tří křížů (1956–1958) v městě Imatra. Je inovativní vnitřním rozdělením na tři části, přičemž na svatyni, kdy na svatyni postupně navazují další dva prostory, které se dají oddělit posuvnými stěnami.
Většina ze 13 zapsaných staveb Aaltových pochází až ze druhé poloviny 20. století a je veřejného charakteru. A to včetně luteránského kostela Tří křížů (1956–1958) v městě Imatra. Je inovativní vnitřním rozdělením na tři části, přičemž na svatyni, kdy na svatyni postupně navazují další dva prostory, které se dají oddělit posuvnými stěnami. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation 14/23
Hned pět staveb se nachází v Helsinkách. Patří mezi ně také Kulturní dům (1952–1958), jehož vznik iniciovala finská komunistická strana, která zde měla i své hlavní sídlo. Stavbu tvoří několik křídel, z nichž nejvýraznější je auditorium opláštěné režnými cihlami.
Hned pět staveb se nachází v Helsinkách. Patří mezi ně také Kulturní dům (1952–1958), jehož vznik iniciovala finská komunistická strana, která zde měla i své hlavní sídlo. Stavbu tvoří několik křídel, z nichž nejvýraznější je auditorium opláštěné režnými cihlami. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation 15/23
Nejmladším dílem Aaltových v UNESCO je Finlandia Hall (1962–1975), kongresová a koncertní hala v Helsinkách, která byla původně navržena jako součást nového centra města. Nakonec se z něj zrealizovala pouze tato monumentální stavba obložená bílým mramorem.
Nejmladším dílem Aaltových v UNESCO je Finlandia Hall (1962–1975), kongresová a koncertní hala v Helsinkách, která byla původně navržena jako součást nového centra města. Nakonec se z něj zrealizovala pouze tato monumentální stavba obložená bílým mramorem. Foto: Maija Holma, © Alvar Aalto Foundation 16/23
Polské přístavní město Gdyně se o zařazení na seznam Světového dědictví UNESCO ucházelo už od roku 2019. Letos zaznamenalo úspěch: zapsáno bylo jeho centrum vystavěné mezi dvěma světovými válkami.
Polské přístavní město Gdyně se o zařazení na seznam Světového dědictví UNESCO ucházelo už od roku 2019. Letos zaznamenalo úspěch: zapsáno bylo jeho centrum vystavěné mezi dvěma světovými válkami. Foto: © Gdynia City Hall 17/23
Jde o plochu téměř 90 hektarů zahrnující dvě hlavní ulice v centru a desítky budov v okolí, které tvoří uzavřené bloky i řádkové struktury. Modernistický urbanismus se dochoval věrně, město totiž přežilo druhou světovou válku prakticky bez poškození.
Jde o plochu téměř 90 hektarů zahrnující dvě hlavní ulice v centru a desítky budov v okolí, které tvoří uzavřené bloky i řádkové struktury. Modernistický urbanismus se dochoval věrně, město totiž přežilo druhou světovou válku prakticky bez poškození. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall 18/23
Gdyně se stala městem teprve v roce 1926. Během dvaceti let po první světové válce však získala 100 tisíc obyvatel a z rybářské vesnice se proměnila v hlavní přístav obnoveného Polska. Na fotografii je bytový dům Stanisława Pręczkowského (1928–1937) od architekta Tadeusze Juliusze Jędrzejewského. Patří k prvním stavbám ve městě, které se hlásily k ranému funkcionalismu a jeho formální zálibě v parnících a zaoceánských lodích.
Gdyně se stala městem teprve v roce 1926. Během dvaceti let po první světové válce však získala 100 tisíc obyvatel a z rybářské vesnice se proměnila v hlavní přístav obnoveného Polska. Na fotografii je bytový dům Stanisława Pręczkowského (1928–1937) od architekta Tadeusze Juliusze Jędrzejewského. Patří k prvním stavbám ve městě, které se hlásily k ranému funkcionalismu a jeho formální zálibě v parnících a zaoceánských lodích. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall 19/23
Dům polských námořníků (1938–1939) je dílem architektů Bohdana Damięckého a Tadeusze Sieczkowského. Navrhli ho jako spolkový dům se sálem, klubovnami, zasedacími místnostmi, a dokonce i vnitřním bazénem. Protože byl dokončen pouhý rok před začátkem druhé světové války, jeho původní program se nikdy plně nerozvinul. Budova přesto patří k hlavním dominantám staré Gdyně a dnes v ní sídlí univerzita.
Dům polských námořníků (1938–1939) je dílem architektů Bohdana Damięckého a Tadeusze Sieczkowského. Navrhli ho jako spolkový dům se sálem, klubovnami, zasedacími místnostmi, a dokonce i vnitřním bazénem. Protože byl dokončen pouhý rok před začátkem druhé světové války, jeho původní program se nikdy plně nerozvinul. Budova přesto patří k hlavním dominantám staré Gdyně a dnes v ní sídlí univerzita. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall 20/23
Tržnice z let 1935–1938 patří k významným polským architektonicko-inženýrským počinům a vysloužila si za to v době svého vzniku velkou mediální pozornost. Jerzy Müller a Stefan Reychman ji navrhli jako klenutou halu nesenou devíti ocelovými příhradovými nosníky o výšce 18 metrů a rozpětí 35 metrů. Konstrukce umožnila výrazně prosklít průčelí i střechu a vpustit dovnitř maximum denního světla.
Tržnice z let 1935–1938 patří k významným polským architektonicko-inženýrským počinům a vysloužila si za to v době svého vzniku velkou mediální pozornost. Jerzy Müller a Stefan Reychman ji navrhli jako klenutou halu nesenou devíti ocelovými příhradovými nosníky o výšce 18 metrů a rozpětí 35 metrů. Konstrukce umožnila výrazně prosklít průčelí i střechu a vpustit dovnitř maximum denního světla. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall 21/23
Obdobně jako v Čechách financovaly i v meziválečném Polsku výstavbu bytových domů banky a velké podniky. V Gdyni pochází ten největší od Národní rozvojové banky. Komplex tvoří několik propojených, jinak však samostatně stojících domů. Na svou dobu nabízel mimořádný komfort – výtahy, chladničky i podzemní garáž. Stavba podle návrhu Stanisława Ziołowského vznikla v letech 1935–1937.
Obdobně jako v Čechách financovaly i v meziválečném Polsku výstavbu bytových domů banky a velké podniky. V Gdyni pochází ten největší od Národní rozvojové banky. Komplex tvoří několik propojených, jinak však samostatně stojících domů. Na svou dobu nabízel mimořádný komfort – výtahy, chladničky i podzemní garáž. Stavba podle návrhu Stanisława Ziołowského vznikla v letech 1935–1937. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall 22/23
Meziválečnou Gdyni ale netvoří jen solitéry a funkcionalistické paláce. Stavěly se zde také běžnější řadové bytové domy, podobné těm, které známe z Brna nebo Prahy. Mezinárodní jazyk funkcionalismu tak doputoval až k Baltu – a nyní také na seznam světového dědictví UNESCO, kde se Gdyně zařadila po bok funkcionalistických staveb Le Corbusiera, Ludwiga Miese van der Rohe nebo německého Bauhausu. Jako celý městský soubor je na seznamu zapsáno také takzvané Bílé město v Tel Avivu stavěné od 30. do 50. let.
Meziválečnou Gdyni ale netvoří jen solitéry a funkcionalistické paláce. Stavěly se zde také běžnější řadové bytové domy, podobné těm, které známe z Brna nebo Prahy. Mezinárodní jazyk funkcionalismu tak doputoval až k Baltu – a nyní také na seznam světového dědictví UNESCO, kde se Gdyně zařadila po bok funkcionalistických staveb Le Corbusiera, Ludwiga Miese van der Rohe nebo německého Bauhausu. Jako celý městský soubor je na seznamu zapsáno také takzvané Bílé město v Tel Avivu stavěné od 30. do 50. let. Foto: B. Ponikiewski, © Gdynia City Hall 23/23
Rodinný dům Karla Hubáčka na Alšově ulici v Liberci
Stojí ve vilové kolonii, nad kterou se táhne experimentální bytový dům, tzv. Wolkerák od Jaromíra Vacka.
Má modrá okna a stejně modrý plot, ten je taky autorský, navrhl ho Karel Hubáček.
N Novinky a názory

Karel Hubáček by slavil stovku. Architekt Ještědu žil v Liberci nedaleko od slavného vysílače. Navštívili jsme jeho dům

23. 2. 2024