Domky z oceli. První československý pokus o levné montované bydlení
Měly být dostupné, komfortní a rychle postavené. Domů s montovanou železnou konstrukcí vznikla v Československu přibližně stovka. Ve Frýdku, Třinci či Bratislavě stojí dodnes.
Alexander Kuric , 22. 1. 2026
Na jedné straně revoluční atmosféra a nové stavební materiály, na druhé chronický nedostatek bytů ve městech. V reakci na to se po první světové válce architekti se zaujetím obrátili k možnostem průmyslové prefabrikace. Jestliže mohly továrny chrlit boty, hodinky, umyvadla, a dokonce auta v takovém množství, že se z dříve vzácného zboží staly předměty každodenní spotřeby, proč by se stejným způsobem nemohly vyrábět i domy?
Tovární výroba domů stála v popředí myšlení rodícího se modernistického hnutí. Titáni avantgardy jako Le Corbusier a Walter Gropius tomuto tématu zasvětili celý život. Ve skutečnosti ale sériová výroba domů nebyla zase tak nová. Například už před první světovou válkou nabízela americká firma Sears katalogové domy z prefabrikovaných dřevěných skeletů, které zákazníkům dorazily v úhledných bednách na nejbližší nádraží. Evropa byla konzervativnější, ale i zde některé pokusy uspěly. Patřila mezi ně rakouská společnost Gebrüder Böhler se svou jednoduchou montovanou konstrukcí. Tvořil ji ocelový skelet opláštěný tenkými ocelovými deskami a izolovaný dodnes dobře známým Heraklitem.
Komerční úspěch Böhleru vyvolal pozornost v Československu. Bratislavské závody na spracovanie kovu a drôtu se rozhodly sjednat licenci na prodej těchto domů v ČSR. První výstavní domek byl postaven na konci roku 1927 přímo ve firemním areálu v Bratislavě, druhý o pár měsíců později na těšnovském nádraží v Praze. Byly poměrně skromné. Ten pražský – větší – nabízel kuchyni, dva pokoje, koupelnu a technické zázemí. Stavby doprovázela intenzivní reklamní kampaň: mělo jít o „první ocelové domy v Československu.“ Reklama vyzdvihovala jejich výbornou tepelnou izolaci, hygienu, rychlost výstavby a nízkou cenu. Levnější z nich mělo jít pořídit za 40 tisíc Kčs – to bylo zhruba o pětinu méně, než kolik stál podobný dům zděný.
Při pohledu na snímky obou domů zaujme jejich tradiční vzhled. Tváří se velmi usedle a nenápadně – skoro, jako by se za svou moderní ocelovou kostru styděly. Nebylo to náhodou. V dobovém tisku můžeme najít mnoho skepse, že se ocel pro bydlení nehodí a jakýkoliv montovaný dům je řešení přinejlepším provizorní. Konzervativní výraz měl přesvědčit, že jde o úplně stejné bydlení jako to, na které byli všichni zvyklí.
To se zřejmě podařilo, jelikož domy vyvolaly u veřejnosti pozitivní ohlasy. Do té míry, že celá akce upoutala pozornost domácího ocelářského giganta, Báňské a hutní společnosti. Ta větřila zisk, a tak spolu s původní bratislavskou železárnou a slovenskými závody Coburg založily v roce 1928 firmu Ocelový dům. Jejím úkolem bylo po celé republice prodávat montované domy patentu Böhler. Podnik začal s na svou dobu úctyhodnými 3 miliony korun a měl velké ambice.
Několik rodinných domků zanedlouho vzniklo v Bratislavě. Pro své zaměstnance postavil malý bytový dům v Trnavě Coburg a několik dalších si objednala Báňská a hutní společnost do Ostravska. Ale zakázky se zdaleka nehrnuly tak, jak si to Ocelový dům představoval a sny o tovární výrobě levných domů po stovkách se brzy začaly rozplývat. Ukazovalo se totiž, že ceny nabízené pro výstavní domky byly příliš optimistické. Pokud chtěla firma s ocelovými domy cenově konkurovat těm zděným, prodělávala by na nich. Snažila se tedy přesunout důraz na výhody rychlosti výstavby, ani to však nestačilo. Přišla totiž hospodářská krize a s ní útlum stavebnictví celkově.
Ve snaze „svůj“ Ocelový dům zachránit mu Báňská a hutní zadala výstavbu části dělnického sídliště „Berlín“ ve Frýdku Místku. Vzniklo zde 40 bytových domů v řádkovém schématu. Jelikož šlo o dělnické bydlení, standard bytů nebyl vysoký – většina nabízela jen obytnou místnost s kuchyní a toaletou, koupelna v nich nebyla. O rok později vzniklo v Třinci další rozsáhlé sídliště s přezdívkou „Kanada“. Také zde šlo o malobytové domy, tentokrát rozmístěné volně v zeleni po vzoru zahradních měst.
Více k tématu
Firma se usilovně snažila zajistit, aby její ocelové domy nabízely minimálně stejný komfort jako ty zděné. Oproti rakouskému vzoru tak přidala další tepelnou izolaci na vnitřní stranu stěn, což teoreticky znamenalo nižší prostup tepla než klasická cihla. Podcenila ovšem suterén – obyvatelé si později stěžovali, že jim ve sklepě během zimy mrznou zavařeniny. Dodnes se dochovala sídliště ve Frýdku a Třinci, bytový dům v Trnavě i rodinné domky v Bratislavě. Téměř všechny původní stavby jsou však dodatečně zatepleny.
Další velké zakázky už nepřišly a Ocelový dům byl roku 1932 nucen ukončit činnost. Za čtyři roky existence přitom nepostavil ani 100 domů. Namísto masové prefabrikace tak šlo jen o krátkodechý experiment. To bylo ostatně tehdy osudem většiny podobných pokusů – Evropa si na skutečný rozmach prefabrikovaného stavebnictví musela ještě počkat. Dnes si můžeme jen představovat, jak odlišně by česká a slovenská předměstí vypadala, kdyby se ambiciózní vize s ocelovými domky naplnily.
