V knize najdeme 31 továren, pivovarů, mlýnů, vodojemů a dalších průmyslových staveb, které dostaly nový život – často už ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o demolici a mnohdy jen zásahem osvíceného investora nebo architekta. To byl i případ kotelny v Chrastavě u Liberce.
Foto: Filip Horatschke
1/25
Kotelna na tom byla zle. „Došlo k nekoordinovanému vybourání konstrukcí, při dešti zatékalo, uvnitř se hromadil odpad. Tehdy jsem pojal bláhovou myšlenku, že musím Kotelnu zachránit,“ píše architekt Filip Horatschke ze studia ARTIKL v knize. Koupil kotelnu v dražbě a provozoval tu kulturní centrum.
Foto: Archiv studia ARTIKL (2020)
2/25
Zachraňovat průmyslovou stavbu „po práci“ z vlastních zdrojů či dotací se ukázalo jako nereálné. Po dalších prodejích nakonec kotelnu získal místní podnikatel. Oslovil architekta Horatschkeho, který připravil projekt rekonstrukce.
Foto: Filip Horatschke
3/25
Dnes objekt funguje znovu jako kotelna, ovšem s moderní technologií na spalování slámy. „Kotle topí, stavba žije a díky majiteli je k nahlédnutí veřejnosti. Je to prozatím nekončící příběh,“ píše architekt Horatschke v knize.
Foto: Filip Horatschke
4/25
Mechovka. Také tato tovární budova v Hradci Králové měla jít k zemi, před deseti lety o tom už bylo rozhodnuto. Dnes tu jsou kanceláře a byty.
Foto: Tomáš Slavík
5/25
Jedná se o poslední dochovaný objekt továrního areálu. Většina budov je dávno zbořená, vyroste tu bytový komplex Sousedství Kukleny. Tato bývalá úpravna lýka však bude dál připomínat minulost nové čtvrti, kde byly koželužny a vyráběla se auta.
Foto: Jan Sedláček, 2008
6/25
Místní budovu nazývají „zelená“. Architekti ze studia OVA, pověření obnovou, jí charakteristickou barvu ponechali. Zelená je na fasádě, okapech, parapetech, uvnitř je zelené teraco i další prvky.
Foto: Tomáš Slavík
7/25
„V interiéru jsou v co největší míře zachovány a přiznány původní materiály. Dominantním prvkem schodiště se stávají odhalené cihlové stěny,“ píše v knize architekt Ondřej Králík z OVA. Architekti využili původní materii a přidali vlastní nové detaily.
Foto: Tomáš Slavík
8/25
Uvnitř loftu, také tady vládne průmyslová estetika. Vysoké stropy umožnily vestavět spací patro. Mechovka zase jednou dokazuje, jak stylové může být bydlení v bývalé továrně.
Foto: Tomáš Slavík
9/25
Kurty na padel na Smíchově, v bývalé strojírenské hale z roku 1983. Je to vidět na první pohled: „Stavba neobsahuje ani jeden záměrně estetizující prvek. Její pragmatičnost je jejím duchem,“ píše v knize architekt Martin Štrouf ze studia Apostrof architekti, které navrhlo tuto syrovou transformaci.
Foto: Martin Štrouf
10/25
Hala byla dochovaná v nedotčeném stavu, což je skoro zázrak vzhledem k rychlé proměně pražského Smíchova. O ní Martin Štrouf píše: „I když se často používají slova jako revitalizace či adaptace, jedná se de facto o kompletní asanaci a stavění na ‚hnědé‘ louce.“ Tady zůstalo v původním stavu skoro vše.
Foto: Místa mého města (2020)
11/25
Měřítko průmyslové haly se pro sport hodí. Vejde se sem osm kurtů o rozměru 10 × 20 metrů. Došlo k rozdělení na dvě patra, ve spodním je zázemí, sklad i bistro. Vše pod jednou střechou, pod níž dříve fungovala strojírna.
Foto: Martin Štrouf
12/25
Střelnice Kněžmost. Také pec cihelny v Kněžmostě se měla zbourat, aby se místo ní postavila moderní střelnice. Díky architektům ze studia Rusina Frei Architekti zůstala pec stát a stala se součástí střeleckého areálu.
Foto: Tomáš Souček
13/25
Architekti Martin Rusina a Martin Frei píší v knize, jak na ně místo zapůsobilo: „Mohutné tělo cihlářské pece neslyšně vydechovalo chladný vlhký vzduch ze svých dokonale vykroužených, hladkých, v nekonečné smyčce uspořádaných útrob.“ Připadalo jim nesmyslné ji bourat – chtěli průmyslovou stavbu nechat stát a využít.
Foto: Archiv Rusina Frei Architekti, 2019
14/25
Povedlo se jim o tom přesvědčit i investora, Ministerstvo vnitra, a tak je tu nyní areál, kde stará pec koexistuje s novými budovami a zelení kolem. Na to, že se tu střílí, je to harmonické místo.
Foto: Tomáš Souček
15/25
Národní muzeum pivovarnictví v Kostelci nad Černými Lesy nabízí „vše o českém pivě na jednom místě“. Jsou tu expozice o historii vaření piva, staré technologie i hospoda a ubytování.
Foto: Lukáš Beran
16/25
Začalo to přitom nákupem pobořeného areálu, který si v roce 2001 na dluh pořídili Milan Starec a Tomáš Vodchodský. Od té doby ho pomalým tempem zvelebují. Trvalo to čtvrtstoletí, podle Milana Starce dlouhá doba umožnila „detailně porozumět objektu“.
Foto: Milan Starec (2001)
17/25
Jejich cílem je také shromáždit tu vysloužilé sladovnické a pivovarské technologie, které odvypráví „komplexní příběh průmyslové revoluce v českém pivovarnictví“.
Foto: Lukáš Beran
18/25
Galerie EPO1 v Poříčí u Trutnova vznikla z bývalé elektrárny. Ta tu sloužila od roku 1912 až do 70. let, pak tady ČKD Dukla Praha-Karlín vyráběla nádrže a kotle. Nástupnická firma podnikatele Rudolfa Kaspera v tom pokračuje, rozvodnu a strojovnu dala ale předělat na galerii podle návrhu atelieru Tsunami.
Foto: Petr Šálek
19/25
„Objekt bývalé parouhelné elektrárny EPO1 v Poříčí u Trutnova není památkově chráněn. Přesto si autorský tým předsevzal nakládat s ním jako s památkou,“ píše v knize architekt Michal Ježek. Na místě tedy zůstaly například litinové sloupy, aniž by bylo nutné je obalit sádrokartonem kvůli požární bezpečnosti. Očištěno bylo lícové zdivo, které za socialismu dostalo hnědý nátěr, využila se průmyslová svítidla a tak dále.
Foto: Archiv Rudolfa Kaspera (2019)
20/25
Objekt slouží jako galerie a je tu kolem 4 000 m² výstavních ploch. „Architektonické řešení klade důraz na funkčnost provozu a výtvarnou střídmost,“ píše architekt Ježek.
Foto: Petr Šálek
21/25
Nuselský pivovar, později stáčírna vín, pak už jen chátrající areál v širším centru Prahy.
Foto: Jiří Sedláček
22/25
Dnes je zde bydlení, obchody, staré objekty doplnily nové bytové domy. Obnovu starých částí provedl ateliér CMC Architects. „Naším cílem bylo navázat na koláž architektury,“ píše architekt David Richard Chisholm.
Foto: Jiří Šebek
23/25
V podzemí vznikly komerční prostory a mezi litinovými sloupy sídlí také Penny Market – nejspíš nejkrásnější v Česku. Dokazuje to, že staré průmyslové prostory mohou mít nejrůznější využití.
Foto: Jiří Šebek
24/25
Kniha Fragmenty dědictví. Transformace industriální architektury 2020–2025 konstatuje, že průmyslové stavby stále boříme bez ohledu na jejich kvality. Zároveň díky ní znovu vidíme, že „s patřičnou energií a prostředky lze vrátit život i tam, kde už se s ním nepočítalo.“ A to je hlavním poselstvím této knihy.
Foto: Gabriel Fragner
25/25
