Slohové horečky architekta Pavla Janáka
Období první poloviny dvacátého století patří mezi nejvýznamnější éry české architektury a umění obecně. Tou dobou u nás vznikaly modernistické stavby světové úrovně, na které můžeme být dodnes pyšní. Jedním z nejvýraznějších představitelů zlaté generace, kteří se stali symboly této éry, byl i architekt Pavel Janák, průkopník světově ojedinělé kubistické architektury. V neděli 12. 3. si připomínáme 125. výročí jeho narození.
Matěj Beránek, 10. 3. 2017
Rád chodil do sbírek Národního muzea, kde dlouhé hodiny kreslil přírodní krystaly, které jej fascinovaly svou geometrií. Tuto vášeň v mladém architektovi vzbudil nejradikálnější směr, jaký se do té doby v umění objevil. Kubismus se díky umělcům Kamilu Filovi, Bohuslavu Kubištovi nebo Josefu Čapkovi začal ke konci první dekády minulého století šířit i v českém prostředí, kde ovlivnil řadu především výtvarných umělců. Přestože přenos kubismus na architekturu není nijak samozřejmý, Janák se nechal jeho zásadami inspirovat při navrhování zdobných fasád i interiérového vybavení, ve kterých používal právě tvary krystalů. Mezi lety 1911-12 pak vznikla vůbec první kubistická stavba na světě – Jakubcův dům v Jičíně.
V těchto letech se zároveň Janák začal odvracet od racionálních tvarů puristické moderny, kterou vyznával jeho učitel na prestižní Akademii výtvarných umění ve Vídni Oto Wagner. U nás byl nejznámějším představitel rané moderny Jan Kotěra, v jehož ateliéru Janák pracoval mimo jiné s Josefem Gočárem, dalším brilantním architektem. Gočárovi učaroval kubismus stejně jako Janákovi a společně už v roce 1908 založili významný spolek užitého umění Artěl, soustřeďující se na bytovou kulturu a design.
Velký předěl v Janákově tvorbě představuje první světová válka. V bojích strávil tři roky, a i když byl na poli raněn, nepřestal se alespoň na papíře věnovat svému oboru. Ve vypjatém poválečném nacionalismu ovšem začne zavrhovat mezinárodní modernistické vlivy a plně se soustředí na vytvoření nového, čistě národního stylu. Pro ten se stal charakteristický plastický dekor a barvy, které plně uplatnil v návrhu pardubického krematoria z let 1921-23 nebo paláce Adria, realizovaného v letech 1922-25. Tím zcela popřel svoji kritiku stylových nálad v architektuře a umění, které se podle něj začaly objevovat od poloviny 19. století v historizujících neostylech. Takovým „slohovým horečkám“ dokonce věnoval esej, ve které napsal:
„Až do devatenáctého století uskutečňovalo umění své představy nenechávajíc je nikterak křížiti okamžitými rozpoloženími nálady. Není téměř stop, že by umělec byl podléhal náladě, tj. dočasným vlivům buď prostředí, v němž tvořil, anebo že by vnášel náladu do svého díla jako objekt, který by vědomě chtěl ještě vedle výtvarného obsahu díla zobrazovati.“
Z nacionalistického poblouznění se ale Pavel Janák brzy dostal a přibližně od roku 1925 se přidává k dobově nejsilnějšímu proudu architektury – funkcionalismu. V tomto stylu navrhne například hotel Juliš na Václavském náměstí nebo urbanistický koncept architektonicky významné osady Baba v Praze, která manifestovala funkcionalistické přístupy k novému bydlení. Zde si Janák mezi jednatřiceti funkcionalistickými domy od předních architektů postavil i svůj vlastní.
Ke konci svého života byl Janák prezidentem Edvardem Benešem pověřen funkcí hlavního architekta Pražského hradu, ve které působil až do své smrti v roce 1956. Ani po sto letech neztrácí Janákovo dílo nic ze své působivé pokrokovosti. Díky celé Janákově generaci bude navíc československá architektura první poloviny dvacátého století navždy zapsána v učebnicích architektury.
