Čína včera, dnes a zítra ...

V roce 2011 proběhl na Fakultě stavební Vysoké školy báňské-Technické univerzity Ostrava workshop, v jehož rámci studenti oboru Architektura a stavitelství, tedy budoucí inženýři architekti, zpracovali téma China lai le (Čina přišla). Studenti během dvou až tři dni vytvořili 10 konceptů = 10 názorů, jak oblast v Dalianu v severní Čině architektonicky zpracovat. Přitom „zarezonovalo“ několik fenoménů. Urbanita. Identita. Lidskost. Komunikace.

Pozemek postrádá identitu, Čina hledá identitu a možná, že i my Češi a Evropane hledáme identitu? Jací dnes jsme? A jakým způsobem chceme žit? Jak má vypadat naše městská „artificial“ krajina urbanita)? A jak bude vypadat krajina za jejími hranicemi? Proto vznikla tato publikace, jako „ideař“, do kterého si zapisujete a kreslíte, co musíte udělat a co byste rádi ještě udělali. A když ne teď, tak později, až na to bude pravá příležitost a správný čas.
Užívejte si architektury!
Enjoy the Architecture!

Doc. Ing. Martina Peřinova, Ph.D. & Mg.A. Vendula Šafářová

Manuál knihy

Workshop dal knize kostru. Dále byly napsány články, které se dotýkají aspoň jednoho klíčového slova z názvu publikace Čina-urbanita-identita. Lidé inspirativní a znalí ve svém oboru, nebo lidé pracující v Číně byli požádaní o vlastní postřehy. Jejich jazyk reprezentuje jejich kulturu, proto jejich vyjadřovací prostředky mohou být jiné, než jsme zvyklí u takových publikací.
A to nám dává odraz skutečnosti, jak ji vidí lidé dalších oborů. Vizuální umělec vidí jiné věci než ekonom či metalurg… Ke každému studentskému projektu byly vybrány eseje, které se zabývají podobnými myšlenkami. Tam můžeme hledat propojení.

Čína. Veliká země, má zkušenost? Čína je velmi podnětná, plná inspirace a dobrého jídla. Máme se co učit. Jak s jistotou víme, že naše učení je to správné? Činané k nám jezdí a chtějí s námi pracovat. Jsme rádi. Je to nová energie, jiné informace a další lidské zkušenosti. Zkusme se chovat na chvíli „čínsky“ a nechme věci samy plynout, zkusme si cestu Tao. A pozorujme, co se děje. Nechme naši vnitřní moudrost jednat. Tvořit.

Mg.A. Vendula Šafářová

V úvodu knihy, který publikujeme níže, se Oldřich Ševčík zabývá tématem kulturně - civilizačního vývoje této vzdálené krajiny.

ČÍNA VČERA, DNES A ZÍTRA…

O Číně víme málo, fatálně málo, o Athénách v pátém století před naším letopočtem víme kde co, podstatné i nepodstatné, můžeme v češtině číst i listy hetér; přes překlady Konfuciových textů přece jen můžeme vstoupit do světa Číny v témže století. Doba, kdy izolace a diferenciace převažovala nad vzájemnými styky a asimilací, je dávno pryč a my v době globalizace a nastupujícího „věku Asie“ potřebujeme stále více vědět i o současné Číně.

Čínu jako kulturu a civilizaci v její historii charakterizují tři kontinuity: patriarchalismus (kvalita provázející agrární civilizace), univerzalismus a kolektivismus. Tisíc let před naším letopočtem byla Čína sjednocenou zemí. Tradice pacifismu („Když někdo bojuje, pozbyl možnosti přesvědčovat“) provázela Čínu v době, kdy byla, řečeno naší terminologií, supervelmocí. Čína, která byla daleko před Evropou v dobách Marca Pola, obnovila v desetiletích druhé poloviny dvacátého století svoje výsostné postavení na scéně světa. Čínské národní cítění charakterizuje i dnes klidné sebevědomí historické a kulturní nadřazenosti (nápis na bráně v někdejším Macau: „Obávejte se naší velikosti a respektujte naše ctnosti“). Pax Sinica a Pax Indica jsou součástí dnešního řádu světa.

Vyhlášení Čínské lidové republiky v roce 1949 bylo mezníkem v dějinách světa. Říše středu se rázně vydala cestou industrializace a modernizace – tak, jako se po roce 1917 násilně a v bolestech měnilo Rusko rozložené na dvou kontinentech. „Sovětský model socialismu“ s tuhou centralizací, dirigismem a omezením zbožně-peněžních vztahů se stal vzorem pro velkou asijskou zemi. Marxismus, toto evropské učení (nemyslitelné bez Kanta a Hegela – i dnes těžko přeložitelných do angličtiny) deklarující nárok na konec kapitalismu, se jako ideologie v Leninově interpretaci stalo v zemi Konfucia a Lao-c´ nástrojem urychlené industrializace další obrovské agrární země (hranice Číny jsou delší než polovina obvodu zeměkoule). Pod legitimizující ideologií marxismu a „socialismu“ (v ruské variantě) se paradoxně odehrávaly procesy, které na „Západě“ realizoval raný kapitalismus.

Předvídat vývoj Číny je prý totéž jako věštit počasí ze stébel, která se pohybují, když se do nich opře vítr. Ale za mnohá neporozumění si můžeme my Evropané sami. Čína v šedesátých letech prožívala takzvanou „kulturní revoluci“ (1966–1969, doznívala až do roku 1976), rudé knížky s Maem se u nás šířily z velvyslanectví a studentská levice evropského Západu obracela obdivnou pozornost k čínskému „zřeknutí se konzumních postojů“, k zemi bez hromadné motorizace a televizních antén, zemi bez epidemií, žebráků a lidí bez přístřeší, bez kultu sexu a bez prostituce. Kdo chce obdivovat, ten si důvod vždy najde: Čína byla představována jako země bez stresu, bez hitparád, minisukní, drog a pornografie. To vše již dnešní prosperující Čína zná. Kdo chce takto obdivovat, tak surově přehlédne vynucené a ponižující zpovědi a sebekritiku před davy – pro generaci šedesátých let v Číně je toto desetiletí a následující sedmdesátá léta něčím, čeho je třeba se vyvarovat. Tehdy bylo zřejmé: země „socialistického tábora“ se propadaly v šedesátých a sedmdesátých letech do stagnace, nebyly schopny vstřebat ekonomické impulzy růstu spjaté se západní „masovou spotřební společností“. Naši zemi demoralizovala takzvaná „normalizace“, marasmus bezvývojovosti (odtud vlna emigrace), zatímco Čína se po hrůzách kulturní revoluce odkláněla v intenzivních vnitřních diskuzích od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let od rigidního sovětského modelu socialismu (období přeměn je v Číně samotné datováno od prosince roku 1978). Čínské delegace odborníků v tichosti obnovující kontakty se zeměmi evropského Východu nenalézaly partnera. Heslo „Obohacujte se“ prokazovalo i v Číně svoji účinnost – rozvíjela se utlumená individuální iniciativa, končila Čína, kde obyvatelstvo bylo oblečeno do uniformních vatovaných kabátů. Generaci „šedesátých let” v Čechách provází paměť o „socialismu s lidskou tváří“, o možnosti spojení pouze orientační role plánu s tržně peněžními vztahy a s vpádem vojsk Varšavské smlouvy, a mnohem méně povědomí o neschopnosti vytvořit reálně politickou alternativu (to je například výhrada polské historiografie – Češi neuhájili ani reformy, ani svoji suverénní státnost, čili politicky selhali). Šedesátá léta byla nejen u nás, ale i v Evropě spojena s nadějí, že vše lze změnit, s optimismem. Co z toho reálně zbylo po 21. srpnu 1968 u nás a po „dni Kuvajtu“ v roce 1973 v Evropě, když se přes růst ceny ropy odkryla surovinová závislost Evropy?

Dokončení na další straně.