Láska na druhý pohled. Jak se hokejový stadion v Jihlavě stal nejlepší stavbou Česka
1650 kilometrů od Plzně až na Valašsko ujel mikrobus s porotou České ceny za architekturu. Na část cesty jsme mohli nastoupit a vidět, jak hodnotí nejnovější tuzemské stavby. "Viděli jsme hodně péče a hodně dobrých úmyslů," říká dánská porotkyně Bettina Lamm. Nakonec dali hlavní cenu Horácké aréně v Jihlavě, kam vůbec nechtěli jet.
Karolína Vránková, 13. 11. 2026
„Projekt promarněných příležitostí,“ píše si do poznámek předseda poroty České ceny za architekturu, nizozemský architekt Jeroen van Schooten. Tahle stavba se podle něj nepovedla. Také ostatní porotci souhlasí, tohle byla zbytečná zastávka. „Architekti nepřidali žádnou kvalitu.“ „Není to vůbec promyšlené.“ Slovenský architekt Ilja Skoček připomíná známou pravdu, že architektonické fotografie často lžou. Nebýt lichotivých fotek, určitě by sem nejeli.
O kterém projektu je řeč, to však zůstane v mikrobuse, kterým jury brázdí Českou republiku. Pro porotce a porotkyně je to „safe space“, bezpečné místo, kde mohou debatovat otevřeně a o všem. Jen za podmínky, že to budeme respektovat, jsme mohli nastoupit, vydat se s porotci po Česku a zjistit, jak tuzemská architektonická tvorba působí na lidi zvenčí.
Porotci a porotkyně České ceny za architekturu pocházeli letos z Dánska, Španělska, Rakouska a Slovenska. V Česku tudíž nikoho neznají a nemají tu žádné zájmy. Jejich debaty jsou důvěrné. A díky tomu všemu se na českou scénu mohou dívat svobodně a kriticky. Ze 301 přihlášených staveb vybrali na základě fotografií 25 nominací, které teď musí objet a zhodnotit.
Hlavní cenu nakonec udělili Horácká aréna v Jihlavě, kam původně ani nechtěli jet. "Podle fotografií nás nepřesvědčila," říká Ilja Skoček. Teprve na místě zjistili, jak důležitým a pozitivním bodem je aréna pro celé město. A naplno jim to došlo až po dlouhé závěrečné diskusi poslední den po půlnoci.
Chata z kůlny
Zatím jsme ovšem na začátku cesty. Budíček měli porotci v 6. 30, hned se vydali na cestu a během dopoledne se jim povedlo získat aspoň kávu do kelímku. Na delší pauzu nebyl čas, vše je vypočítáno na minuty.
Teď přijíždějí do malé vesnice Panoší Újezd na Rakovnicku. Staví na travnatém plácku mezi domy, přejdou přes lávku a pak nenápadnou brankou. Za ní se v zeleni ukrývá malá stavbička. Její tajemství: původně to byla kůlna. Majitelka prodala dům, nechala si právě jen malý kus pozemku s kůlnou a z ní jí mladá architektka Lenka Milerová vytvořila letní minichatu, která se na začátku podzimu ztrácí v zeleni.
Domek má velké okno, které vede přímo mezi stromy a keře. Betonovou koupelnu s horním světlíkem. Jednoduchou kuchyni s kamennými zdmi. „Je to jako Švýcarsko, ale uvolněnější. To by Švýcaři někdy potřebovali,“ říká s nadsázkou rakouská architektka Manuela Hötzl.
Porotcům se stavba očividně líbí, sednou si do okna, dotýkají se betonu. Nebrání jim to architektku chvíli „grilovat“ kritickými otázkami. Co se jí nepovedlo? Proč je v koupelně jen beton, není to nekomfortní? Proč tu nejsou kamna – život v chatě se přece musí soustředit kolem ohně. Jak to bylo s povolováním přestavby z kůlny na obytnou stavbu? „Tím jsme se moc nezabývali,“ přiznává Lenka Milerová.
Porotcům a porotkyním, kteří jsou většinou střední a starší generace a pracují na velkých projektech svázaných mnoha předpisy, je tahle trochu naivní odpověď sympatická. Celkově na ně setkání s mladou zapálenou architektkou zapůsobí. „Má to velkou duši,“ zazní v mikrobusu. Jelikož se jedná o realizaci malou až miniaturní, nezařadí ji porota mezi finalisty, ale udělí jí čestné uznání. „Chtěli jsme mladé architektce ukázat, že jde správným směrem,“ okomentoval to Jeroen van Schooten.
Láska a krása
Předseda Jeroen van Schooten byl v porotě už v covidovém roce 2020 a pak znovu loni. Tehdy se zavedlo nové pravidlo, že někdo bude v porotě zasedat vždy dva roky po sobě, aby převedl do dalšího ročníku know-how z loňska.
Je tu tedy už potřetí a s českou architekturou má víc zkušeností než ostatní. Podle něj jsou pro ni typické právě takové malé projekty vysoké řemeslné úrovně: „U nás jsou projekty větší a zahrnují více prefabrikace. Takové jemné, umělecké zakázky, to je velmi vzácné,“ říká. Se svým studiem Team V projektuje administrativní budovy, má na kontě univerzitu i koncertní sál. Proto jsou pro něj stavbičky jako tento domeček z kůlny nebo třeba zahloubená chatka zvaná Truhlík, až nepředstavitelně malá zadání. „Je velmi těžké je porovnávat s velikými projekty, jako je stadion nebo nádraží,“ uvažuje.
Jenže právě to je úkolem jury. A musí se vypořádat i s tím, že se v ní sešli lidé s úplně odlišnou zkušeností. V mikrobuse sedí krajinářská architektka Bettina Lamm z Dánska. Jak říkala, hodně ji zajímá, jak jsou stavby napojené na své okolí a na to, co na místě už bylo. Na další sedadlo usedla Manuela Hötzl, kritička a publicistka, která hledala něco jako „lásku na první pohled“, tedy projekt, který si ji získá.
Dále Slovák Ilja Skoček, který mohl zase porovnávat se Slovenskem a tamní cenou CE ZA AR, kterou dlouho organizoval. "Je to hodně podobné, i když u vás je víc přihlášených projektů," říká. Také Česku trochu záviděl množství zakázek, které zadává stát a samosprávy.
Byl tu také Julio de la Fuente, který se hodně soustředil na krásu prostoru a materiálů. Jeho poslední velký dokončený projekt je inovativní škola ve městě Kemnath v Bavorsku, zaměřená na sport a pohyb. I proto ho zajímala další zastávka – škola na okraji Berouna.
Škola soukromá, škola obecní
Školu VIA založila nadace sázkové firmy Tipsport, učí se tu česky i anglicky a za každé dítě se tu platí kolem 180 tisíc korun školného ročně. Tomu odpovídá kvalita výuky i kvalita prostředí: prostorné chodby, centrální schodiště, třídy se spoustou světla.
Porotu vítá architekt Jiří Opočenský – kromě Slováka Ilji Skočka ho nikdo z porotců nezná a nevědí, že studio OV-A Českou cenu před šesti lety vyhrálo s originální centrálou sklářské firmy Lasvit, neznají podrobně ani další jejich práce a nijak je tedy nesvazuje vědomí, že se jedná o jedny z nejúspěšnějších tvůrců na české scéně.
Projdou školu, ptají se na leccos, třeba proč je každá místnost prosklená – z chodby je vidět do každé učebny, a dokonce i do sborovny. Byl to požadavek školy, aby všechno bylo transparentní. Platí to i pro učitele včetně ředitele. Ani on nemá ředitelnu, jen stůl ve velké a ze všech stran prosklené sborovně.
Prohlídka probíhá v přátelském duchu, porotci se rozloučí a mikrobus odjíždí směr Plzeň. Teprve za jízdy začne debata. Od Ilji Skočka zazní, že „škola je prima, ale nevzala ho za srdce“. Bettina Lamm má výhrady ke školnímu dvoru, který je vybavený herními prvky i hřištěm na basketbal, působí však poněkud stroze: „Děti se tu nemají kde schovat,“ říká. Do finále tato škola nepostoupí. Zato se tam dostane další nominovaná škola LOŠBATES v Louňovicích, kde se školné neplatí a zřizuje ji svazek obcí. Pomohl jí mimo jiné i dvůr, který se jeví jako zarostlejší, hravější a vůbec svobodnější místo k dětskému pobytu.
Šnyt a náplavka
Z Berouna se přesouváme do Plzně, tam nás čeká svíčková a šnyt piva v restauraci, ale rychle, protože už je připraven architekt Jakub Mareš. Kvůli překladu je s ním jeho kamarádka. „Kdybyste mu někdy nerozuměli, nedivte se, je tak rozjetý, že já mu taky často nerozumím,“ vtipkuje při překládání a všichni se smějí. Architekt Jakub Mareš z Ateliéru k světu skutečně vyzařuje vysokorychlostní energii.
Posledních deset let ji věnoval tomu, aby přesvědčil Plzeňáky, že chtějí trávit čas na břehu řeky Radbuzy. Spolu s kolegou Richardem Zemanem a další spoustou spolupracovníků a spolupracovnic se mu povedlo tohle místo úplně proměnit. Dvě zrezlé lávky přes řeku rekonstruovali tak, že se po nich dá chodit i tu posedět. Vedle je kavárna, pod lávkami místo pro akce a pouliční festival, které tu architekti často sami pořádali. Právě za to, že jejich architektura podporuje „nové formy městského života“, se dostali mezi finalisty ceny.
Ale už první kolo, tedy nominace, jim pomohla. „Plzeň je specifické město,“ říká Jakub Mareš trochu ironicky, „teprve nominace na Českou cenu donutila vedení města, že se sem přišli podívat a vyfotit“. Pak ještě pomůže sehnat kelímky s kávou a jede se dál.
Kdo vyhraje?
Dnes zbývá ještě sto kilometrů pod Šumavu do Vimperka. Tam prohlídka dalšího projektu, který výrazně vylepšil centrum města – úprava Pivovarských teras. Je to už druhá úprava veřejného prostoru, která si odnese titul finalista.
Den končí pozdní večeří a pak noční debatou o dnešních stavbách. Další den budík opět 6. 30 a cesta na jih Čech, do Jihlavy a Brna. Návštěva kaple v Nesvačilce, která loni získala konkurenční cenu Grand Prix architektů. Porotu české ceny ale tolik neoslovila, zdála se jim až příliš „Zumthor - like“, tedy až moc jim připomínala slavného švýcarského architekta. Do finále nepostoupila.
A pak Valašsko, Vysočina a zase jižní Čechy a Praha. Čtvrtý den kolem deváté večer usedají porotkyně a porotci k závěrečné debatě v zasedací místnosti v sídle České komory architektů. Je potřeba rychle najít shodu. Začíná hlasování o finalistech.
Více k tématu
Kdo vyhraje?
Mezi finalisty se dostává náplavka v Plzni, terasy ve Vimperku, hřbitov v Hostivaři, škola LOŠBATES v Louňovicích a Horácká aréna v Jihlavě. Všechny spojuje krédo, k němuž se porota přihlásila: „Architektura se nikdy netýká jen budov. Týká se míst, lidí a různých způsobů, jakými může utvářet náš každodenní život.“
Jenže kdo bude vítěz? Je k půlnoci, všichni jsou už hodně unaveni, ale debata je vzrušená. Nakonec se ale všichni shodnou. Vítězem České ceny za architekturu 2026 se stává Horácká aréna v Jihlavě od ateliéru Chybík + Krištof. S výběrem je spokojena i Manuela Hötzl. "Musela jsem o tom chvíli přemýšlet, ale rozhodli jsme se dobře," říká. Když se vracíme k její metafoře o lásce, ta se nemusí vždycky rozhořet hned. "Byla to láska na druhý pohled," říká.
Kolem půl druhé ráno doráží porota do hotelu, ale na závěrečný drink už není moc času, bar zavírá ve dvě. „Náročná práce to byla. Ale pěkná,“ shrnuje to Jeroen van Schooten.
