ARN STUDIO navrhuje proměnu nádražní budovy Praha-Bubny v němého svědka transportu Židů

Čtvrtek, 6. Prosinec 2018 - 0:10
| Napsal: | Zdroj: Autorská zpráva

Na jaře 2015 došlo před budovou Praha-Bubny ke vztyčení sochy Brána nenávratna zesnulého umělce Aleše Veselého. Jednalo se o první krok k přeměně areálu na Památník ticha zasvěcený dramatickým událostem druhé světové války, kdy z místního nádraží mezi lety 1941-1945 odjížděly transporty s desetitisíci Židy do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Po osvobození pak bylo nádraží svědkem odsunu pražských Němců. Stigmatizované místo se má postupně proměnit v moderní kulturní prostor pro otevření dialogu o této kapitole našich dějin. Součástí Památníku ticha se má stát i samotná nádražní budova, na jejíž přestavbu byla minulý rok vyhlášena vyzvaná architektonická soutěž, kterou vyhrálo královéhradecké ARN STUDIO. Základními prvky jejich konceptu návrhu se stává ticho a mlčení. Architekti pracují s totálním uzavřením původní nádražní budovy, symbolicky zaslepují všechny otvory oken a činí z budovy němého svědka dramatických událostí. Budovu dále doplňují o mohutnou betonovou nástavbu s prosklenou střechou. Fasádu původního nádraží pak architekti překrývají monochromatickou vrstvou z betonu, která dodržuje její členění. Projekt se aktuálně nachází ve fázi schváleného územního rozhodnutí a zpracování dokumentace pro stavební povolení. 

Revitalizace nádraží Bubny na Památník ticha, vizualizace, ARN Studio
Fotoalbum: 
Katalogový list: 
Autor Jiří Krejčík, Michal Krejčík, Michaela Dlouhá, Katuše Krejčíková
Ateliér ARN STUDIO
Spolupracovníci Veronika Makovská
Světadíl Evropa
Země Česká republika
Město Praha 7
Datum projektu 2017

Objekt budoucího Památníku ticha stojí v těsné blízkosti staré silnice, kterou pražští židé ve 40. letech minulého století nuceně odcházeli na svou cestu do nenávratna. Památník se v našem návrhu odkazuje na okamžik netečného ticha, které se v Praze v  době odsunu židů rozhostilo. Toto ticho strachu, netečnosti a lhostejnosti se zde zpřítomňuje v „kamenné“ znehybnění. Stavba tu stojí a mlčí. Prostředky komunikace domu, kterými jsou otvory jako okna a dveře jsou zaslepené. Komunikace neprobíhá dovnitř ani ven. Přede dveřmi hlavního vstupu, které mohou být symbolickým způsobem vnímány jako ústa domu, je vztyčená stéla, která je překrývá, jako ruka položená před ústa, aby nepromluvila. Ale střechou stávajícího domu prorůstá nová naděje. Na obvodových zdech nádraží, které byly svědkem minulých událostí, vytváříme novou nástavbu. Nastavěné patro přestává být mlčícím, ale otevírá se směrem vzhůru. Symbolické prolomení netečného ticha je hlavním tématem hmoty nástavby.

Fasády původního nádraží, které jsou jedním z hlavních exponátů, upravujeme monochromatickou betonovou vrstvou, která pokrývá a kopíruje členění fasády, římsy i nápisy. Okna jsou zaslepená, zhotovená jako exaktní výlisky z jemného vysokopevnostního betonu v modelaci původních oken. Výraznější vertikální strukturou opatřujeme betonovou fasádu nástavby.

Fragment cesty končící kolejemi je vzpomínkou na odsun židovského obyvatelstva z Prahy. Po dodnes zachované části původní dlažby v těsné blízkosti nádražní budovy kráčeli deportovaní. Je to relikt této události na mozaice městského povrchu. Tento relikt v našem návrhu restaurujeme jako dochovanou část fresky. V některých místech jej doplňujeme přesunutím a přeskládáním. Socha Aleše Veselého „Brána nenávratna“, připomínající neblahé události odchodu, je záměrně na této dlažbě osazena a je důstojným otevřením prostoru Památníku ticha. Budoucím pročištěním okolí od parkovišť, plotů a náletové zeleně tato socha vynikne a na čisté ploše získá až metafyzické působení. Uvolnění prostoru před domem umožní vnímat celou situaci ve vzájemných vztazích cesty, domu a sochy.

Více než dvanáct metrů vysoký prostor vstupní haly je po celé své výšce zaplněn množstvím betonových zkamenělých knih. Tato abstraktní pietní knihovna má atmosféru chrámové stěny, na které sluneční paprsky vykreslují strukturu a různorodost zkamenělých knih připomínajících padesáti tisíc životních příběhů. Zde utichají všední myšlenky a cesta vede dál dovnitř stavby. Přes vnější netečnost se však uvnitř stavby cosi odehrává. Fragmenty morálních zásad vystupují na povrch vědomí formou instalací, ale stěny je nepustí ven. Drama smíření se tedy odehrává uvnitř každého po svém.

Hlavní dochované prvky nádraží zachováváme v jejich atmosféře a působení. Jsou to hlavní exponáty památníku, jako je odjezdová hala, schodiště, peron a exteriérové obvodové stěny. V těchto místech vždy dojdeme uvědomění, že jsme na nádraží a můžeme kontemplovat, co se tu odehrálo a jaký je náš vztah k těmto událostem.