Pavilon Grébovka | význam pavilonu, jeho historie a průzkumy

Čtvrtek, 23. Září 2010 - 2:00
| Napsal:
Vzhledem ke své křehkosti se pavilon dochoval do dnešní doby jakoby zázrakem – hrázděné stavby z 19. století, navíc s bohatou malířskou výzdobou a autentickými detaily se vyskytují již velmi sporadicky.

Jeho rekonstrukce a restaurování se prováděly s cílem zachovat a rehabilitovat v maximální možné míře ducha této unikátní a nekonvenční památky s tím, že bude plně respektována autentická podoba, struktura i materiál všech dochovaných prvků. Při realizaci se proto zvažoval každý jednotlivý detail. Historická stavba se totiž skládá právě z detailů, které společně vytvářejí její výjimečnost a kulturní hodnotu.

Pavilon měl původně hlavní jižní křídlo s třemi věžemi a dvě křídla boční, položená kolmo k hlavnímu. Východní křídlo, určené pro provozování lukostřelby, bylo po polovině 20. století zbouráno a nahrazeno hmotově nevyváženým přístřeškem. Dochované západní křídlo je dodnes nazýváno kuželník. Věže mají symetricky v ose komponované portály s lunetou, kde byly osazeny celkem čtyři obrazy s figurálními výjevy. Před rekonstrukcí byly tři z nich skryty pod bedněním. Portály jsou lemovány profilovaným dřevěným ostěním, vstup je opatřen mohutnými dvoukřídlými dveřmi. Spojovací krčky a křídlo kuželníku mají pásová pole nad parapetem vyplněná velkými trojdílnými okny členěnými subtilními příčníky. Veškeré konstrukce jsou z modřínového dřeva, v interiéru zůstala zachována řada originálních prvků: v hlavním křídle jsou krásné modřínové kazetové stropy a kuželník má odhalenou konstrukci krovu. Nástěnné malby jsou pravděpodobně dílem nejméně dvou autorů.

U starších z nich v západní a východní věži je uvažováno o autorství Adolfa Liebschera. Mladší malby, které se vyskytují především ve střední věži, lze charakterizovat jako expresivní secesi německé provenience. Malby je třeba hodnotit jako velmi cenné, zůstaly zachovány bez větších druhotných zásahů.

Z historie

Pavilon vznikl v souvislosti se stavbou sídla pro rodinu Moritze Gröbeho, který v roce 1870 zakoupil nejprve Horní a následně i Dolní Landhausku a krátce poté i části pozemků tří vinic. Celé území pak mělo rozlohu 12 hektarů a 26 arů.

Moritz Gröbe získal jmění během svého působení u stavební firmy A. Lanna a J. Schebek, která se zabývala především budováním železniční sítě v Čechách. Jejím dílem byla i výstavba dnešního Hlavního nádraží v Praze.

Koncepce celé stavby byla dána inspirací renesančním slohem, především vilami italské renesance v Římě a Florencii. K tomuto záměru si Moritz Gröbe pozval architekty Antonína Viktora Barvitia a Josefa Schulze. Barvitius je autorem převažující části dochovaných výkresů k vile, dále k části zahrady, oplocení a Grottě. Signaturu J. Schulze lze nalézt na některých výkresech interiéru vily, kresbách viničního altánu, skleníku a pavilonu. Autoři v areálu zřejmě nejzdařileji vtělili své představy o znovuzrození italské renesanční vily, které obohatili o romantizující prvky.

Pavilon, jehož estetika je lehkovážná, humorná a místy až groteskně bizarní, patří k nejvýznamnějším dochovaným objektům. Původně sloužil kratochvílím a představoval protipól k důstojné a reprezentativní vile. Velkorysost celého stavebního záměru dokládá i zpráva v časopise Český svět, která shrnuje, že byla postavena nejen vila a další objekty, ale vyrovnával se i terén a celá plocha byla regulována do výšky dvou až šesti metrů. Vyrovnání terénu se dosáhlo dovezením ohromného množství zeminy získané z paralelně probíhající stavby dráhy Františka Josefa I. a při ražbě tunelu pod Vinohrady.

Výstavba areálu trvala asi do roku 1888; pak Gröbe krátce užíval hotové dílo v plném lesku. Tradují se zprávy o lisování vína a pořádání zahradních slavností s hudbou a tancem na terasách osvětlených lampiony. Po smrti Moritze Gröbeho vilu zřejmě nadále užívala jeho paní s rodinou, později tu dědici zřídili zahradnictví a vilu pronajímali. V roce 1905 ji odkoupila vinohradská obec, aby předešla rozparcelování pozemku na stavbu činžovních domů. Sady byly pojmenovány Havlíčkovy a otevřeny pro veřejnost. Brzy se staly jedním z nejoblíbenějších výletních míst. V říjnu roku 1919 byly v pavilonu zřízeny dětské jesle – v rámci přestavby pro tyto účely došlo k zazdění některých oken a dveří a k zakrytí původních konstrukcí, stropů a nástěnných maleb vestavbami příček a podhledů. Na západním křídle byl osazen nový vchod ze dvora, přestavělo se východní křídlo, přistavěla kotelna a sociální zázemí. Přesto většina původních prvků, jako malby, okna, dveře a barevné cihly, zůstala zachována.

Ve třicátých letech 20. století došlo ke změnám v celém areálu a za německé okupace byla vila zabrána nacisty. V únoru 1945 ji vážně poškodil požár při zásahu zápalné bomby, o pět let později byla rekonstruována na Dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka.

Pavilon byl ve druhé polovině 20. století několikrát upravován – zbouralo se východní křídlo a nahradilo přístavbou, cihly byly opatřeny červeným nátěrem, zazdily se portály všech vstupů z jihu i severu, místy bylo původní zdivo vybouráno kvůli instalacím a podobně. Nakonec byl z bezpečnostních a hygienických důvodů uzavřen a chátral.

Uměleckohistorický průzkum

Kromě zmapování objektu bylo také třeba porovnat fragmenty dochovaných plánů se současným stavem a pokusit se dešifrovat, které části stavby jsou ve výkresech zachyceny. Originální podoba pavilonu byla těžko luštitelná – předpokládalo se, že cihlové výplně v místě původních oken a dveří jsou autentické, stejně jako vstup ze dvora do kuželníku. Západní strana kuželníku byla kompletně vyzděná, a proto bylo samozřejmostí naplánovat obnovu tohoto stavu, i když tu byla zarážející nepřítomnost dostatečného světla. Stav byl značně nepřehledný – všechny otvory byly buď zazděné, nebo zabedněné, dřevěná konstrukce hrázdění byla v některých místech ztrouchnivělá, prvky pokrývala špína a nevhodné nátěry, zdivo bylo místy děravé a narušené. Celá stavba byla zasypána zeminou nejméně do výše půl metru tak, že nebyl vidět sokl z kyklopského zdiva a navíc se tím udržovala v objektu vlhkost. Okolí bylo zcela zarostlé náletovou zelení.

Podle archivních materiálů bylo zřejmé, že cihelné výplně hrázdění byly původně dvoubarevné. Ornament však nebyl dlouhá léta viditelný, neboť jej důkladně překryl emailový červený nátěr. Při průzkumu zdiva se v interiérech objevila místa originálních cihel se zřetelným vzorem a místa naopak bez vzoru a s odlišnou skladbou. Sondy pak prokázaly všechna dochovaná místa fasády s originálními cihlami – ty se vyskytovaly pouze v parapetu a ve svislých pásech podél obloukových portálů tří „věží“ jižního křídla.

Závěry byly překvapivé: musela se připustit skutečnost, že prakticky celý pavilon byl prosklený, že místo plných výplní byla okna a ve věžích jižního křídla ze všech stran dveře s prosklenými nadsvětlíky. Tím se však doslova „zjevila“ původní koncepce pavilonu jako transparentní lehké stavby plné světla a s jasným a přehledným architektonickým plánem.

Další otazníky pak už byly pouhým detailem – identifikovaly se dvoje dochované původní dvoukřídlé dveře, pouze s chybějícím nadsvětlíkem. Okna byla vesměs dochována původní, dokonce i druhotně osazená vnitřní okna ve špaletách byla použita z demontovaných křídel ze zazděných výplní. Sondy v podlaze prokázaly částečně dochované dubové vlýsky na podlaze jižního křídla. Další sondy, prováděné již restaurátorsky, odhalily plný rozsah dekorativních maleb.

Psáno pro časopis Architekt 3/2010

Klíčová slova: