Ideální města ve věku zralosti

Brazilský architekt Lúcio Costa vyhrál v roce 1957 soutěž na projekt nového hlavního města pro svoji zemi. Zadání znělo: přestěhovat správní centrum z Ria de Janeira do prakticky neosídleného vnitrozemí kontinentu. William Holford, který tehdy předsedal jury, označil Costův návrh jako „zjevení génia a jeden z nejvýznamnějších projevů moderní urbanistiky“. Prezident Juscelino Kubitschek de Oliveira (měl českou maminku) rozhodl, že pro vybudování tzv. Federálního distriktu bude vyčleněna část státu Goliás na území Planalto Central neboli centrální náhorní planiny. Brasília byla postavena za neuvěřitelné tři roky; i když práce samozřejmě pokračovaly dál, slavnostní inaugurace nové metropole se konala 21. dubna 1960. V roce 1987 byla zapsána na seznam UNESCO jako příklad moderní architektury a urbanistického plánování 20. století. Brasília, ač téměř padesátnice, je dodnes považována za město velmi moderní, i když se v něm nežije nijak snadno. Dnes čítá přes dva miliony obyvatel, kteří se neobejdou bez auta a klimatizace. Vzdálenosti jsou zde ohromné a na horké slunné klima je tu málo stromů, které by vytvářely stín. Zároveň je to jedno z nejdražších měst světa, což samozřejmě neznamená, že by nemělo své chudé - ti obývají satelitní městečka vzdálená zhruba 30 kilometrů od centra.Něco jako letadloLúcio Costa navrhl územní plán metropole a k vytvoření zástavby přizval svého krajana Oscara Niemeyera, na dalších úpravách se podílel i zahradní architekt Burle Marx. Svým uspořádáním připomíná Brasília letadlo. Costa tvrdil, že jej tato představa navštívila ve spánku a svým snem se pak nechal inspirovat. Hlavní městská tepna se kryje s linií trupu, křídla tvoří gigantické obytné čtvrti a v místě pomyslné pilotní kabiny se nachází sektor vládních budov. Brazilské hlavní město ztělesňuje nejsmělejší myšlenky modernismu 20. století. Ultrafunkcionalistické město bylo rozparcelováno na pásma podle jejich určení - tedy na obytné, obchodní, průmyslové a administrativní čtvrti. Vše má svůj řád a každý pohyb je předvídatelný a optimalizovaný. Silniční doprava vede na rozhraní mezi jednotlivými pásmy, uvnitř každého z nich je omezena na minimum, což platí hlavně o obytných sídlištích. Mezi sektory jsou rekreační zelené zóny. Také do podoby a formy staveb vtělil Niemeyer ideu modernismu. Jednoduché křivky nezakrývá žádný nános ornamentů či dekorací - jejich forma odpovídá funkci. Katedrála připomíná vigvam postavený z prohnutých žeber, Národní divadlo vypadá jako pyramida s useknutou špičkou. Ministerstvo spravedlnosti sídlí ve skleněné budově ukryté uvnitř obřího betonového skeletu a nejslavnější stavbu - sídlo Kongresu - tvoří komplex čtyř budov: dva prosté mrakodrapy sousedící se dvěma budovami ve formě misek, z nichž jedna je obrácená dnem vzhůru. Na mapě lidského tělaDruhým městem vyrostlým z téže koncepce je indický Čandigarh. Byl vybudován doslova z ničeho poté, co se v roce 1947 oddělila od Indie část regionu Paňdžáb (byl připojen k Pákistánu spolu s tehdejším hlavním městem). Vyvstala tak praktická potřeba postavit pro Paňdžáb a pro Harianu, dva významné státy severozápadní Indie, nové správní centrum. Dnes již milionový Čandigarh leží v podhůří Himálaje a jeho jméno je v Indii nedílně spjato s přívlastkem „překrásný“ - Chandigarh Beautiful.Otcem myšlenky na výstavbu zbrusu nové metropole byl tehdejší indický premiér Džavaharlár Nehrú, kterému záleželo na tom, aby město dostalo evropský ráz. První plány vznikly už koncem 40. let minulého století a jejich autorem byl polský architekt mezinárodního věhlasu Maciej Nowicki. Vymyslel geometrický plán města v podobě lidského těla, s převažující nízkou zástavbou a hojnou zelení. Jeho plány se však nedostaly dál než do fáze skic - Nowicki zahynul v roce 1950 při leteckém neštěstí. Projektu se pak chopil Le Corbusier a v několika letech vytvořil novátorské experimentální město. Metropole je rozčleněna do 50 sektorů a nemá centrum - každý výsek je soběstačný, má své obchody, kanceláře, byty. Le Corbusier tvrdil, že lidskou povahu nejlépe vystihuje přímka - a ta také rozhodla o podobě města. Soustava městských čtvrtí byla inspirována geometrickou postavou člověka; architekt stvořil vlastní systém lidských proporcí, tzv. Modulor, a pouze místo „hlavy“ zaujímá sektor bez bytů, kde jsou všechny administrativní budovy. Spojnice vedou mezi sektory, z nichž každý je orientován dovnitř - čím blíže centru, tím víc bytů v malých uličkách a méně obchodů, služeb a podobně. Z jiného světaOběma popsaným projektům je dnes vytýkáno jednak to, že nejsou dostatečně uzpůsobeny běžným lidským potřebám, a jednak jejich „evropanství“. Povstaly z myšlenek, které se zrodily na Starém kontinentu a byly vštípeny zemím se zcela jinou stavební tradicí a odlišnou kulturou. Ani Brasília, ani Čandigarh se podle původních představ neměly stát milionovými metropolemi. Proto jsou dnes jejich ideální ucelené plány čím dál méně čitelné a obě města obrostla spontánně vzniklými satelity. Neosvědčilo se ani rozčlenění celku na uměle vymezené sektory - obyvatelé Brasílie to mají všude moc daleko a skoro neznají „veřejný prostor“, tedy místo, kde by se lidé mohli spontánně setkávat. Nakonec se však obě metropole „zdola“ přece jen přiblížily místní kultuře, například v přeorganizovaném a přespříliš uspořádaném Čandigarhu se objevily obyčejné indické bazary. Lidé uzpůsobili utopie architektů svým každodenním zvyklostem. Z průzkumů kupodivu vyplývá, že Indové pokládají Čandigarh za jedno z nejlepších míst k životu, navzdory jeho nepřirozenosti z hlediska tamní kultury. Dá se tam najít dobrá práce, pohodlné bydlení a většina si také zvykla na specifické členění města na sektory. Všudypřítomné městoV roce 2014 bude 65 kilometrů od Soulu stát New Songdo, město 21. století. Již dnes se klube ze země na uměle vytvořeném ostrově. Metropole, která bude poskládána z mrakodrapů, má být tzv. všudypřítomným městem, protože hlavní ideou tohoto projektu je počítačová kontrola absolutně každého pohybu obyvatel. Tak třeba v kontejnerech na odpadky budou čidla, která spustí povyk, vhodí-li někdo sklo do koše na papír; v bytech bude podlaha citlivá na dotek tak, aby „přivolala pomoc“, pokud někdo upadne; informační systémy budou shromažďovat údaje o zdraví, práci, osobním životě každého jednotlivce. Bezdrátový internet na každém kroku bude samozřejmostí. Zní to jako scénář sci-fi filmu a ne každému je představa takového „policejního“ komfortu milá, ale byty ve městě, které se teprve staví, jdou prý na dračku. V minulém století architekti hledali ideální urbanistický výtvor s vyváženými prostory pro práci, spánek, rekreaci. Dnes, jak je vidět, chce být člověk stále pod dohledem, což mu má zajistit bezpečí a uspořit čas, který by jinak utrácel zbytečnými úkony. Předchozí utopie se podařilo uskutečnit a výsledek není jednoznačně dobrý, ani špatný. Jak asi dopadnou urbanistické novoty 21. století… (podle zahraničních pramenů zpracovala -kot-)Psáno pro časopis REALIT.