Wilsonova Káťa Kabanová | Špičkový light design v minimalistické scéně
Dvoufázové intenzivní zkoušky, od rána do večera, předcházely premiéře opery Káti Kabanové v Národním divadle. Jedna z podmínek režiséra, scénografa a světelného designéra v jedné osobě, věhlasného Roberta Wilsona, měla za následek prakticky uzavření historické budovy naší první scény – natolik byl soubor a orchestr opery vytížen a tak komplikovaná je celková scénografie a světelný design.
Foto: eArch „Je to daň Wilsonovu géniu,“ konstatuje Ondřej Černý, ředitel Národního divadla, který společně s uměleckým šéfem opery Jiřím Heřmanem Wilsona před třemi lety pro mistrné dílo Leoše Janáčka získal. „Jednání o smlouvě byla dosti náročná, neboť v ní bylo třeba pojmenovat všechny podmínky Wilsonovy práce v Národním divadle. To je naštěstí po Janáčkově Osudu již dobře svým světelným parkem připraveno na pověstná ´wilsonovská´ světla.“ Předchozí produkce Roberta Wilsona, zmíněný Janáčkův Osud, získala v roce 2002 Cenu Alfreda Radoka za nejlepší inscenaci sezony. Známého umělce se pro nastudování Osudu povedlo získat tehdejšímu řediteli Národního divadla Jiřímu Srstkovi. To, jak si povede nové nastudování Káti Kabanové, budou moci posoudit návštěvníci v této sezóně pouze čtyřikrát: 26. a 28. června (premiéry) a 30. června a 1. července.
Wilson je proslulý posouváním hranic divadla. Jeho práce jsou typické strohým a precizním vizuálním stylem, vycházejícím z ojedinělého vnímání času a prostoru. Vedle režie Káti Kabanové, emocionálně vypjatého opusu, je rovněž autorem scénického a světelného designu. „Vidím toto dílo v barevných plochách, které jsou světlé, modravě šedé, s odstíny světle modré a šedivé, tmavé tóny obsahují hodně světla. Z nějakých podivných příčin si tohle dílo vždycky spojuji s polární září v Dánsku a v Norsku,“ vysvětluje Robert wilson.
Příslibem výjimečného završení letošní operní sezóny v Národním divadle je složení celého inscenačního týmu. „Divák nového nastudování bude svědkem mistrovské jevištní stylizace, hry se světlem, barvami, líčením, pohybem aktérů i propracovanými detaily na jevišti. Výjimečné výkony slibují přední čeští sólisté a sugestivním nastudování Tomáše Netopila, šéfdirigenta orchestru Národního divadla,“ doplňuje Jiří Heřman. V nové interpretaci mnohovrstevnatého Janáčkova díla, nabízejícího výklad od duchovního po čistě realistický, se představí například Christina Vasileva, Eva Urbanová, Aleš Briscein, Luděk Vele, Jaroslav Březina či Kateřina Jalovcová.
Na strhujícím scénickém pojetí Káti Kabanové se podílejí i další renomovaní tvůrci: Wilsonova dvorní kostýmní a scénická výtvarnice Yashi Tabassomi, jež studovala u nezkrotné módní ikony Vivienne Westwoodové, nebo americký světelný designér A. J. Weissbard. Ten patří navzdory svému mládí ke skutečným autoritám oboru - v poslední době vytvořil světla například pro operu Orfeus v milánském Teatro alla Scala, pro výstavu Giorgio Armani Retrospective, operu Parsifal v Los Angeles Opera či instalaci A Speedy Day na Benátském bienále.
Káťa Kabanová, komponovaná podle dramatu A. N. Ostrovského Bouře a uvedená poprvé v Brně roku 1921, souvisí tematickým zaměřením velice těšně s Její pastorkyňou: citová svoboda a nekonformnost lidského jednání je dušena vnějším řádem, který chrání pouze toho, kdo jej bezezbytku respektuje. Káťa Kabanová zahajuje Janáčkovo závěrečné a zároveň vrcholné tvůrčí období. Najdeme v ní typickou Janáčkovu hudební řeč soustřeďující se na intenzivní a vypjatě emotivní vykreslení postav. Ze čtyř posledních autorových oper je tato patrně nejosobnější, uvědomíme-li si paralelu, kterou Janáček vytvořil mezi postavou Káti a Kamilou Stösslovou. Janáček, sám ženat, byl do vdané Kamily vášnivě a slepě zamilovaný a bezesporu vložil do své opery mnoho z frustrovaného citu vůči ní. Tento problém však v Kátě Kabanové proměnil a povýšil na všeobecné téma ženy v sebezničujícím dilematu rozumu a citu.
„Vybral jsem si Janáčka, protože mám velmi rád jeho hudbu. Myslím, že je jedním z nejdůležitějších skladatelů 20. století. Mám rád celé jeho dílo, neboť vychází z jakéhosi jiného světa, je v něm záhada,“ dodává Robert wilson.
Savjol Prokofjevič Dikoj: Luděk Vele
Boris Grigorjevič: Aleš Briscein / Tomáš Juhás
Marfa Ignatěvna Kabanová: Yvona Škvárová / Eva Urbanová
Tichon Ivanyč Kabanov: Valentin Prolat
Katěrina /Káťa/: Maria Kobielska / Christina Vasileva
Váňa Kudrjáš: Jaroslav Březina
Varvara: Kateřina Jalovcová
Kuligin: František Zahradníček
Glaša: Lenka Šmídová
Fekluša: Ladislava Šindelková / Michaela Šrůmová
Pozdní chodec: Václav Hajduch
Žena: Gabriela Brázdová / Nikola Houdková
Inscenační tým:
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie, scénická výprava a světelný koncept: Robert Wilson
Kostýmy: Yashi Tabassomi
Režijní spolupráce: Jean Yves Courregelongue
Dramaturgie: Ellen Hammer
Světelný design: A. J. Weissbard
Sbormistr: Martin Buchta
Americký režisér a výtvarník se narodil v roce 1941 v městě Waco v Texasu. Po studiích na University of Texas odjel v roce 1963 do New Yorku na brooklynský Pratt Institute. V roce 1968 založil experimentální divadelní společnost Byrd Hoffman School of Byrds, se kterou vytvořil své první významnější práce. První z nich byl v roce 1969 The King of Spain a The Life and Times of Sigmund Freud. Později, již jako uznávaný vůdce tehdy vzkvétající manhattanské umělecké scény, zaměřil svoji pozornost na operu a spolu s Philipem Glassem vytvořil operu Einstein on the Beach (1976). Následně začala jeho spolupráce s řadou významných divadel a festivalů. Patří mezi ně Festival d'Automne v Paříži, Der Berliner Ensemble, Schaubühne v Berlíně, Thalia Theater v Hamburku, Salzburger Festspiele, Brooklyn Academy of Music's Next Wave Festival. V Schaubühne vytvořil inscenace Death Destruction & Detroit (1979) a Death Destruction & Detroit II (1987) a v Thalii uvedl zlomová hudební díla The Black Rider (1991) a Alice (1992). Inscenoval Parsifala v Hamburku, Houstonu a Los Angeles, Kouzelnou flétnu, Madame Butterfly a Lohengrina v Metropolitní opeře v New Yorku. Na Lincoln Center Festival uvedl v roce 2005 projekt založený na indonéské epické básni pod názvem I La Galigo. Znovu uvádí své slavné inscenace, mezi které patří The Black Rider v Londýně, San Francisku, Sydney, Los Angeles; The Temptation of St. Anthony v New Yorku a Barceloně; Erwartung v Berlíně; Madame Butterfly ve Velkém divadle v Moskvě a Wagnerův Der Ring des Nibelungen v Le Châtelet v Paříži. V pražském Národním divadle uvedl s velkým ohlasem inscenaci Janáčkovy opery Osud (2002). Je také uznávaným výtvarníkem. Vystavoval v prestižních galeriích Evropy, Ameriky a Japonska, mezi které patří např. Centre Georges Pompidou Paris, Boston Museum of Fine Arts, Stedelijk Museum Amsterdam, London's Clink Street Vaults, Guggenheim Museum New York a Bilbao a Seattle Art Museum.
