Zapomenutá Praha II | Věže a mosty

Zapomenutá Praha II - Věže a mostyClam-Gallasův palác, Husova 20, Praha 1do 18. listopadu 2007Otevřeno denně 10 - 19 hodinVstupné: 100 a 50 Kč Průhled Jindřišskou ulicí. Uprostřed v pozadí zvonice kostela sv. Jindřicha. Foto: anonym, kolem roku 1910.Pohled na jihozápadní stranu Staroměstského náměstí s mariánským sloupem, radniční věží a domy na jižní straně náměstí u ústí Melantrichovy ulice. Foto: Jindřich Eckert, 1895 – 1900.Unikátní jsou zejména obrázky některých mostů, neboť dnes na jejich místech stojí nové, modernější stavby. Mnoho fotografií také dokazuje, že Praha se právem honosí přídomkem „stověžatá". Kurátorka výstavy Mgr. Renáta Zikmundová upozorňuje na některé zajímavé exponáty: „K těm nejpozoruhodnějším patří jistě i fotografické panorama, které měří na délku více než dva metry, a je složeno ze sedmi samostatných fotografií, které jsou instalovány do společného celku. Raritou, zejména pro dnešní dobu, je snímek s názvem Bruslení na Vltavě u Palackého mostu.“Kromě informací obrazových jsou některé fotografie doplněny i o jedinečné informace textové, např. ceny lázní a koupelí na Slovanském ostrově kol. roku 1900. Autory fotografií jsou např. J. Eckert, J. Kříženecký, F. Fridrich, Karel Bellmann či F. Fink . Pro každého návštěvníka výstavy je připravena unikátní orientační mapka, na které jsou vyznačena nejzajímavější místa z fotografií. Každý tak může na vlastní oči porovnat proměny či naopak nezměněnou podobu našeho hlavního města v průběhu několika desítek let.Pořadatelem výstavy je Domus pragensis, s.r.o ve spolupráci s Archivem hl. m. Prahy. Mapka umístěných fotografovaných objektůNěkteré vybrané fotografie s číslovkou umístění na mapě Prahy Podrobné informace o výstavě Zapomenutá Praha II – Věže a mostyNovodobá úprava a kvapná přestavba starých částí Prahy, zahájená v polovině 19. století, byla motivována jak hospodářskými a technickými, tak kupodivu i estetickými důvody. Zničila největší část stavebního dědictví města z 12. - 18. století. Zánik některých pražských památek na konci 18. a v polovině 19. století se dá vysvětlit nezájmem doby a neporozuměním tehdejšího odborného světa pro jejich historický nebo umělecký význam, nebo také jejich nevyhovujícím stavebním stavem. Avšak i při novějších úpravách vnitřní Prahy mohla být většina dnes zmizelých památek při dobré vůli jejich majitelů a úředních kruhů zachována asanací, restaurací nebo konzervací stavebního objektu a jeho okolí. Celkový pohled od Letné na most císaře Františka Josefa I. Foto: anonym, kolem roku 1900.Pohled od staveniště Rudolfina přes Vltavu s Železnou lávkou na Malou Stranu (Klárov). Foto: Jindřich Eckert, 1880 - 1883.Za oběť tehdejším stavebním úpravám padly mnohé významné budovy a objekty z doby středověké, renesanční, barokní i empírové. Patří mezi ně i množství významných církevních památek, které přestaly sloužit svému účelu díky reformám císaře Josefa II. již v 80. letech 18. století a nyní zmizely i materiálně. Ať už měl tehdejší zásadní odpor k památkám kořeny v nevědomosti či ziskuchtivosti, byl podložen i technickým vývojem a stále se zvyšujícími existenčními nároky obyvatel města. Praha rostla z tichého provinciálního města ve velkoměsto. V půdorysu po staletí téměř nezměněném mizely postupně prázdné plochy, byly zastavovány zahrady na Příkopech, město se blížilo těsněji k řece- dnešní těsná souvislost města s řekou je teprve dílem 19. století. Před tím bylo vltavské nábřeží spíše krajinou s pustými místy, rejdišti, haldami sanytru, mlýny, drobnými domky a idylickým životem na přívozech. Souvislé vysoké nábřežní zdi, budované i jako ochrana před samotnou řekou, porušily gradaci městského celku, dříve postupně vyrůstajícího z vodní hladiny. Veliké budovy správních úřadů vylidnily místa, která byla svou přírodní povahou předurčena k volnému styku obyvatel s řekou.Nový život měnil i všechny poměry. Postupně byla zvyšována všechna průčelí, vnitřní části domů se přizpůsobily zvýšeným nárokům a potřebám obyvatel. Je pravda, že se takové změny dály vždy. Generace za generací opravovaly, přistavovaly a měnily vnitřek a jednotlivosti města, ale teprve v 19. století, zvláště na jeho konci, ustoupil pozvolný růst chvatným změnám, provázeným slohovým zmatkem. V necelých dvaceti letech byl roztrhán organicky jednotný starý půdorys, v němž se zachovaly původní pěšiny, cesty, tržiště i spoje někdejších samostatných osad. Zmizela malebná nepravidelnost a přes starou síť ulic, jimiž po staletí proudil život, bylo rozprostřeno strohé schéma pravidelných bloků zcela bez citu pro charakter místa. Překotné provádění technické myšlenky asanace přerušilo život i vzhled celých čtvrtí, vylidněna byla ulice Platnéřská, vybouráním severní části Staroměstského náměstí se ztratil jeho uzavřený dojem sálu, do kterého se soustřeďuje z okolí veškerý život, nově vybudovaná Pařížská třída násilně odvedla život ze středu města na periferii. Bylo proto nezbytné, aby proti soustavnému ničení města nastoupila protiváha myšlenky hodnotící výtvarný i citový význam velikého dědictví. Proti boření památek se zprvu vyslovili historici a archeologové, poté umělci a spisovatelé, kteří z otázky zachování starobylého rázu Prahy vytvořili populární hnutí, zpočátku však málo významné. Byla to nejdříve Umělecká beseda a Spolek architektů a inženýrů, za nějaký čas i městská umělecká komise, která prostřednictvím veřejných schůzí a publikovaných článků navrhovala regulační opatření, zamezující libovůli stavebníků. Roku 1924 došlo k ustavení Klubu za novou prahu. Obránci staré Prahy uznávali neodvratitelnou nutnost přizpůsobit staré novým potřebám, avšak s šetrností a úctou k jedinečné souvislosti starého celku. Další informace o výstavě naleznete na: www.domuspragensis.czZpracováno dle tiskových materiálů