Zdeněk Lukeš: Měnírny elektrických podniků hl. města Prahy
Dokladem, že i drobná technologická zařízení mohou být špičkovým architektonickým dílem, jsou některé objekty měníren, o jejichž řešení se zasloužily významné osobnosti naší meziválečné scény, jako byl např. Jaroslav Fragner.
Zdeněk Lukeš , 29. 3. 2010
Dalším významným projektantem, který pracoval ve 30. letech pro EP, byl Kotěrův žák a člen Devětsilu František Maria Černý, autor motolské vozovny a také vlastní Mölzerovy vily v ulici Na Kodymce na dejvické Hanspaulce. Konečně pro EP pracoval na přelomu 30. a 40. let mladý student Josefa Gočára na AVU Josef Mlíka, který kromě měníren navrhl i tramvajový přístřešek u pražské ZOO nebo pozdně funkcionalistické obytné domy zaměstnanců EP z let 1947–52 v ulici Za Vokovickou vozovnou (v katastru Veleslavína).
Vraťme se však k měnírnám. Jsou to objekty, jejichž technologické zařízení umožňuje změnu napájecí soustavy pro tramvaje, případně trolejbusy nebo metro. Odebírají elektrický výkon z běžné třífázové elektrické sítě a do drážního vedení dodávají stejnosměrný proud o potřebném napětí. V Praze jich byla postavena celá řada a my se nyní podíváme alespoň na ty nejzajímavější. Pražský Klárov je cenné území přímo pod Pražským hradem, a proto zde byl požadavek na stavbu, která bude mít reprezentační charakter. Výsledkem je rozlehlý trojkřídlý objekt, umístěný v exponované poloze přímo proti ústí Starých zámeckých schodů, s průčelími ve stylu moderního klasicismu, což často vede k dotazům, zda jeho autorem není sám hradní architekt Josip Plečnik. Dům čp. 132/III však navrhli v letech 1923–24 dva Kotěrovi žáci – Vilém Kvasnička a Jan Mayer (mj. rovněž projektanti známé nemocnice Na Františku). Kromě technologické části je zde i byt správce.
Ze 30. let pocházejí dvě měnírny projektované na přelomu 20. a 30. let Josefem Křížem. Tento absolvent pražské techniky a stálý spolupracovník EP mi kdysi vyprávěl, jaké měl s těmito stavbami potíže. Měly totiž ocelovou konstrukci, podobně jako Křížovy sklady firmy Ferra v ulici U Pergamenky v Holešovicích, takže byly problematické z hlediska požární odolnosti. Architektonicky to však byly krásné objekty. Z Křížových měníren se však dochovala jen ta na konečné tramvaje na Vypichu (Bělohorská 156; Břevnov 1228), spojená opět s bytem správce. Transformační stanice na Bořislavce v Dejvicích (Kladenská 2, čp. 1138) byla před několika lety zbořena, aby uvolnila místo nové administrativní budově. Místo je však dosud prázdné.
V roce 1939 byla dokončena měnírna pod Bulovkou v katastru Libně, opět ve funkcionalistickém stylu. Známý pražský architekt Eduard Hnilička (mj. autor budovy YMCA v ulici Na Poříčí) umístil stavbu nad silnici, která se zde otáčela ke Kobylisům, tedy poblíž místa, kde došlo o tři roky později k atentátu na Heydricha. Dnes se nachází ve zcela jiné situaci vedle rušné magistrály, z níž tramvaje už dávno zmizely. Je v dezolátním stavu.
Specialistou na transformační stanice EP se však stal Josef Mlíka. Některé také publikoval v časopise Architektura (ročník 1940). Stylově šlo opět o funkcionalistické stavby s bílými vápennými omítkami, plochostřeché, s motivem pásových oken a luxferových stěn. Všechny byly postaveny v letech 1937–8. Dodnes je najdeme na několika místech: za viaduktem přes ulici Partyzánskou v Holešovicích (č. 1, čp. 3), dále při ulici Bělehradské na Vinohradech, a ve dvorním traktu domu v Opletalově ulici 10 (čp. 923/ II). Nedochovala se jen ta největší v areálu pražské spalovny při Českomoravské ulici na Vysočanech (nedávno zbořeno). Bohužel také tyto objekty jsou v povážlivém stavu – posprejované, bez trvalé údržby. Kontrast zvlášť vynikne v porovnání s historickými fotografiemi.
Na závěr ještě dodávám, že zajímavé měnírny se v Praze objevily i v 60. letech – např. poblíž křižovatky ulic Střešovická a Patočkova ve Střešovicích, na náměstí 14. října na Smíchově nebo u Maďarské ulice v Bubenči.
Psáno pro časopis Architekt 1/2010
Psáno pro časopis Architekt 1/2010
