Novinky a názory / historie a teorie

Antonín Raymond - pionýr betonových staveb v Japonsku

V článku je popsán život a dílo v Čechách téměř pozapomenutého architekta Antonína Raymonda. Po dvou letech studií odešel do USA a posléze do Japonska, kde strávil většinu svého života, vyprojektoval zde přes 200 staveb a významnou měrou se podílel na vzniku moderní japonské architektury.

David Vávra / Irena Veverková , 17. 5. 2016

Beton provází člověka již několik tisíciletí, považujeme-li za beton i směs písku, vápna a vody, známou již ve starověku. V Pantheonu v Římě jsme udiveni exaktní konstrukcí kopule. Když někdy promítám detail pohledové struktury polí zužujících se do středu ke kruhovému otvoru, řada diváků si myslí, že se jedná o zdařilé inženýrské dílo první poloviny 20. století. Že jde o již téměř dva tisíce let starou stavbu, napadne málokoho.

O betonových konstrukcích však mluvíme především v souvislosti se vznikem železobetonu. Železo dokonale přidalo k pevnosti betonu na tlak ještě pevnost na ohyb. Železobetonové stavby šplhají do výšek, překonávají hluboká údolí, tváří se jak stébla trav, napodobují Bohem stvořenou přírodu.

Nechce se nám věřit, jak velkého vyložení dosahují konzoly. Betonové stavby mají mnoho podob, od striktně technicistních, které účelově škatulkují prostory na výšku i šířku, až po čistě sochařské, kdy beton umožňuje tvarovat některé křivky odvozené od vzpínající se krajiny až po krásná zaoblení ženských linií. Zde je třeba zmínit žáka Le Corbusiera, jedinečným talentem obdařeného Brazilce Oscara Niemeyera, který do svých 105 let přesným tahem své básnivé ruky připisoval domům vzrušivé, až erotické formy, které se navíc i pojily s účelem jednotlivých domů.

MIMOŘÁDNÉ VÝTVARNÉ NADÁNÍ

V tomto příspěvku bych se rád zaměřil na Antonína Raymonda, poněkud pozapomenutého tvůrce, který prošel všemi architektonickými styly 20. století a navíc v každém z nich dokázal odvést jedinečnou invenční práci. Antonínův život se odvíjel jako scénář dobrodružného hollywoodského filmu na téma, jak chudý chlapec ve světě ke štěstí a majetku přišel. Život--scénárista si pak za kulisy děje vybíral mnohá exotická místa.

Narodil se v Kladně dne 10. května 1888 manželům Aloisi a Růženě Reimannovým. Spolu se svými pěti sourozenci vyrůstal do svých jedenácti let v harmonickém prostředí středně stavovské obchodnické rodiny. Vše se však změnilo v roce 1899, kdy maminka náhle zemřela. Otec zůstal s šesti dětmi sám, pronásledován existenčními problémy. Antonín byl v roce 1900 přijat do nově vzniklé kladenské reálky, kde si jeho mimořádného výtvarného nadání povšiml profesor Alois Bouda (otec malíře Cyrila Boudy). Ten do třídního výkazu vepsal následující přípis: „výborný – s obzvláštním pochopením jak ve vystižení přírody po stránce malebné, taktéž v dekorativní kompozici“.

V roce 1903 otec zkrachoval, kladenský dům byl prodán v dražbě a Alois Reimann se se svými dětmi a druhou manželkou odstěhoval do Prahy, kde se Antonínovi v roce 1907 podařilo úspěšně odmaturovat na české reálce na Starém Městě pražském. V témže roce se stal posluchačem české techniky, obor architektura. Studiem na této škole si chtěl splnit svůj dětský sen.

STUDIA NA ČESKÉ TECHNICE

Přestože Antonín studia na pražské technice nedokončil (studoval zde čtyři semestry ve školním roce 1907/1908 a 1908/1909), získal výborné teoretické základy díky vysoké úrovni tehdejších pedagogů, kteří byli ve své době špičkovými odborníky a jejich přednášky vnímavým studentům přinášely nedocenitelné odborné informace. Znalosti získané na pražské technice tvořily základ ke všem úspěchům, avšak klíčem k nim byla Antonínova celoživotní snaha se sebevzdělávat, která ho neustále poháněla vpřed a nedovolila mu ustrnout.

Nelze nezmínit jak důležité předměty absolvované Antonínem v rámci studia architektury na pražské technice, tak i osobnosti, které zde působily. Antonín prošel seminářem označeným jako kreslení od ruky, který vedl vynikající český malíř, příslušník generace Národního divadla Adolf Liebscher (1875 až 1919). Tento povinný klasifikovaný seminář absolvoval s celkovým hodnocením výborný. Znalosti v oblasti geologie a mineralogie získal od významného geologa a pedagoga pražské techniky Cyrila Purkyněho (1862 až 1937), jmenovaného v roce 1910 řádným profesorem mineralogie a geologie. K dokonalému zvládnutí statiky a stavební mechaniky mu pomohly základy získané v semináři u profesora stavební mechaniky a stereometrie Zdeňka Bažanta (1879 až 1954), ve své době uznávaného specialisty na mostní a železné konstrukce.

Neméně významným pedagogem byl i Josef Bertl (1866 až 1955), profesor pozemního stavitelství a nauky o stavebních hmotách. Posluchačům vštěpoval nejen teoretické vědomosti, ale i znalosti nezbytné pro praxi. Josef Bertl přednášel posluchačům architektury v prvním a druhém ročníku. Patrně právě on stál u zrodu pověstné Raymondovy preciznosti a perfektnosti při kreslení plánů, kterou vyžadoval i od svých zaměstnanců. Dokonale zvládnutá technologie betonu dovolila Antonínovi, aby byl tento materiál použitý na jeho stavbách vnímán jako ušlechtilý. V této souvislosti není možné opomenout profesora Františka Kloknera (1872 až 1960), významného organizátora v oblasti zkušebnictví, tvorby norem a poradenství v oboru technologie a zkoušení betonu.

S takto dobře zvládnutými základy odešel Antonín do USA, kde byl zaměstnancem v ateliéru Casse Gilberta (tento ateliér navrhl první mrakodrap na Manhattanu v NY).

PROVĚŘEN ZEMĚTŘESENÍM

V roce 1916 přichází jako spolupracovník Frank Lloyda Wrighta do jeho ateliéru a společně dokončují první stavbu moderní architektury v Japonsku Imperial hotel (obr. 1), který jako jeden z mála přežívá děsivé zemětřesení roku 1923. Tokio padá v plamenech k zemi. Hotel stojí. Ateliér F. L. Wrighta dostává spoustu zakázek. Wright odjíždí doufaje, že Raymond vše vyřeší v rámci jeho ateliéru.

Antonín Raymond se ale osamostatňuje, začíná erupce velkého architekta, který projde obdobím funkcionalismu, konstruktivismu, aby se po 2. světové válce doslova bytostně ztotožnil se svébytným brutalismem, jenž byl ulit ve skořepinách betonových konstrukcí. Raymond po celou dobu své kariéry pracoval střídavě se dřevem a betonem, někdy i s oběma materiály najednou.

ČESKÁ STOPA V JAPONSKU

Připomeňme si pár jeho betonových zastavení. První skutečně moderní vilou, ke které bychom bez váhání připojili i letopočet kolem roku 2000, je dům Reinanzaka v Tokiu (obr. 2), pohledově vyšalovaný již roku 1924. Tato stavba byla bohužel zcela zbytečně stržena právě kolem roku 2000.

Elegantní budovou školy Hoshi s dynamismem protínajících se ramp přivedl Raymond do Japonska i trochu vídeňské geometrické secese (obr. 4). Na této smělé konstrukci spolupracoval s Raymondem další český emigrant, statik Jan Jakub Švagr. Stejně jako rodinné domy, jež jsou někdy dřevěné a jindy betonové, obdobně i kostely oscilují mezi valašskou folklorní stavbou a betonovou skulpturou.

Nejprve, zřejmě i pod vlivem dalšího českého spolupracovníka Bedřicha Feuersteina, zachází s betonem strukturálně, konstruktivisticky, a to ve školní kapli z roku 1937, která je součástí dívčí křesťanské školy ve čtvrti Suginami-ku v Tokiu. V tomto Božím příbytku cítíme tvarosloví jednoho z prvních smělých betonových konstruktérů francouzského architekta Augusta Perreta, v jehož ateliéru právě Feuerstein před působením u Raymonda pracoval.

Z poválečných staveb chci připomenout vedle úchvatných kaplí v rámci Nanzan University (obr. 6) nebo střední školy v městě Rikkyo především kostel Svatého Anselma (obr. 7) blízko tokijské stanice Meguro z roku 1954. Zvenčí strohá až fabrická hmota s jemně prohnutou římsou v čelní fasádě skrývá ve svém interiéru gradující, dynamismem elektrizovaný prostor. Uvnitř vše směřuje k neotřelému zlatému baldachýnu nesoucímu a chránícímu zavěšený kříž naší spásy, který výtvarně zpracovala Antonínova žena Noemi, jež doprovázela svého manžela nejen na cestě životem, ale mnohokrát se i významně podílela na uměleckém vyznění Raymondových interiérů. Vnitřní napětí je vytvořeno betonovými kýlovitými překlady, které jak těžké mraky každodennosti nad námi varovně visí, iluminovány bočním světlem rytmizovaným vertikálními kónickými sloupy.

Raymond dokázal dřevu, nebo především betonu poručit, aby vytvářely architekturu takovou, jaká se rodila v jeho fantazii. Na otázku, zda Japonce naučil pracovat s železobetonem Corbusier nebo Raymond, zatím neexistuje jednoznačná odpověď. Už jen tím, že tato otázka vyvstává, je jasné, že Antonín Raymond byl architektem mimořádného významu.

Podkladem pro tento příspěvek byl článek „Raymond dokázal dřevu, nebo především betonu, poručit“ uveřejněný v magazínu Rezident 02/2015. Text je doplněný o biografické údaje ze Státního oblastního archivu v Praze. Redakce děkuje všem zúčastněným za spolupráci.

Pozn.: Jan Vytopil, velvyslanecký rada, Velvyslanectví České republiky na Filipínách: „Národní muzeum Filipín vydalo koncem prosince 2015 prestižní seznam nových „Významných kulturních památek Filipín“. Na návrh Velvyslanectví České republiky v Manile je na něj nově zařazena i Kaple sv. Josefa dělníka, známá též jako „Kostel Rozhněvaného Krista“ (obr. 5), vůbec první dílo moderní sakrální architektury na Filipínách.“

  • autor: David Vávra / Irena Veverková *
  • publikováno: * 17. 5. 2016
Generální partner
Hlavní partneři