Daniel Libeskind
Architekt Daniel Libeskind bývá často označován jako malý mužík s charismatickým úsměvem žabáka, vizionář, humanista, geniální, originální, nezdolný optimista. Jeho tvorba plná vitality, humoru a jiskrných vizí nabízí nový pohled na architekturu i na svět. Jeho příběh úspěchu je jedním z mnoha miliónů „amerických snů“, které se splnily. Jeho velikost je ve způsobu jeho myšlení, otevřenému novým a zajímavým nápadům. Jeho citlivý přístup k projektům a místům dělá z jeho staveb mistrovská díla.
EARCH.CZ , 15. 3. 2010
Daniel Libeskind seminární práce sat 1 | soudobá architektonická tvorba FA ČVUT v Praze
Petr Klíma | šk.rok 2007/2008
odborný garant předmětu | Ing. arch. Petr Vorlík PhD.
Rodina
Více k tématu
Narozen v poválečném Polsku v Lodži roku 1946. Libeskindovi rodiče patřili mezi polské židy, kteří přežili holocaust. Matka Dora Libeskindová v Polsku provozovala krejčovskou dílnu s dámským spodním prádlem, otec Nachman pracoval jako dělník. Život v Polsku nebyl pro jeho rodinu lehký, jako židovská rodina byli matka i otec často kontrolováni policií a podezíráni z jakékoliv nezákonné činnosti, ačkoliv zcela neoprávněně. V roce 1957 po dlouhém žádání dostali Libeskindovi rodiče víza a odcestovali s celou rodinou vlakem do Tel Avivu v Izraeli, kde na ně čekala rodina jeho matky. V Tel Avivu studoval Daniel Libeskind hru na tahací harmoniku a klavír.
Ani v Izraeli nenašli svůj skutečný domov a proto v roce 1959, kdy bylo Danielovi 13 let odpluli, spolu s dalšími emigranty na lodi, do New Yorku hledat nové životní štěstí. Žil v Itálii… Od roku 1989 žije v Berlíně s manželkou Ninou a třemi dětmi: Lvem, Noahem a Rachel. V roce 2003 se přestěhoval do New Yorku, kde má nyní svůj ateliér.
Studia
Roku 1965 se ve svých devatenácti letech stává americkým občanem. V tomto roce také úspěšně dostudoval střední školu v Bronxu a díky svému jedinečnému talentu obdržel stipendium z America-Israel Cultural Foundation Scholarship a odjel zpět do Izraele studovat hru na harmoniku a klavír.
Poté se začíná věnovat studiu architektury na Cooper Union v New Yorku, kde v roce 1970 získal diplom v oboru architektury. V roce 1972 úspěšně zakončil postgraduální studium historie a teorie architektury na Essex University.
Libeskind nikdy nestudoval školu ze zaměřením na dějiny židovského národa, všechny znalosti o historii Židů získal vyprávěním od své rodiny, která byla židovského původu. Spoustu vědomostí nabyl také četbou, je čtenářem knih snad všech žánrů a jeho sbírka knih čítá nepřeberná množství svazků. O knihách sám říká, že je to jediné cenné co vlastní.
Profesní život
Ve svém profesním životě se zabýval pedagogickou činností na mnohých universitách v Severní Americe (hostující profesor na HDS, UCLA), Evropě (dánská Akademie umění v Kodani, Universita v Neapoli) a Japonsku.
V době 1978-85 byl vedoucím oboru architektura na Cranbrook Academy of Art. Stal se zakladatelem a ředitelem Architecture Intermundium v Milánu (1986-89).
Pořádá výstavy svých prací po celém světě.
V roce 1989 byl vybrán mezi sedm architektů pro kultovní výstavu Deconstructivist Architecture v MoMA.
Stavby
Přestože se stal architektem, do věku 52 let neměl jedinou realizovanou stavbu. Jako architekt se nejvíce proslavil v roce 2001 realizací Židovského muzea v Berlíně. Od roku 1990 vede vlastní architektonický ateliér.
K jeho dalším projektům patří:
Dánské židovské muzeum v Kodani v Dánsku( 2004) London Metropolitan university- Graduate Centre v Londýně (2004) Židovské muzeum v San Franciscu Imperial War Museum v Manchesteru Dostavba muzea v Denveru. V únoru roku 2006 byl vybrán jako autor koncepčního řešení obnovené zástavby Světového obchodního centra v New Yorku.
Inspirace
Kočovný život
Libeskind vede kočovný život. V 11 letech s rodiči emigroval do Izraele, ve 13 letech se natrvalo usadili v New Yorku a v dospělosti se s ženou a 3 dětmi během 35 let čtrnáctkrát stěhovali. V jeho hlavě se nachází mnoho poznaných světů, které vnáší do svých projektů. Libeskind poznal za svůj život spoustu kultur a možná proto je schopen se vžívat do myšlení, chování a pocitů mnoha národů. Možná proto je schopný tak dobře projektovat na různých místech po celém světě a vždy se dokonale vžít do dané situace a potřeb. V jeho těle proudí krev ovlivněná evropskou, americkou kulturou i kulturou blízkého východu.
Hudba v jeho životě
Libeskind neměl v úmyslu stát se architektem. V mládí hrál výborně na tahací harmoniku a to tak skvěle, že ho všichni považovali za dětského génia. Bylo mu dokonce pro studium hry na harmoniku uděleno prestižní stipendium Americko-izraelské kulturní nadace.
Libeskind se na harmoniku naučil hrát pouze z nemožnosti a strachu hrát na jiný hudební nástroj. Harmonika byla v Polsku považována za nepříliš vznešený hudební nástroj, avšak kvůli svému židovskému občanství nemohl, z hrozby, že by se stal terčem antisemitismů, hrát na klavír a tak si sám upravoval všechny klavírní skladby pro tahací harmoniku.
Libeskind vynikal i mezi dospělými a jeho um naprosto zastiňoval i jiné dospělé umělce, kteří s ním vystupovali. Díky své genialitě po čase zcela vyčerpal všechny možnosti hraní na harmoniku. Harmonika pro něj přestala být perspektivní, začal se tak věnovat jeho další veliké zálibě- kreslení. Láska k hudbě však neuvadla a hudba se i nadále objevuje v jeho životě a silně se propisuje také v jeho stavbách. Téměř každá z jeho staveb je z části inspirovaná nějakou skladbou nebo životem a osudem skladatele.
Vytrvalost
Při studiu střední přírodovědné školy v Bronxu se přihlásil do kurzu technického kreslení. Stal se fanatickým ctitelem tužky, kreslil neustále, obkresloval budovy, krajiny i politické karikatury. Stejně geniální jako při hraní na harmoniku, byl dokonalý i ve zvládání kresby.
Libeskind je ve svém tvoření a jakékoliv práci neskutečně houževnatý, poctivý a vytrvalý. Jeho projekty, ačkoliv se zdají být nereálné, jsou ve většině případů dotaženy do zdárného konce. Libeskind vždy trpělivou a poctivou prací najde správnou cestu, dokáže přesvědčit davy lidí a hloubkou a promyšleností návrhů si vždy získá veřejnost. Jeho houževnatost ho předurčuje být jedním z nejlepších.
Vliv matky
Ke studiu architektury ho přivedla jeho matka Dora. Libeskind chtěl původně být umělcem, matka se však obávala neurčité budoucnosti umělců „staň se architekem, architektura je řemeslo a zároveň umění. V architektuře můžeš vždycky dělat i umění, ale v umění nemůžeš dělat architekturu,“nabádala ho ke studiu architektury. 1
Matka měla na Libeskinda veliký vliv. Byla to chytrá a nebojácná žena, která mu vždy dodávala odvahu. Její životní cesta nebyla jednoduchá, přes všechny ztráty během války a útrapy po ní ji vedla víra a neskutečná síla bojovat za lepší zítřky. Od matky Libeskind pravděpodobně zdědil vytrvalost, sílu a bezmeznou víru ve své projekty.
Také skutečnost, že oba jeho rodiče přežili holocaust se nutně musela na jeho dílech projevit.
Proč Libeskind dělá tak dobře židovskou architekturu a architekturu spojenou se silnými osudy lidí?
Libeskind byl vždy silně citově spjatý s místem nebo stavbou, které navrhoval. Při projektování Židovského muzea Libeskind těžce pociťoval trauma ze snahy o zničení celé komunity, ke které patřil. Stejně tak při návrhu nové zástavby na Ground Zero se ho zmocňoval ničivý pocit z nezvratné ztráty a nenávratnosti „dvojčat“ a místa, které znal dobře z mládí.
Při tvorbě je velmi citlivý k vnímání historie. Proto jeho budovy nenabízejí neutrální tvář, nejsou bezduché, nicneříkající, Jsou to stavby se srdcem, duchem, pamětí, citlivě reagující na kulturní, politické a historické události 20. století.
V tomto se výrazně liší od mistrů modernismu Miese van der Rohe, či Waltra Gropia, kteří tvrdili, že budovy mají nastavovat neutrální tvář.
Libeskind nepovažuje budovy za neživé objekty. Budovy mají tělo, duši, komunikují a žijí stejně jako lidé. Dobrá architektura stejně jako lidé vypráví svůj příběh, donutí nás vidět svět z jiného úhlu pohledu, probouzí v nás touhy, mění náš život k lepšímu. Špatná architektura vypráví pouze příběh svého projektování, stavění a financování.
I velmi staré budovy pokud mají duši nám vypráví silné příběhy.
Touto myšlenkou se řídí i Libeskind u svých staveb. Navrhuje proto budovy s citem k místu, k minulosti a osudům daného místa. Často si klade otázky, jak vyjádřit minulost? Jak pomocí malty a ocele a skla dát budovám výraz odrážející minulost a zároveň budoucnost.
Daniel Libeskind první budovu začal stavět až ve svých třiačtyřiceti letech. Šlo o Židovské muzeum v Berlíně, kterým vstoupil na výsluní současné architektury.
Jeho koncept je natolik plný významů, že ostře řezanou křivku lze označit téměř za konceptuální umění. Sám o sobě často tvrdí, že inspiraci pro svoji tvorbu čerpá z židovského talmudu. „Města nejsou z kamene a dřeva, ale především z emocí lidí, kteří v nich žijí,“ poeticky dodává. ²
přílohy
seminární práce Daniel Libeskind
Židovské muzeum v Berlíně
Muzeum se nachází ve staronovém centru Berlína, na třídě Lindenstrasse u bývalé barokní pruské soudní budově Kollegienhaus. Je přístavbou starého Berlínského muzea a patří k nejoblíbenějším stavbám ve městě. Soutěž na výstavbu nové budovy proběhla v letech 1988 – 1989. Základní kámen byl položen roku 1992, stavba byla dokončena roku 1999, oficiální otevření následovalo 9. září 2001, kdy bylo muzeum ještě zcela bez exponátů zpřístupněno veřejnosti.
Judische Abteilung
Když byl Libeskind pozván k účasti na soutěž o projekt nového židovského muzea, v dopise, který mu zaslalo berlínské zastupitelstvo bylo uvedeno aby se zúčastnil architektonické soutěže na vytvoření Judische Abteilung- židovského oddělení.
Na první pohled se mu zdál nápad vytvořit nové židovské muzeum obdivuhodný, nemohl se však vyrovnat s užitím názvu Judische Abteilung. Na mysli mu stanul krutý osud židů, na srdci soucit a úcta k židovskému národu, ke kterému patřila i jeho rodina… …Judische Abteilung- právě toto oddělení gestapa mělo při převozu do koncentračních táborů na starosti provedení „konečného řešení“ Organizátoři soutěže nebrali příliš v potaz historické souvislosti, pro ně to bylo další oddělení, které chtěli připojit k oddělení sochařství plastiky, filmu a oddělení módy. Pro Libeskinda bylo nepředstavitelné oddělovat Židy do samostatného oddělení, stejně tak jako nejde oddělit dějiny nežidovských a židovských obyvatel Berlína.
Hluboká myšlenka
Libeskind navrhl projekt, který architektonicky integroval dějiny Židů do bohaté historie Berlína a umožnil návštěvníkům pocítit, co se zde odehrávalo. Jeho stavba reaguje na dějiny, není neutrální, dogmatická ani zlehčující, přímo ukazuje na problémy a nevyhýbá se žádným skutečnostem. Filosof Theodor Adorno řekl, že každý kdo zaujme k holocaustu neutrální postoj a je schopen a ochoten se o něm bavit v číslech a tabulkách, zaujímá stejný postoj jako nacisti. Jeho tvrzení je odvážné, ale Libeskind se s ním ztotožňuje.
Židovské muzeum je založeno na hlubokém myšlenkovém a duševním základě, neplní pouze prioritní účel muzea. Objekt se stává pomníkem, snaží se pochopit a zobrazit utrpení tisíců Berlínských židů, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Symbolika čerpá z nejpohnutější kapitoly evropských dějin – genocidy židů za druhé světové války.
Zkouška ohněm
Na počátku stavba neměla mnoho příznivců, nikdo nepředpokládal, že by se stavba židovského muzea dala prosadit. Přestože Libeskind svým návrhem udělal na porotu silný dojem, nepřesvědčil je, že může být realizován. Stavba muzea byla velice riskantní hra s minimální nadějí na úspěch.
Již první jednání s představiteli stavební správy bylo zkouškou ohněm. Položili na stůl plány muzea a přikázali Libeskindovi, aby načrtl suterén. Byla to past. Bylo jasné, že pokud nakreslí klikatící se tvar, odpovídající tvaru muzea, vysmějí se mu. Takové podzemní patro by bylo neúnosně drahé a technicky neproveditelné. Libeskind nakreslil obdélník, obstál tak při první zkoušce. Přestože Libeskind neměl žádné předchozí zkušenosti, boj nevzdal a zarputile bojoval a stál za svým projektem až do jejího postavení.
Víra
Libeskindova rodina zažila během života mnoho útrap, jeho židovští rodiče přežili holocaust. Měli štěstí, takové však neměli jejich ostatní rodinní příslušníci.
Život v poválečném Polsku nebyl také nijak lehký, proto se po válce stěhovali za lepšími podmínkami z Polska do Izraele. Jejich cesta však nakonec vedla do vysněného New Yorku.
Nebyla to cesta jednoduchá, přes všechny ztráty během války a útrapy po ní je vedla víra a neskutečná síla bojovat za lepší zítřky. Daniel Libeskind se naučil od svých rodičů věřit sám sobě, věřit ve své projekty a v jejich zdárné dokončení.
Libeskindova žena Nina
Jeho velikou oporou mu byla jeho žena Nina. Dříve vedla politické kampaně, byla v čele mezinárodních organizací a pracovala jako rozhodčí soudce. Přestože toho o architektuře mnoho nevěděla, stala se Libeskindovou nepostradatelnou společnicí. Především její komunikační dovednosti, bystrost, pohotové rekce a zkušenost z politiky zapůsobily na mnoho vlivných lidí a projektům tak vdechly naději na život.
Stala se jeho oporou v těžkých chvílích. Nikdy mu nedovolila vzdávat se jeho vysměného cíle.
Co ho vedlo k zcela netradičním postupům při návrhu?
Libeskindův přístup k návrhům budov je zcela originální. I v případě návrhu Židovského muzea postupoval netradičně. Půdorys připomíná rozložené fragmenty židovské hvězdy. Tento tvar údajně vznikl vynášením adres náhodně vybraných lidí jejichž jména jsou zapsána v pamětní knize Gedankbuch do mapy Berlína. Pak si vyhledal adresy slavných obyvatel Berlína, které obdivoval a zanesl je též do mapy. Postupně přiřazoval jména k sobě a spojoval je na mapě tak, že spojnice vždy protínala místo stavby na Lindenstrasse 14. Takto pospojoval šest jmen ve tři páry. Ze spojnic jmen vznikla pokřivená Davidova hvězda. I takto podivuhodným způsobem lze navrhnout budovu.
Netradiční způsob navrhování možná Liebeskind použil, protože chtěl navrhnout zcela netradiční stavbu. Stavbu která se nebude podobat žádné jiné na světě. Která bude tak významově silná jako byly silné příběhy všech těch kteří za holocaustu zahynuli. Stavbu, která by i budoucím generacím vyprávěla zcela neopakovatelný příběh. Možná chtěl vytvořit pomník a vzdát úctu.
Vliv hudby
Také hudba se prolíná v jeho projektu. Rozvržení okenních otvorů navrhl, protože byl silně ovlivněn skladbou německého hudebníka židovského původu Arnolda Schönbergera. Schonberg byl jedním z největších skladatelů všech dob, který kvůli svému židovskému náboženství musel utéct před nacisty. Schonberg v opeře dosáhl nepřekročitelných hranic hudby. Libeskind chtěl tuto výjimečnost přenést také do svého projektu. Rozhodl se, že rozvržení oken doslova dokomponuje třetí dějství nedokončené opery Mojžíš a Áron. Její postavy budou zpívat své tiché árie v kamenných zdech muzea a definitivním prostoru prázdnoty. A na konci budou jejich hlasy znít v ozvěně kroků návštěvníků..
Holocaust - prázdnota
V novém muzeu se návštěvník setkává s třemi tzv. osami: s osou kontinuity (vedoucí ke stálé výstavě), s osou exilu a s osou holocaustu.
Osa exilu vede do tzv. zahrady exilu vně muzea. Nachází se níže než okolní prostory a betonové zdi zabraňují pohledu na okolí. Nachází se zde 49 betonových sloupů (vysokých 6 m), symbolizujících rok založení státu Israel (1948), uprostřed stojící 49. sloup symbolizuje Berlín. Návštěvník zde má možnost získat dojmy o „exilu“ - zprvu pocit cizosti a také nejistoty, vznikající šikmým povrchem zahrady.
Osa holocaustu končí u věže holocaustu. Jedná se o tmavý, chladný a vysoký prostor, do kterého proniká denní světlo pouze úzkou škvírou na stropě. Většinou vyvolává pocity nejistoty, nemožnosti celek pochopit, mnohé deprimuje.
V architektově projektech se často promítají lidské osudy- jak své rodiny, tak i všedních lidí, které během života potkal, nebo o nich slyšel vyprávět nebo o nich četl.
Věž holocaustu byal navržen jako vzpomínka na ženu, o které četl v knize Hasidis Tales of Holocaust. Žena během přepravy do koncentračního tábora ve chvíli kdy už ztrácela veškerou naději, spatřila škvírkou mezi prkny vagónu kousek oblohy a na ní bílou čáru. Viděla v ní znamení, že nezahyne. Během následujících dvou strašných let v táboře se ke znamení upínala, jako k důkazu, že se stane zázrak a ona přežije. Teprve později ji napadlo, že to mohlo být něco úplně obyčejného, jako mrak. Důležité však bylo, že se pro ni světlo ze štěrbiny po celou tu dobu v táboře stalo zdrojem naděje. Význam vize této ženy se pro Libeskinda stal tak silný, že se jej rozhodl začlenit do projektu a nazval ho The Holocaust Void.
Symbolika
Vtipně je řešen vstup podzemím, vedoucím ze staré budovy Berlínského muzea. Muzeum je přístupné pouze podzemní chodbou, která tuto budovu spojuje se starou barokní stavbou z roku 1735. Zatímco ostatní návrhy měly všechny propojení mezi budovami na úrovni přízemí či patra, Libeskind je navrhl propojit pod zemí. Přestože obě historie, každá ve své budově, se nemusejí zdát viditelně propojené, jsou navždy neoddělitelně spojené v základech Berlína.
Kronika 2000 let
Muzeum bylo navrhováno jako kronika dvou tisíc let dějin německých Židů, Libeskind navrhoval aby v této kronice byl také jeden beznadějný, černočerný, nemilosrdný svazek, který by reprezentoval vše co zmizelo během holocaustu. V plynových komorách také světlo nebylo. Celá stavba svým významem značně přesahuje svůj účel. Návštěvník si zde sám, na základě svých pocitů, vytváří vlastní expozici. Volí si cestu, myšlenky, medituje nad osudy židů. Stává se protestem genocidy a násilí. V průběhu projektování bylo třeba přistoupit k mnoha kompromisům a výsledná stavba se od původní studie liší. Architekt Libeskind sám se o stavbě vyjádřil takto: „Věřím, že projekt vtahuje architekturu do hledání odpovědí na otázky, které si klade celé lidstvo. Proto jsem se pokusil vytvořit novou architekturu pro dobu, která dokáže pochopit dějiny, bude nově chápat poslání muzeí a bude umět nově realizovat vztah mezi programem a architektonickým prostorem. Poloha tohoto muzea není motivována jen snahou splnit určité zadání, ale spíše symbolem naděje.“ 3
Interiér
Interiér stavby má navozovat pocit nicotnosti a rozpolcenosti, beznaděj víry trýzněných židů. V parteru je několik symbolicky abstraktních prvků, jako např. kolejnice, které naznačují deportaci. Vizuálně interiér působí velmi silně. Světlo z exteriéru proudí úzkými okny – trhlinami v plášti budovy, protínající celá podlaží. Na nepravidelných stěnách se láme a vytváří zajímavé světelné efekty
Na několika místech muzea se nacházejí prostory zvané „voids“ (prázdnota), které jsou naprosto prázdné, nejsou přístupné a je možno je nahlédnout pouze různými okny z chodem muzea. Mají upomínat na prázdnotu, kterou v Německu zanechal holocaust. Jedinou výjimkou je tzv. „memory void“ (prázdnota paměti), kde se nachází instalace „schalechet“ - „spadlé listí“, jejímž autorem je Menashe Kadishman. Jedná o k10 000 obličejů, zhotovených ze železa a oceli, které mají upona zavražděné Židy. Návštěvník se může rozhodnout do místnosti vstoupit a na obličeje šlapat; vznikají tak hlasité zvuky kdy se kov otírá o kov (čemuž není možno se vyhnout)podle úmyslu umělce se tak zavražděným vrací jejich hlas. 3
Citace 1 Libeskind d., základní kameny života i architektury, Brno: VUTIUM, 2006, str.18 2 http://bydleni.tvujdum.cz/architektura/ikony-xx-stoleti-iv-daniel-libeskind.aspx 3 http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%A9_muzeum_%28Berl%C3%ADn%29
Literatura, zdroje Libeskind D., Základní kameny života i architektury, Brno: VUTIUM, 2006 http://www.archiweb.cz/architects.php?type=arch&place=foreign&action=show&id=85 http://www.e-architekt.cz/index.php?PId=1274&KatId=2 http://reality.ihned.cz/1-10067330-19234560-K00000_d-eb
