Zdeněk Lukeš | Louisiana a pozvánka na PV

Jsou místa, která si návštěvníka rychle podmaní. Neoslňují nějakou úžasnou architekturou, ale přesto jsou mimořádně působivá, prostě je již nikdy nevymažete ze svého srdce. K takovým patří i galerie moderního umění v dánském městě Humlebæku, vzdáleném asi 35 kilometrů od Kodaně. Rozkládá se v krásném parku na břehu průlivu Ǿre Sund, a nese jméno Louisiana (získala ho podle pojmenování staré vily, která tam stojí, a ta zase podle shodného křestního jména tří manželek jejího původního majitele Alexandra Bruna). Dům i s okolními pozemky později koupil sběratel umění Knud W. Jensen, který oslovil architekty Vilhelma Wolerta a Jǿrgena Bo, aby navrhli výstavní pavilon pro jeho sbírky. Vznikla nenápadná stavba s prosklenými chodbami, propojená se starým domem, a později přibyly další pavilony. Architektura je to velmi střídmá, jejím posláním není poutat na sebe pozornost, ale vytvořit zázemí pro vystavená díla i příležitostné výstavy. K přírodnímu prostředí, které ji obklopuje, je velmi přívětivá – obchází například starý strom a po celé trase prohlídky umožňuje výhledy do okolního parku.

A právě přilehlý park se stává tou hlavní výstavní síní pod širým nebem. Na ostrohu nad mořem vznikla unikátní galerie plastik nejvýznamnějších osobností XX. století: Henryho Moora, Joana Miróa, Alberta Giacomettiho, Maxe Ernsta, Jeana Arpa, Isamu Nogučiho, Louise Bourgeoisové, Alexandera Caldera, Jeana Dubuffeta a řady dalších. Každá socha má své vyhrazené místo v přírodní scenerii: to snad nejprominentnější na konci vyvýšené terasy nad mořem zaujímá Moorova Odpočívající figura, na plateau před restaurací se zase tiše pohybuje obří Calderův mobil. Jiné plastiky musíte v parku trochu hledat, často se ukrývají mezi stromy a keři.

Uvnitř výstavních pavilonů pak najdete výtvarná díla Pabla Picassa, Roberta Rauschenberga, Andyho Warhola a mnoha dalších. Dále je tu velká sbírka indiánských artefaktů předkolumbovského období ze sbírek nadace Wessel – Bagge. Pak se tu konají příležitostné výstavy. Až do začátku října je například možné vidět velmi podnětnou expozici Living Frontiers, představující průnik architektury a výtvarných instalací. Moc rád bych ji viděl třeba v pražské DOXu… Další zajímavou výstavou je Me Draw on i-Pad Davida Hockneye.

A pak je v Louisianě vše, co k takovému areálu patří – rozsáhlé knihkupectví a designshop nebo kavárna a restaurace s výhledem na mořskou úžinu. I tam jste v bezprostředním kontaktu s výtvarnými díly, sednout si můžete třeba hned vedle známého Césarova obřího palce. A v dolní partii areálu v malé zátoce je dokonce minipláž s křišťálově čistou vodou, kupodivu ani ne moc studenou (sám jsem vyzkoušel). Milovníci architektury mohou navštívit i malou rokli s bujnou vegetací a jezírkem, kde se mezi stromy a keři skrývají domky, navržené v jednotném kubickém modulu světovými architekty (Dominique Perrault, Ralph Erskine, Aldo Rossi, Joseph Kleihues a dvojice Mikko Heikkinen – Markku Komonen). Každý zvolil jiný stavební materiál – sklo, dřevo, kámen nebo třeba proutí…

Muzeum moderního umění Louisiana bylo otevřeno už na sklonku 50. let jako první svého druhu. Inspirovalo mnoho dalších sochařských parků po celém světě. Nedivím se sběratelce a mecenášce Medě Mládkové, že toužila něco podobného v komornějším vydání zřídit také v pražském parku na Kampě v sousedství Sovových mlýnů, kde má galerii. Zatím se jí to nepodařilo a to je škoda. Skvělých soch má dost a prostředí je vlastně trochu obdobou Louisiany. Jen místo moře je tu řeka. Taková instalace pod širým nebem není ovšem jednoduchá – výtvarná díla je třeba rozmístit s citem a dát jim dostatečný prostor. Výběr musí být takový, aby sochy nikoho nezranily a aby samy také přežily často neurvalé zacházení. Park na Kampě jistě není jediným místem, kde by to výtvarným dílům slušelo. Udivuje mne, že není využit potenciál Letenských sadů a zejména Stromovky, kde je dnes jen pár anonymních rozbitých soch. Naopak jeden parčík se současnými plastikami před časem vznikl za administrativním komplexem firmy Siemens při Evropské ulici ve Starých Dejvicích. Tady najdeme díla bývalých Tvrdohlavých – Jaroslava Róny, Michala Gabriela, Františka Skály, Stefana Milkova nebo třeba Jasana Zoubka. Stojí tu už pár let a zatím jsou v perfektním stavu. Je ovšem vidět, že o celé území se radnice Prahy 6 vzorně stará. Další pokus založit sochařský park v Jelením příkopě v areálu Pražského hradu se rovněž nepodařilo dotáhnout. Najdeme tu alespoň tři kamenné plastiky Kurta Gebauera (z nich mám nejraději dva kamenné zlobry, kteří se líně rozvalují na svahu u brány do Chotkovy silnice, napůl zarostlé trávou).

Z výše uvedeného plyne, že na svou Louisianu v naší metropoli stále ještě čekáme.

Závěrem zvu na prázdninovou Psí vycházku, tentokrát iniciovanou Jiřím Wagnerem, na téma PRAŽSKÉ PASÁŽE. Sraz tuto sobotu 13. 8. v 10 hodin u Husova pomníku na Staroměstském náměstí (tentokrát i když bude pršet – v pasážích by nám to nemělo vadit:-)).

Psáno pro Neviditelného psa Foto autor a Jana Lukešová