Miláno ovládli Poláci. Kdo další zaujal naši redakci na největším festivalu designu?
Miláno opět pohltil design. Tisíce návštěvníků vyrazily do severní Itálie na nejvýznamnější festival designu Milan Design Week zjistit, jaké trendy čekat v příští sezóně. Instalace zaplnily dvorany paláců, obchody i ulice. Co se letos povedlo a kdo zklamal?
Veronika Pařízková , 24. 4. 2026
Už dávno to není jeden veletrh nábytku. K původnímu Salone del Mobile se přidružila řada suverénních výstav a prezentací. Letos jich bylo opět nepočítaně ve stovce lokalit po celém městě. Návštěvník si zapamatuje jen ty nejlepší. A letos mezi ně patří bezpochyby Poláci.
Poláci v brutalistním mrakodrapu
Náš severní soused nás už dlouho válcuje nejen ve výdajích na obranu, infrastrukturu nebo kulturu, dávno nás předehnal i v podpoře designu. Letošní Miláno pak nadvládu Poláků stvrdilo dokonale. Na výstavu Polish Modernism – A struggle for beauty se stály dlouhé fronty. Zásluhu na tom jistě měl i fakt, že si organizátoři vybrali jako lokaci Torre Velasca.
Brutalistní mrakodrap z 50. let postavený architektonickým partnerstvím BBPR byl vůbec první, který v Itálii přesáhl hranici 100 metrů. Na rozdíl od českého trendu brutalismus bourat, ho Italové prohlásili kulturní památkou a Poláci na jeden týden zaplnili tím nejlepším, co u nich vzniklo (nejen) v éře modernismu.
Síla expozice stála především na schopnosti postavit vedle sebe produkty, které vznikly před desítkami let, s těmi jen pár let starými. Tvůrci tak názorně demonstrovali fakt, že opravdu kvalitní design mluví nadčasovým a univerzálním jazykem a zdaleka to nemusí být jen marketingová nálepka. Vedle sebe tak přirozeně fungoval nábytek od designérky Teresy Kruszewské z roku 1976 stejně jako židle Fotel Phantom z roku 2025 od Matiho Sipory. Odhalit datum výroby byl často opravdu oříšek.
Přesah přímočaré prezentace nebyl ale jen v příbězích jednotlivých výrobků. Kurátorka výstavy Anna Maga doprovodnými texty připomněla, že dobře provedené návrhy nábytku z přelomu 50. a 60. let byly výsledkem promyšlené koncepce, do které byl zapojený stát, průmysl, školy i designéři. A ačkoliv toto období rozhodně nepatří v Polsku, vzhledem k vládě komunistů, k těm šťastným, polští designéři dokázali držet krok s dobou. Design v jejich podání byl podřízený funkci, ale s výrazným estetickým nábojem. Na pohled jednoduchá a pochopitelná formulka úspěchu, které se ale překvapivě stále hodně designérů držet neumí.
Modely z charity
Patrné to bylo v další „must visit“ destinaci letošního ročníku. Alcova se v poslední době stala útočištěm těch nejmladších studií a talentů. V areálu bývalé vojenské nemocnice Baggio, kousek od stanice metra Primaticcio, se očekávaly především inspirativní materiálové experimenty, tvarová avantgarda, případně reflexe dobových fenoménů. Nic moc z toho vám ale tento ročník nenabídl.
Nepohodlné stoličky, naivní vázičky a obskurní skleněná svítidla hravě trumfla instalace pražské UMPRUM. Ta jezdí do Milána pravidelně a ačkoliv by se mohlo zdát překvapivé, že opakovaně volí prezentaci skrze design oděvu, letos to dávalo smysl. Projekt nazvaný Wasted Waste nápaditě připomněl fakt, že oblečení patří k těm největším znečišťovatelům planety. Dynamická instalace pracovala s kusy oblečení, které si studenti mohli vybrat v třídírně oděvů v Broumově.
Návrháři z vyřazených látek ušili svébytné modely, které pověsili po obvodu industriální místnosti. Uprostřed velkorysého pokoje pak stála mohutná třídička na oděvy, která v nekonečném tempu točila dokola zbylé nepotřebné textilní kusy. Podobně přímočarých a alarmujících sdělení by si celý festival zasloužil rozhodně víc. Kde jinde je totiž příležitost relativizovat náš vztah k hromadění produktů, než na jeho globálním svátku. UMPRUM se to letos podařilo. Jen škoda, že zůstala v zásadě osamocená.
Fronta na stan
Vypořádat se s dnešní složitou dobou alespoň v náznaku toužil kde kdo. Blízko tomu bylo třeba slavné architektonické studio Snøhetta. Ve spolupráci s švýcarskou designérkou Annabelle Schneider navrhlo instalaci pro zahradu v Fondazione Luigi Rovati. Materiál, který připomínal průhlednou látku, ze které se šijí padáky, se stal základem pro velký stan, kde jste mohli najít útočiště. Organické tvary, typické pro celou tvorbu této skandinávské dvojice, měly působit lidsky a vstřícně. Stejně jako možnost, zout si boty a na chvíli v prodyšném mini objektu pobýt. Ale opravdu jen na chvíli. Jako všude jinde se zde i na tento moment klidu v bílé barvě čekaly dlouhé fronty.
Něco pro Instagram
Po chvílích uklidnění, vám v nedalekém Palazzo Brera designérka Sara Ricciardi zase dopřála dávku serotoninu. Právě tak se jmenovala její instalace pro American Visa. Ambiciózní cíl, učinit nás šťastnými, chtěla zřejmě skrze duhové barvy a organické tvary. Podobně jako u nejfotografovanější letošní intervence – růžového bludiště pro MoscaPartners v Palazzo Litta od původně libanonské architektky Liny Ghotmeh, se ale nedalo ubránit dojmu, že i zde čím dál víc vítězí snaha vymyslet realizace, která bude fungovat na Instagramu. I duhové balóny tísnící se na balkóně paláce v mondénní čtvrti Brera, i už notně pošlapaná efektně barevná instalace, na kterou jste si aspoň mohli sednout, nepřinesly nic víc, než pěkný obsah do vašeho feedu.
Parfémy v klášteře
Našla se ale i řada značek, které dokázaly na první dobrou potěšit sociální sítě a přesto ukázat řemeslnou a tvarovou nápaditost. Patřil mezi ně třeba niche výrobce parfému Byredo, jenž zaplnil dvůr kláštera z 15. století dřevěnými objekty od designéra Jeana – Guillaume Mathiaut. Surově zpracované dřevěné objekty sice nebyly formálně ani ideově v ničem atypické, přesto ve své jednoduchosti dokázaly vrátit návštěvníka k podstatě každého designu. A tím je mimo jiné kvalitní materiál. Výsostné postavení kamene, dřeva, ale i mramoru nebo papíru bylo obecně cítit z řady instalací. A ačkoliv se samozřejmě i zde objevil vliv AI a 3D tiskáren a umělých materiálů, bylo zjevné, že tradiční struktury v souboji s novými experimenty mají zatím navrch.
Více k tématu
Trocha nábytku
Došlo ale samozřejmě také na samotný nábytek a doplňky. Řada z nich byla především v tlumených odstínech bílé, béžové a překvapivě i hnědé. Právě tóny této zemité barvy, která v posledních letech nepatřila mezi favority interiérových designérů zažívá velký návrat. Patrné to bylo třeba u Fendi nebo Vadesign cucine. Vysloveně wow efekt pak nabídl výrobce umyvadel a dřezů Serafini, který dokázal, že mramor lze ohýbat skoro stejně lehce jako pírko.
Letošní Milano bylo ale nakonec relativně umírněné a nevýbojné. Snad proto, že realita všednodennosti nás v posledním roce, neustále nepříjemně překvapuje dalšími krizemi a konflikty, zůstali designéři věrni osvědčeným přístupům. Někdy to stačí. Někdy bohužel už ne.
