Fenomén Ještěd | fenomén Hubáček

Čtvrtek, 30. Březen 2006 - 14:39
| Napsal:
Dne 30.3. 2006 bude slavnostně zahájena první souborná výstava jednoho z našich nejvýznamnějších architektů, Ing. arch. Karla Hubáčka. Výstavu spolu s Galerií Jaroslava Fragnera spolupořádá SIAL a Česká komora architektů, která při této příležitosti udělí Karlu Hubáčkovi Poctu ČKA. Multimediálně pojatá výstava se zaměří především na prezentaci televizního vysílače na Ještědu, druhá část potom představí další Hubáčkovy výrazné realizace.
Fenomén Ještěd - Karel Hubáček

Galerie Jaroslava Fragnera (Betlémské nám. 5a, P-1)
31. března - 7. května 2006.

Otevřeno denně 10-18 hod., mimo pondělí.

Zatímco hlavní expozice má svůj protějšek v knize Fenomén Ještěd, k představení ostatní architektovy tvorby bude vydán katalog s životopisem, soupisem prací a bibliografií. Výstava potrvá do 7. 5. 2006.

VÝSTAVA V GJF Již zmíněná kniha, příznačně nazvaná Fenomén Ještěd, byla vydána minulý rok. Liberecký fotograf Jiří Jiroutek ji jako autor a vydavatel v jedné osobě opatřil mnoha fotografiemi a medailony umělců, kteří se na stavbě podíleli. Jako kurátor části výstavy věnované právě Ještědu je tedy více jak povolaný. Kromě faktografické fotodokumentace realizace stavby je připravena videoprojekce filmů o Ještědu, model a části původního vybavení a nádobí, navrženého přímo pro hotel a restauraci. Druhá část výstavy je umístěna v předsálí a představuje Hubáčkovu tvorbu. Na panelech je výběr z jeho díla (vysílač nebyl jedinou architektovou stavbou, která se dočkala mezinárodního uznání), zahrnuty jsou i návrhy nerealizovaných projektů. Tuto část připravil Petr Kratochvíl.



  • Model Ještědu
  • Foto z vernisáže - Přednes oslavné písně o Ještědu
  • Karel Hubáček
  • Dan Merta, GJF


  • Zdeněk Lukeš, teoretik architektury
  • Petr Kratochvíl, kurátor druhé části výstavy (tvorba K.Hubáčka)
  • Karel Hubáček přebírá Poctu ČKA
  • Udělená cena
    FENOMÉN JEŠTĚDFenomén Ještěd je reprezentativní monografie (s texty v češtině, němčině a angličtině), kterou si tato stavba i její tvůrci opravdu zaslouží. Fotograf Jiří Jiroutek do knihy zařadil text o historii místa spolu se snímky zachycující původní chatu na vrcholu hory (vyhořela v roce 1963), životopisy autorů vysílače, konkurenční návrhy ze soutěže, fotografie dokumentující vznik stavby, technické výkresy i návrhy interiérů. Čtenář může porovnat vedle sebe umístěné Binarovy návrhy, Štechovy snímky právě otevřeného objektu a Jiroutkovy záběry se současným zařízením restaurace a hotelových pokojů. Ty po privatizaci, kdy se vysílač dostal do nepovolaných rukou, neutrpěly takovou škodu narozdíl od vybavení restaurace, proto zde lze původní mobiliář ještě najít.

    SOUTĚŽV noci 31. ledna 1963 vyhořela na Ještědu chata s ubytovnou a rozhlednou. Vznikla v letech 1903-1907 podle projektu libereckého stavitele Ernsta Schäffera a ve své době byla považována za jednu z nejmodernějších horských chat v tehdejší monarchii. Není divu, že si ji místní oblíbili a po požáru začali uvažovat o její obnově. Na tuto situaci zareagovali velice rychle rovněž projektanti z libereckého střediska krajského Stavoprojektu a od 1. do 25. února vypracovali návrhy, z nichž se jich do užší soutěže dostalo šestnáct. Vedoucí pracovníci místního střediska pak vytvořili porotu, která poměrně odvážně zvolila Hubáčkův projekt. Ten svým pojetím paradoxně porušil zadání - hotelu s restaurací a samostatně stojící vysílač - a umístil televizní vysílač přímo do budovy.

    ROTAČNÍ HYPERBOLOID„Při jeho projektování jsem vycházel z toho, že dvě budovy, jak Ještěd ve svých pracích navrhovali jiní architekti, jsou naprostým nesmyslem. A vytvořil jsem tohle. Teď, když už jsem starý, si kolikrát říkám, že něco takového jsem mohl vymyslet jen z mladické nerozvážnosti. Nyní bych se asi do něčeho podobného bál pustit …Je dobrý. Kdybych měl někdy myslet na to, že snad spadne, nevzal bych raději tužku do ruky a nic nekreslil.“

    Kromě toho, že vysílač je svým tvarem vlastně přirozeným pokračováním siluety hory, reaguje také dobře svou podobou na funkce stavby a dobu. Tvar rotačního hyperboloidu se zdál být výhodný z mnoha praktických důvodů, neboť dobře odolává extrémním klimatickým a povětrnostním podmínkám. To, že architekt sloučil vše do jediné stavby, bylo vzhledem k malé ploše na vrcholu hory také výhodou. A navíc byl tento projekt nejlevnější.

    MAŠINISMUS VERSUS ROMANTIKADeset dní po ukončení soutěže byly v hale liberecké Státní spořitelny vystaveny všechny soutěžní projekty. Veřejnost projevila živý zájem, ale většina lidí by raději viděla na Ještědu něco tradičního, co by mělo blízko k původní stavbě z počátku století. Karel Hubáček pak svůj vítězný projekt obhajoval ve dvou článcích v libereckém týdeníku Vpřed.

    „Ostatně mne by vůbec netěšilo, kdyby s mým návrhem všichni jednoznačně souhlasili. Znamenalo by to, že můj návrh není pokrokovým, ale pouhou bilancí současnosti. A my přece chceme postavit pěknou věc, aby se za nás nemusely příští generace stydět.“

    „Dosavadní silueta Ještědu s budovou hotelu vžila se natolik, že se stala součástí kopce…Vytvořilo se v nás konzervativní stanovisko, které nám zabraňuje rozpomenout se na dobu, kdy, za jakých podmínek se Ještěd stavěl a za jakých idejí vznikl… Naše představa je tak bilancí minulosti, která nás nenapadne, kdyby nám například dali vybrat mezi automobilem z roku výroby 1920 a 1963. Místo romantiky zvolíme bez váhání novou estetickou formu vozu s přednostmi technické vyspělosti, a přece byl ten vůz z roku 1920 na svoji dobu esteticky a technicky kvalitně řešen… Čím to, že tady nejsme konzervativní? Požadujeme pro své přímé potřeby nové tvary, nové barvy, nové funkce, prostě technicky náročnější výrobky. Od staveb jsme nějak zapomněli vyžadovat totéž, novou estetickou formu, vysokou techniku, odpovídající funkci, a tím novou krásu…Nemáme dostatek příkladů novodobých staveb, a tedy i představ o jejich výhodách, tvarech a technice. Jsme proto raději konzervativní tam, kde neznáme. Chybí nám měřítko, zkušenost, neviděli jsme něco podobného, nerozumíme… Mezi oběma návrhy na Ještěd uplynulo 55 let. Dnešní potřeba vyžaduje na Ještědu zařízení pro televizi, která je víc než polovinou náplní budovy. Jako zařízení technické má určité nároky na formu. Další nároky na formu vyplývají z klimatických podmínek… Stavba je celek poplatný ve všech vztazích době, ve které vzniká, a zároveň funkci, kterou přináší.“

    KYVADLOVedle Karla Hubáčka má neopomenutelný podíl na unikátnosti technického řešení televizní věže Ing. Zdeněk Patrman (+2001), který spolu se Zdeňkem Zachařem řešil statiku objektu. Extrémní podmínky a nové úkoly zapříčinily řadu zvláštních výzkumů, které se prováděly při Akademii věd. Řada věcí se zkoušela v praxi poprvé a vytvářely se prototypy. Problém nastal například u umělohmotného pláště. Antény měly být kvůli signálu pod laminátovými deskami a dvanáctimetrové tyče byla nakonec schopná vyrobit až továrna na rybářské pruty. Podle vzpomínek Karla Hubáčka museli v továrně prorazit zeď, protože byla příliš malá. „Zajímalo je to. Každý, kdo do toho šel, překračoval vlastně svůj stín.“ Krátce po dokončení hrozilo stavbě kvůli silným větrům rozlomení v horní části. Tento problém vyřešil pro Ještěd a další (i stávající) věže Zdeněk Patrman. Více jak půltunové betonové závaží kyvadla vyrovnalo kmity věže a zajistilo její stabilitu. Kyvadla a technické patenty pak zachránily existenci SIALu. Státní správa telekomunikací potvrdila, že ho potřebuje, takže nebyl zrušen. Když přišla v srpnu 1968 vojska, elektrikáři SIALu se podíleli na zapojení vysílače. V jejich ateliéru psal Václav Havel svoje výzvy k občanům, které potom četl Jan Tříska. SIAL byl integrován do Stavoprojektu a hlídán, ale skupina zůstala při sobě a nadále mohla udržovat kontakt s výzkumnými ústavy.

    ZAŘÍZENÍ INTERIÉRUAutorem návrhů interiérů je akad. arch. Otakar Binar. Skvěle lapidární černě lakované dřevěné „háčko“ se stalo základním tvarem pro konstrukci křesel, stolků, postelí i několikapatrových polic. Pokud navštívíte Ještěd, máte možnost tento velmi funkční nápad ocenit. Stejně tak design popelníků, zábradlí, klik, věšáků, lampiček a osvětlení vůbec, radiátorů, ventilace nebo třeba vyřešení zámků u prosklených dveří. Ještěd je stavba dotažená do posledního detailu, je to kvalitní ukázka moderního Gesamtkunstwerku. Kavárna je bohužel v současné době ochuzena o původní mobiliář. Dnešní zařízení návštěvníka sice nijak vysloveně neuráží (pan architekt Binar si to pochopitelně nemyslí, při pohledu na staré fotografie pochopíte proč; s jeho původním designem se samozřejmě srovnávat nedá). Tuto záležitost bude nutné v budoucnu vyřešit také z toho důvodu, aby se stavba mohla úspěšně ucházet o zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Vrátit Ještědu jeho exkluzivitu bude stát mnoho miliónů, ale snad se to podaří. Mimochodem, na seznamu UNESCA dosud žádný vysílač nefiguruje. Prestižní cena UIA Augusta Perreta, kterou Karel Hubáček v roce 1969 za tehdy ještě nedostavěný TV na Ještědu získal, nebyla zatím udělena žádnému jinému vysílači!

    JEŠTĚDSKÝ SOUBORAkademický malíř Karel Wünsch navrhl pro ještědskou restauraci soubor originálního nádobí a rovněž veškerý textil. Byl to jeho nápad, že by tak unikátní stavba neměla být zařízena obyčejně, ale měla by být výjimečná i uvnitř. Investor souhlasil a Karel Wünsch se inspiroval tvarem stavby, vytvořil vzorky nádobí, které dal na zkoušku do několika restaurací. Stejně tak ho používala jeho rodina. Po připomínkách navrhl definitivní design, který byl tudíž dokonalý nejen po estetické stránce. Bohužel se hned při otevření stalo přesně to, čeho se jeho okolí obávalo… Soubor se už asi po měsíci stáhl z běžného provozu a používal se pouze v malém salónku, kde jej mohli číšníci uhlídat. Naštěstí soubor včetně skla zakoupilo muzeum v Jablonci nad Nisou.

    METEORITYDo betonového středu vysílače se zarylo několik meteoritů. Jsou to silné díly půlkoulí od manželské dvojice našich předních sklářských výtvarníků, prof. Stanislava Libenského (+2002) a Jaroslavy Brychtové. Díky nim má české sklo v zahraničí svůj zvuk, díky nim se posunulo z užitého umění na úroveň svébytného výtvarného artefaktu. A také díky nim je interiér ještědské stavby stále tak výrazný. První, čeho si člověk při vstupu okamžitě všimne, je schodiště, stovky světel nad hlavou a výtvarné řešení betonové stěny. Změnil se nábytek a část žárovek byla namísto baněk vyměněna za úsporné zářivky (nikoliv však stejného tvaru!), ale ohromné meteority tu naštěstí stále jsou ve své původní podobě a nic s nimi nehne.

    ARCHITEKT A PEDAGOGKarel Hubáček (*1924 Praha) vystudoval architekturu v druhé polovině čtyřicátých let. V roce 1951 nastoupil do Stavoprojektu v Liberci a od té doby je jeho tvorba a život spjata s tímto městem. Mezinárodní věhlas získal díky vysílači na Ještědu (Cena A. Perreta 1969), dalšího internacionálního ocenění svého díla se dočkal za budovu s koncertní síní v Teplicích z let 1977-1986, kdy s ním spolupracoval Otakar Binar (Grand Prix bienále Interarch v Sofii v roce 1989). O dalších realizacích (např. v divadlo DAMU Praze, ale i vysílače Súdánu a Jemenu) a oceněních se dozvíte na výstavě, snad by jen ještě měla být připomenuta jeho spolupráce na realizaci Masákova projektu obchodního střediska Ještěd v Liberci z let 1968-71, jehož budoucnost nevypadá příliš růžově…

    Karel Hubáček byl jedním ze zakládajících členů SIALu, téměř dvacet let pak pracoval ve Stavoprojektu Liberec a devadesátých letech se po obnově SIALu stal jeho ředitelem. V polovině devadesátých let také vedl katedru na fakultě architektury na TU v Liberci.

    SIAL A ŠKOLKASIAL, Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, vznikl roku 1968 de facto z Ateliéru 2 libereckého Stavoprojektu, který Karel Hubáček vedl od roku 1958. Tento ateliér se rozpadl roku 1964 a Hubáček se s několika spolupracovníky věnoval především práci na televizním vysílači. Zbývající členové vytvořili Ateliér 9, jehož nejprogresivnější členové Otakar Binar a Miroslav Masák se později s Karlem Hubáčkem opět spojili a odtud se tedy počíná historie sdružení. Projektování ve Školce na Jedlové nedaleko Liberce patří mezi nejvýznamnější období SIALu a dnes působí skoro jako zaklínadlo. Ve sdružení počet zaměstnanců pochopitelně během let kolísal, průměr byl asi pětapadesát projektantů, mezi nimi byli například Mirko Baum, Martin Rajniš, Emil Přikryl, Johny Eisler, Michal Brix, Jiří Suchomel… Školka byla vlastně malým ghettem, ve kterém bylo dobře, ale nebylo to napořád. Mladí architekti odešli za prací a uspěli.

    Více informací na:www.gjf.cz
    www.fenomenjested.cz
  • Klíčová slova: