Frank Barkow [USA, D] - Současnost budoucí architektury

Pondělí, 19. Listopad 2007 - 13:45
| Napsal:
V rámci cyklu přednášek Digitální architekt zavítal do Prahy jeden ze zakladatelů věhlasného atelieru Barkow Leibinger Architects – Frank Barkow. Před pár týdny oslavil padesátiny, a tak není divu, že jeho první přednáška v České republice – Cutting, Casting, Stacking, Bending – byla pojata jako určité bilancování. Naproti tomu jeho architektura posouvá možnosti stále vpřed. S novými technologiemi dokáže to, co by před deseti patnácti lety šlo realizovat jen s krajními obtížemi.
Přednáška patřila k vrcholům podzimní série Digitální architekt a konala se 8.11. v prostorách Ekotechnického muzea. Zároveň byla koncipována jako zakončení třídenního programu Architektura a světlo pro architekty a projektanty, který se zde konal v předchozích dnech. Netradiční místo přilákalo značné množství posluchačů, kteří byli svědky laviny jménem Frank Barkow.

Proměny„Praha je nyní pro architekturu živé město“, navázal Barkow na entrée, které bylo výčtem přezdívek plánované Národní knihovny. Oproti nepřehlédnutelnému Kaplického návrhu se však vzápětí vymezil: „Pro naši generaci je typický vývoj, nestavíme dominanty.“

Jako americký architekt usídlený v Berlíně, jehož realizace lze nalézt i v Asii, měl Barkow v uplynulých letech výjimečnou možnost porovnávat: „Mnoho našich projektů reaguje na historický kontext evropských měst, projekt v Koreji se naopak musí vypořádat s tím, že kontext neexistuje.“ Jeho atelier ukazuje, že oba krajní problémy lze úspěšně řešit s použitím nejmodernějších technologií: „Před patnácti lety znamenalo slovo digitální pouze fotografii, dnes však mají digitální technologie na architekturu zásadní vliv."

Biosphäre and Flower PavillionJak bylo řečeno v úvodu, přednáška byla pojata jako představení vybraných projektů. Tím prvním byla revitalizace bývalé vojenské základny v německé Postupimi (Potsdam), která je hlavním městem spolkové země Braniborsko. „Pro architekta to byla zcela jiná výzva. Jak by se vlastně mělo s takovými prostory urbanisticky zacházet?“ V zápětí nabídl řešení formou vybroušené zkratky: „Architektura jako krajina, krajina jako architektura.“ Více než sto let přítomnosti armády se na rázu areálu podepsalo v dobrém i špatném. Významným momentem architektury v tomto areálu se tak staly hliněné valy. Ty tvoří přechod mezi vlastní architekturou a okolní krajinou a také podtrhují účel – areál byl totiž přebudován pro zahradnickou výstavu v roce 2001.

Továrna jako evoluční procesZásadním projektem atelieru Barkow Leibinger Architects je výrobní areál ve městě Ditzingen u Stuttgartu, mimo jiné proto, že se skládá z dílčích projektů a práce na něm pokračují již osm let. Za tu dobu zde vyrostly nejen nové haly, ale také závodní restaurace, která je hlavním společenským prostorem, či odvážně pojatá vrátnice. Ta je charakteristická ohromnou, gravitační logice odporující střešní konzolou, překrývající vjezd do areálu.

Zajímavý přístup představuje zákaznická a administrativní budova, kde je jako kontrapunkt k industriálnímu přidána ornamentální vrstva. Barkowovi se podařilo vytvořit originální syntézu protikladů. Základními materiály jsou beton, sklo a hliníkové panely. Zajímavostí jsou také o půl výšky posunutá patra, což přispívá k lepšímu optickému i sociálnímu propojení. (Obdobný trik s posunutím o půl patra využívá i tvarově dynamičtější realizace u nás – Konstrukční centrum automobilky Škoda v Mladé Boleslavi od Michala Hlaváčka – to mimochodem získalo titul Stavba roku 1999).

Bez použití žhavých počítačových technologií by bylo nepředstavitelné před deseti patnácti lety realizovat objekt vrátnice. Její koncept vyjadřuje snahu o maximální transparentnost, takže za velkoformátovým zasklením je jasně vidět čtyři sloupy, které nesou střechu. Z půdorysné plochy střechy 32 x 11 metrů je vykonzolováno plných 20 metrů, tedy více než 60 procent. V pozadí tohoto technického zázraku jsou náročné statické výpočty, které umožnily navrhnout postupně řídnoucí strukturu střechy tak, aby po technické stránce odpovídala všem normovým nárokům. Jednotlivé díly střechy byly navíc kompletně vyrobeny pomocí laserového řezání (laser cut), neboť touto sofistikovanou technologií továrna disponuje, a následně svařovány. Osvětlení, které je ve struktuře střechy zabudováno, je na řízeno na čtyřiadvacetihodinový cyklus. Zvedání 75 tun těžké střechy a její umístění na nosné sloupy bylo podle Barkowa událostí, kterou si zájemci ani nevěřící nenechali ujít.

Nejnovější realizací v areálu továrny Trumpf je částečně do země zahloubená restaurace, spojená s výrobními halami pomocí tunelu. Snížená úroveň přízemí jednak příjemně navazuje na podzemní tunel, jednak má za výsledek to, že velkoryse koncipovaný prostor neční nad okolní krajinu, ale splývá s ní. Restaurace je momentálně těsně před dokončením a slouží jako hlavní společenské centrum areálu, neboť se dokáže proměnit v auditorium až pro 800 hostů.

Pozoruhodná na této stavbě je opět střecha (dokončená před pár týdny). Téměř žádné konstrukční díly nejsou identické. Nosná konstrukce je tvořena ocelovou kostrou do níž jsou vloženy různě vysoké mnohoúhelníky z lepeného dřeva, takže střecha svou „buněčnou“ strukturou připomíná ohromný list. Některé buňky jsou prosklené a slouží jako světlíky. Uvnitř restaurace tak vzniká originální a proměnlivá světelná hra. Jak Barkow podotknul, bez počítače a sofistikovaného softwaru by takováto realizace nebyla možná, respektive náklady i doba realizace by se skutečností byly neporovnatelné.

Gewandhaus Neumarkt QuartierSoutěžní návrh do Drážďan, které mají přezdívku „perla na Labi“, je jednou z možných odpovědí na otázku, jak se pomocí současných technologií a myšlenkových postupů vypořádat s historickým kontextem. Prodejna oděvů v návrhu vychází z barokního tvarosloví, bere si z něj křivky, ale používá nové materiály a je obohacena o velmi současnou ocelovou strukturu. Dům je na první pohled moderní a současný, nelze si jej představit v době před dvaceti lety, a přitom těsné sousedství Frauenkirche (http://www.earchitekt.cz/index.php?PId=1587&KatId=9) neobtěžuje.

Domplatz HamburkDalší možnou odpovědí na otázku historického kontextu současných budov je vítězný soutěžní návrh na komplex budov do německého Hamburku. Jak Barkow poznamenal, jedná se o jakousi bránu mezi starým a novým, a oba principy se snažil do koncepce návrhu vtělit. Navenek budovy působí velmi moderně, čehož bylo docíleno velmi sofistikovanou hrou skla a světel, nicméně tvar je lapidární až strohý. Uvnitř je však soubor bloků klikatě rozříznut a právě tvar, který je sice nový, ale křivolaký, evokuje parafrázi historické křivolakosti. Rozsáhlá budova tak připomíná jakési město ve městě.

Trutec Building, KoreaPravým opakem historického kontextu evropských měst je jihokorejský Soul, kde kontext de facto neexistuje. „Jak se vypořádat s návrhem v prostoru, kde kontext naprosto chybí?“ zeptal se Barkow. Jeho řešení je překvapivě jednoduché a lze jej považovat za postmoderní odpověď na Miese: Budova svým tvarem nikterak neexhibuje, jednoduše se jedná o kvádr, ale to, co posouvá tuto realizaci dál, je pojetí fasády. Ta není zrcadlem, v níž by se plošně odráželo okolí, ale souborem krystalů, které rozbité okolí ještě více rozbíjejí. Až se nechce věřit, že by Barkow neznal dílo Jiřího Koláře, který činil totéž – ne však jako architekt, ale jako básník a výtvarník.

Zajímavé bylo též srovnání německého přístupu s korejským: „V Německu vám řeknou: víme jak to udělat, ale neuděláme to, zatímco v Koreji odpoví, že sice neví, jak to udělat, ale že to zjistí.“ Zdánlivě banální aforismus však vyjadřuje něco mnohem více, totiž srovnává unavený Starý kontinent s dynamismem jihovýchodní Asie, kde se výškové budovy realizují se stejnými technologickými parametry a pomocí stejných materiálů jako na Západě, výtvarné pojetí je však mnohem svižnější a dynamičtější, o čemž svědčí například Petronas Towers v Kuala Lumpur nebo Taipei 101 (http://www.earchitekt.cz/index.php?PId=523&KatId=9) v hlavním městě Taiwanu. V kontextu kontrastu mezi euroatlantickým civilizačním okruhem a Asií lze zmínit i Le Corbusiera či Kahna, kteří se zde dočkali realizací v Evropě či Americe nepředstavitelných rozsahem i pojetím.

U budovy Trutec bylo zásadním problémem to, zda se výrobce oken uvolí k experimentu a vyjde tandemu investor-architekt vstříc. Jelikož Barkow rád vyvíjí nové věci a Trutec měla šanci být něčím velmi zvláštním (nikoliv však pouze samoúčelnou výtvarnou exhibicí), vznikl dokonce model fasády v měřítku 1:1, na němž se simulovaly nejrůznější klimatické podmínky včetně silného větru. Model obstál, a výsledkem je snadno rozpoznatelná a velmi originální budova. Ta je krystalickým pojetím fasády zároveň reflexivní i transparentní a z různých úhlů vytváří paletu nejrůznějších atmosfér, což je evidentně více než samoúčelný efekt rozbití.

ZávěrRychlá dikce a nadšení, se kterým Barkow vyprávěl o svých projektech a problémech, které se objevovaly v pozadí realizací nenechaly nikoho na pochybách, že Frank architekturou žije každou minutu. Posluchači si však odnášeli nejen množství vizuálních vjemů, ale snad si také uvědomili, že bez použití nejsoučasnějších postupů a technologií by řada projektů zůstala ve sféře fantastických vizí. Samozřejmě – nemá to být reklama na technologii dovedenou až k technokracii – neboť – a na to je dobré nezapomínat – pokud technologie nejdou ruku v ruce s kvalitní myšlenkou, je výsledkem jen exhibice vyprázdněnosti. To rozhodně nebyl příklad Barkowa.


Výstava 25 plakátů Digitálního architektafoto Michal Fanta
Klíčová slova: