Pojem „rondokubismus“ - 1.díl

Pondělí, 3. Únor 2003 - 5:12
| Napsal:
Styl Legiobanky, národní styl, národní dekorativismus, české art deco, obloučkový kubismus, rondokubismus, třetí kubistický styl… Tyto názvy (a některé jejich modifikované kombinace) označují v české uměnovědné literatuře jediný fenomén: jistý vyhraněný styl architektury a užitého umění uplatňovaný částí domácích autorů přibližně v první polovině dvacátých let 20. století. Výjimečná terminologická neujasněnost a sémantická nesourodost právě v kontrastu s onou stylovou vyhraněností naznačují, že se jedná o fenomén do značné míry problémový, a to především z hlediska samotné české historiografie umění.

Nízká frekvence tematizací tohoto problému a jejich marginální charakter však nesvědčí o tom, že by byl odbornou veřejností jako takový obecně vnímán. Vezmeme-li v úvahu rehabilitace různých období v průběhu posledního půlstoletí jak ve světové, tak české historiografii umění (historismus, secese, architektonický kubismus, art deco, totalitní architektura atd.), snadno si uvědomíme, že tento styl zůstává dnes jedním z posledních téměř výhradně negativně stigmatizovaných projevů 20. století u nás. Příčinou je nepochybně pouze absence důkladné analýzy, neboť pokud k ní v minulosti v podobných případech došlo, následovala změna hodnocení prakticky vždy. Následující text, který je součástí výstupů výzkumného úkolu ústavu dějin architektury a umění FA ČVUT, se pokouší kriticky přehlédnout příčiny takového zanedbání v dosavadní literatuře a může docela dobře posloužit i jako obsažná studijní pomůcka.

Základní pojem „rondokubismus“ je v tomto textu užíván pouze jako nejjednodušší jednoslovné označení a jeho vhodnost či nevhodnost se zde zatím neřeší.
Text kurzívou představuje doslovné citace a nebyl opatřen obvyklými uvozovkami pouze v zájmu větší plynulosti a přehlednosti při hustém výskytu (často pouze jednoslovných) citací.

Úvod do tématu
Přibližme si, jakými osudy prošel rondokubismus coby předmět kritických interpretací od roku 1925, kdy se jako živý výtvarný styl náhle prakticky odmlčel. Jeho čtení zásadním způsobem určily negativní soudy funkcionalistických kritiků, jež mu tehdy poněkud paradoxně věnovali pozornost vlastně jako jediní a vytýkali především vazbu na uměleckoprůmyslové hnutí 19. století a nacionalistické tendence. Obě výhrady vycházely z jejich vlastního pevného přesvědčení, že jedině kosmopolitní průmyslové výrobě funkčně standardizovaných výrobků (a v tomto smyslu rovněž pojaté architektuře) patří budoucnost. Další vývoj ukázal, že se nemýlili, ale do pozdějších historických hodnotících soudů odtud již téměř natrvalo pronikl tendenční a mylný závěr, odpovídající zcela instrumentálně pojatému modernistickému diskursu, že co se neprosadilo, je automaticky špatné či nelegitimní. Připomeňme si, že tento závěr se původně vztahoval i na kubismus a k jeho přijetí jako interpretačního stereotypu přispěl mimo jiné i fakt, že někdejší původci stylu, často teoreticky činní, se po své pozdější konverzi k němu téměř nehlásili (Janák, Gočár) nebo podobná negativní hodnocení sami používali (Novotný). Jestliže v 50. letech na krátký čas pominuly důvody funkcionalistické kritiky a možné souvislosti s lidovým uměním dobovým názorům spíše konvenovaly, vadila stále nežádoucí ideologická spojitost s první republikou (dodejme, že opět spíše v duchu tradičního klišé než na základě doložených faktů). Tak se místo nového teoretického zhodnocení dostavilo pouze tiché zužitkování některých postupů při adaptaci klasických článků, dekorativních motivů či barevnosti některými praktikujícími architekty.



Návrat k principům moderního umění na sklonku této dekády a zvláště v průběhu 60. let přinesl jistou vůli k rehabilitaci. Týkala se především kubismu, jenž korespondoval se zdůrazňováním abstraktních tendencí v současném výtvarném umění i v moderním umění vůbec. Při této příležitosti došlo nejen k zevrubnému rozboru rondokubismu jako zvláštního stylového fenoménu, ale také k významnému pokusu o formulaci nového vývojového schématu české moderní architektury (M. Benešová), v němž kubismus a s ním nerozlučně spjatý rondokubismus zaujaly důstojné místo a staly se dokonce v dialektickém smyslu jakýmisi uzlovými vývojovými body krizového období kolem první světové války. Z tendencí, jež byly dosud stále považovány spíše za anomální, tak byla poprvé učiněna organická součást české architektury a užitého umění. Na domácím úzkém teoretickém poli se však v 80. letech vedle tohoto pojetí prosazuje poněkud zdrženlivější názor (R. Švácha), který sice na formulaci nějakého vlastního vývojového schématu prakticky rezignuje a akcentuje spíše diskontinuitní momenty, ale implicitně straní racionalistické linii. Přiznává sice kubistickému směru jisté kvality originálnosti či výraznosti, zároveň ale oživuje opět bez zevrubnější argumentace někdejší funkcionalistické interpretační stereotypy, jež se zdály již být zpochybněny, počínaje návratem k terminologické pluralitě a nedůslednosti. Opět zde jako „zajímavější“ vychází samotný „jehlancový“ kubismus se svými „čistě uměleckými“ intencemi, v neposlední řadě také proto, že má své autentické teoretické proklamace, které rondokubismus v explicitní podobě postrádá. Ani pozdější rozdělování aktuálních nálepek regionalismu v tomto poměru nic nezmění, neboť kubismus interesuje svým ambivalentním vztahem k domácí tradici i kosmopolitnímu modernismu, kdežto rondokubismus je na základě známých konvenčních charakteristik hodnocen jako sentimentální a reakční projev nacionalistický. To se do jisté míry projevuje i na speciálním poli užitého umění, kde je pozitivně hodnocen originální výkon jednotlivých tvůrců, ale negativně role stylu jako celku (A. Adlerová). Rehabilitace a všestranný rozbor českého kubismu vrcholí především v 90. letech velkými zahraničními výstavami, na nichž sice rondokubismus figuruje jako jeho součást, ale spíše ve stínu a bez zřetelnějších pokusů o nalezení nových přístupů k hodnocení. Byly vyvolány opět především originalitou těchto stylových tendencí a snahou včlenit je do legitimního kontextu evropského umění, z něhož byly dosud většinou vylučovány nezájmem či nepochopením zahraničních autorů. To do jisté míry ovlivňuje některé interpretační akcenty v doprovodných materiálech i ve výběru exponátů. Z podobných intencí vychází rovněž pokus z 90. let, ztotožnit český kubismus a posléze i rondokubismus s mezinárodním stylem art deco (J. Horneková), jenž se odehrál nejprve spíše na půdě užitého umění, ale měl nebo získal i stoupence z řad historiků architektury (Z. Lukeš, P. Krajči). Pozoruhodné na této tezi je, že se opírá pouze o celkem svévolně rozšířené chápání art deco jako jakéhosi „antifunkcionalismu“ či „pandekorativismu“ a neprošla u nás žádnou širší odbornou diskusí, ačkoli se jedná o poměrně závažnou inovaci s možnými dopady na celkový výklad historického kontextu.



Z uvedeného přehledu je zřejmé, že rondokubismu se až na jedinou výjimku (M. Benešová 1969) nedostalo skutečné objektivní vědecké analýzy, zato od počátku především tendenčních a dobově omezených invektiv, z nichž se některé vzápětí staly obligátními interpretačními stereotypy, přejímanými většinou autorů často mechanicky či účelově v podobě jakýchsi nedokazovaných axiomů. Lze říci, že se setkáváme s trvalým nezájmem či dokonce nechutí věnovat tomuto fenoménu důkladnější pozornost, a v případě, že už se tak děje, s pozoruhodnou terminologickou a argumentační nedůsledností a nápadným názorovým eklektismem. Případ kubismu, který zpočátku sdílel stejný osud, ukazuje, že takový stav nemusí být trvalý, pokud se dostaví vhodné podněty k reinterpretaci. Na druhé straně způsob, jakým byl uveden a akceptován nepodložený alternativní výklad ve smyslu „českého art deco“ svědčí o tom, že taková svévolná účelová reinterpretace, vyvolaná především lukrativní „poptávkou“, může celkový obraz spíše znejasnit.
Aktuálním badatelským úkolem tedy zůstává snesení či ověření argumentů pro celou řadu stereotypních charakteristik, jež dosavadní historiografie ve vztahu k rondokubismu užívala a jež vesměs nesou rovněž hodnotící význam. Z historicko-genetického hlediska je třeba ověřit výchozí vztah ke kubismu a další vztahy k moderně, expresionismu, neoklasicismu a purismu; se zvláštní pozorností pak zejména vazby k art deco. Dalším problémem je často konstatovaný, ale dosud fakticky neověřený vztah k lidovému umění, jenž souvisí rovněž s vysvětlením skutečné povahy údajného nacionalismu a z něho vyplývající oficiálnosti tohoto stylu. Dosažené výsledky mohou přispět k vysvětlení obecnějších vlastností sociální a typologické omezenosti, historismu a anachronismu, jež jsou mu mnoha autory přisuzovány. Na základě těchto poznatků bude pak možno odpovědět na otázku, zda se jednak z pohledu tvůrců, jednak z historické perspektivy jedná o logický vývojový článek nebo slepou uličku či anomálii a posléze mimo jiné vyvodit i potřebnou standardizaci názvu stylu.


další díly seriálu o rondokubismu
>>> Rondokubismus >>> Názory funkcionalistů - 2.díl
>>> Rondokubismus > Ceské Art Deco - 4.díl

Klíčová slova: