Architekti CZ: Výuka - 4. díl - Drápal

Pondělí, 9. Listopad 2015 - 0:00
| Napsal:

Jaroslav Drápal se na brněnské fakultě architektury věnuje především uvádění studentů prvních ročníků do tajů teorie architektonické tvorby.

Architekti CZ: Výuka - Jaroslav Drápal

Michal Kuzemenský v jednom rozhovoru říkal, že na školách architektury chybí výuka rétoriky.

To je chyba. Navíc, když jsem chodil na státnice do Prahy, tak to bylo nesrovnatelné. Tam ta kultura projevu byla o dost jinde. Je to také důsledek stylu zkoušení. Dřív se tu zkoušelo ústně a teď se to zavedlo počítačem, takže to může vypadat tak, že promítnu Hradčany a oni jen zmáčknou, jestli to jsou, nebo nejsou Hradčany.

To si pamatuji, že v Brně se zkoušelo písemně a že to byl pro mě jako studenta pocit úlevy, že se vyhnu osobnímu kontaktu se zkoušejícím. Takový pocit je však obvykle známkou toho, že jsem něco ošidil. V Praze jsem si pak musel zvyknout chodit na ústní a zpětně vidím, že se to opravdu hodí.

Dělám to alespoň tak, že k ústnímu přezkoušení si volám ty, kteří to mají po té písemce nerozhodně. Bavíme se o tom, a když si u toho pohovoru splete slova římský a románský, tak přivřu oko a řeknu, že je to jedno a totéž. Kdežto u písemky je to jasné. Hodnotí se přesně to, co tam je, a to není dobře. Ale to je ta Evropská unie.

Jak to souvisí s Evropskou unií?

Tím, že škola dostává peníze podle počtu studentů. Třetí ročníky učím předmět teorie a estetika, kde děláme kritické posouzení současných děl. Je tam devadesát studentů a přesně tolik elaborátů musím přečíst. Když jsem studoval já, tak nás bylo patnáct. A co vím, tak na Akademii výtvarných umění bral pan profesor Fragner jen tři hotové architekty. Tam je to redukované pořád, ne?

Je to tam stejné, profesor Přikryl bere čtyři. Ale na pražské technice je to tentýž problém jako v Brně.

A když jich patnáct vyhodím, tak mi náš děkan volá na poslední termín ve čtvrtém ročníku: „Pane docente, já vás nechci ovlivňovat, ale...“. A já říkám: „Můžu za vámi přijít? Já vám tu písemku přinesu ukázat.“ To je hoch, který nám píše, že autorem dětské nemocnice v Brně je pan profesor Fuchs. A že Caracallovy lázně jsou ve Splitu. Ale nejen historie, to jsou i jiné věci a o jazyku ani nemluvím.

S jakými předsudky bojujete u studentů nejčastěji?

Když přicházejí noví studenti a ptám se jich, proč jdou sem a ne na stavební fakultu, tak odpovědí: „No protože já chci být umělec.“ Oni si pod uměním představují jakousi subjektivní nezávislost a forma je podle nich to rozhodující. Proto jim na začátku tvrdím, že forma je až to poslední, co rozhoduje o kvalitě architektonického díla. Samozřejmě že to není tak striktní a ve třetím ročníku už to říkám trošku jinak. Oni ale musejí nejprve dorůst k tomu, že když si něco vymyslí a mají vizi, musejí ji smysluplně naplnit a ta náplň, to je provoz, funkce a hmotná struktura. Teprve těm starším pak říkám, že výmluvnost tvaru je stejně významná funkce jako pohyb lidí, zvířat a věcí v daném prostoru. Musejí ale zkrátka něčím začít. A když začnou tím, o čem nic nevědí, mohou se snadno dostat do slepé uličky. Zcestná je už ta představa, že kompozice je záležitost čistě estetická, že je to produkt sebevědomí architekta, nezávislého na čemkoli jiném.

Když jste zmínil smysluplnou náplň, napadlo mě, že je to vlastně trošku jako vejce a slepice. Je nutné mít nejdřív zadání, do kterého se snažím nějakou ideu vnést, anebo je určující ten nápad, kterému se ten program podřídí?

Nezáleží na pořadí, nýbrž na stylu toho propojení. Mezi studenty je to dobře vidět. Někdo je racionální a jeho tvůrčím postupem je naplňování racionálních kroků. Výsledkem je pak struktura „mechanická“. To znamená otrocká vazba mezi fakty. Je to jako hrachovec z nerostů – zrnka slepená uměle dohromady. Proti tomu stojí organická struktura, kde jsou prvky provázány tak, že tvoří přirozenější celek. Studenti prvních ročníků, to je ten hrachovec. Jako opak a vzor promítám ve škole první skici Alvara Aalta na projekt školy architektury v Otaniemi a vedle toho prováděcí plány té stavby. Tam není moc velký rozdíl mezi začátkem a koncem. A já jim říkám: „Tam skončíte, když z vás budou geniální architekti.“

Ve škole mají studenti tu nevýhodu, že jeden jim vykládá statiku, jiný pozemní stavitelství, další zas ocelové konstrukce a oni si to musejí sami dát nějak dohromady, protože školní ateliéry bohužel postrádají ve většině případů jakýkoli teoretický základ.

Co myslíte tím teoretickým základem?

Ten slepenec začíná už tím, že se zadá stavební program: konstrukce bude skelet 6×6 metrů, chodba 3,6 metru, sekretářka je jeden čtvereček, pan ředitel jsou tři čtverečky, chodba dvanáct čtverečků – a teď luštěte křížovku. Ale to tak nejde. O půdorysu mateřské školky přece nemůže rozhodovat jeřábová dráha.

Měl jsem to štěstí, že jsem poznal architekty Rozehnala, Kuriala, Fuchse. Oni měli autorský názor. Když architekt zraje, vytváří si vlastní teorii architektury. Tu by si měli studenti najít. Špatný je ten učitel, který studentovi říká, jak to má přesně udělat. Pak se projekty odlišují pouze stylem členění fasád.

Například ve školním ateliéru architektky Aleny Šrámkové jsou si všechny projekty hodně podobné.

O tom nevím. Ale rozumím vám, že pak mohou vznikat takoví malí Šrámkové.

Jenže ona studentům neříká, jak to mají dělat. Spíš jim říká, jak to dělat nemají.

Já respektuji autorství. Jsou to konzultace, takže nikomu nenutím svůj vlastní názor. Rozestřu možnosti a nechám, ať si vyberou. Vycházím z toho, že podstatné je téma, vize. To si volí studenti sami. Důležité je jen to, aby to bylo uchopitelné, protože jejich představy jsou někdy příliš hnány touhou po exkluzivnosti a zvláštnosti. Třeba když přijde student a řekne, že si vymyslel téma „déjà vu“, řeknu mu, ať mi to vyloží architektonicky. A když mi to nevyloží, tak musí vymyslet něco jiného. Znovu a jinak. Téma je potom to jediné, co už se nemění.

Nedávám jim dopředu jasné funkční určení, funkci hledáme až přiměřeně k tématu. A přiměřeně k funkci pak volíme hmotnou strukturu. Proto hned v prvním semestru přednáším škálu prostorově nosných soustav, takže potom vědí o příhradovině, o skořepině, o prutových lanových konstrukcích, o skeletu. Když ve druhém semestru přijdou ke mně do ateliéru s námětem, můžeme rovnou konzultovat i konstrukci. Jde zkrátka o hledání jednoty „svaté trojice“ prostoru, struktury a tvaru.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).