Recenze pavilonu olomoucké Fakultní nemocnice

Středa, 13. Duben 2011 - 2:00
| Napsal:

Recenze nemocničního pavilonu, který vyzdvihuje pacienta jako střed zájmu a vytváří pro něj prostředí s vyšší architektonickou hodnotou, než na které je zvyklý v běžném nemocničním prostředí.

„Přes prudký a velkolepý pokrok ve zdravotnické péči, technice a ekonomii se skoro zapomnělo, že východisko všeho úsilí tam vytváří nemocný“, poznamenal již v roce 1938 Hubert Ritter, německý specialista v otázkách nemocničních staveb a dodal, že „nemocný by měl být znovu centrem všeho dění v nemocnici a že stavba a provoz by se tomu měly přizpůsobit (…), aby se v něm vyvolal pocit, že se všechno soustřeďuje kolem jeho osoby“. 1 Těmito na výsost humánními požadavky se přitom neřídil jen Bedřich Rozehnal, který v letech 1940–1941 vypracoval studii nové olomoucké Zemské nemocnice, ale zdá se, že i místní architekt Miroslav Pospíšil z ateliéru R, díky jehož realizovanému projektu pavilonu PET / CT – specializovanému pracovišti kliniky nukleární medicíny, letos truchlivý areál zdejší fakultní nemocnice rozzářilo svěží architektonické dílo. Již při letmém pohledu nás mile překvapí, že Pospíšilův pavilon je na hony vzdálen vžitým představám o podobě nemocničních budov, které pro většinu z nás ztělesňují bílé funkcionalistické „stroje na léčení“. 

Spíše než moderní lékařské pracoviště prošpikované sofi stikovanými technologiemi budova připomíná bunkr z linie československého pohraničního opevnění. Není divu, vždyť architekt zde pracoval s masivními litými stěnami z železobetonu a zemními valy, tedy prvky, které můžeme považovat za typické atributy meziválečné fortifi kační architektury. Ať již autor tyto prvky citoval vědomě, či nikoliv, je taková metafora na místě. Uvnitř pavilonu stejně jako v pohraničním bunkru se de facto skrývají zbraně těžkého kalibru, které lékaři nasazují do boje proti zhoubným nádorovým onemocněním. Nepatrný rozdíl tu oproti těžkému pěchotnímu či dělostřeleckému srubu z konce třicátých let přeci jen je. Objemný betonový sarkofág, do něhož je vsunuto červené prosklené pouzdro s veškerým provozem, nechrání jen samotný personál uvnitř budovy, ale i její bezprostřední okolí před neblahými vlivy radioaktivního záření. V tom bezpochyby tkví skutečný důvod volby takového řešení, které se může zdát až příliš praktickým. Prozaické ale v žádném případě není, poněvadž dále přináší řadu pozitiv, z nichž některá si autor uvědomil až druhotně. 

 

Díky zahrnutí pavilonu zatravněnou zeminou ze všech stran, vyjma vstupního průčelí, se totiž z budovy nechtěně stalanízko energetická stavba s parametry třídy A energetické náročnosti, která je zároveň dimenzována tak, aby v budoucnu bez obtíží unesla dostavbu několika dalších podlaží. Konstrukční řešení pavilonu ovšem odráží i zásady Pospíšilovy architektury, kterým také tentokrát zůstal projektant věren. Autor je v první řadě, jak jsem již upozornil v souvislosti s jeho realizací Ústavu ekologie krajiny v Brně (2001–2003), stavař a bytostný konstruktér, který své stavby zakládá na jasně defi nované a funkční struktuře a ve smyslu slavného Sullivanova výroku, že forma sleduje účel, a navrhuje je na základě potřeb budoucího uživatele. Podle mého názoru architekt v tomto případě přeci jen více než na lékaře a odborný personál myslel na pacienty, kteří zde hledají naději. Vědom si této skutečnosti, pojal své dílo tak, aby co nejvíce eliminovalo negativní vliv nemocničního prostředí na lidskou psychiku, neboť dobrá psychická kondice je nezbytným předpokladem zdárného uzdravení. Právě proto architekt protnul červené průčelí budovy i s částí foyeru (čekárny) soustavou bílých vlnovek, symbolizujících účinky ozdravujícího záření, a všechny prostory vybavil decentním a v příjemných barvách laděným mobiliářem, který dobře kontrastuje jak s betonovými, tak rovněž mléčnými skleněnými (sanitárními) stěnami laboratoří, vyšetřoven, pracoven lékařů a kanceláří. 

Největší pozornost logicky věnoval samotné čekárně, které dominuje obraz od mladé umělkyně Jany Babincové. Sázka na budovu s interiéry, v nichž se lidé cítí jako v příjemné kavárně, kultivovaném hotelovém apartmá nebo koneckonců jako doma v obývacím pokoji, se Miroslavu Pospíšilovi zjevně vyplatila. Jak jsem se dozvěděl od vrchní sestry, které tímto děkuji za vlídné přijetí a zevrubnou prohlídku budovy, foyer pavilonu se již dnes stal díky svému přátelskému prostředí, pohodlným sedacím soupravám a zřejmě i velkoplošným obrazovkám místem dostaveníček a azylem pro ty, kdož alespoň na chvíli touží odpoutat se od nemocničního prostředí. 

Poznámka:
Vladimír Šlapeta, Architekt Bedřich Rozehnal,
in: Petr Pelčák – Vladimír Šlapeta – Ivan Wahla (eds.),
Bedřich Rozehnal 1902-1984, Brno 2009, s. 12.