Rondokubismus | Český kubismus v zahraničí | 5.díl

Pondělí, 7. Červen 2004 - 0:02
| Napsal:
Projevy českého kubismu v architektuře a užitém umění byly dlouho v západních zemích poměrně málo známy a obtížně chápany; pokusy o jejich vysvětlení ostatně většinou pocházely od autorů české nebo alespoň středoevropské provenience. V angloamerické literatuře působí mimo jiné zmatečně i fakt, že zde termín „cubist“ často běžně označuje jakoukoli architekturu krychlových či hranolových tvarů. Pro německy píšící autory je zase typický názor Wolfganga Pehnta,[1] který zařadil Prager Architekturkubismus do okruhu „předpokladů“ (Voraussetzungen) německého expresionismu spolu s vlivy architektury starého Egypta, gotiky, orientu, Jugentstilu a katalánské moderny, s níž podle něj český směr sdílel snahu odlišit se od oficiálního mocenského centra, v tomto případě Wiener Secession.

Bezprostřední spojení s malířským kubismem se však Pehntovi jeví jako pochybné, zvláště vzhledem k další poválečným projevům. Ještě Christian Norberg-Schulz v knize „Genius loci“ (1979) uvádí pražský „kubismus“ v uvozovkách a považuje za nutné v poznámce vysvětlit, že se toto slovo užívá k označení zvláštní lokální varianty raně moderní architektury.[2] Širší pozornost se posléze dostavila na přelomu 70. a 80. let se zájmem italských postmoderních designérů (Sottssas, Mendini) a jejich parafrázemi kubistického nábytku, jež však zůstaly spíše reflexemi forem než idejí. Obrátíme-li se na renomované historické přehledy moderní architektury, zjistíme, že např. Manfredo Tafuri[3] nebo Kenneth Frampton[4] český kubismus a jeho deriváty neuvádějí vůbec. Dennis Sharp[5] představuje sice Gočárův lázeňský dům v Bohdanči a Chocholovy stavby pod Vyšehradem, ale mylně jejich styl označuje jako rondo-cubism a srovnává je s tvorbou Rudolfa Steinera, přičemž skutečné rondokubistické projevy v jeho jinak velmi pestrém evropském výběru zastoupeny nejsou.

V kanadském sborníku „Architecture and Cubism“ (1997) [6] je věnován českému kubismu jediný příspěvek, a to badatelky českého původu (Irena Žantovská Murray), který prokazuje původ Janákových a Hofmanových teorií v německé estetice přelomu století. Pokud se o něm vůbec zmiňují ostatní autoři, pak pouze s pochybností, zda může mít s francouzským výtvarným kubismem něco společného. V relativně nejčerstvějším svérázném schématu vývoje architektury 20. století od Charlese Jenckse[7] figurují Czech Cubists v kategorii „Idealistů“ poblíž Amsterdamské školy a jméno Josefa Gočára se překvapivě objevuje po Kotěrově pod titulkem „Národní romantismus“ ve společnosti E. Saarinena a Ö. Lechnera v dekádě 1900 – 1910. Žádné další explicitní zmínky o české architektuře se v něm už nevyskytují ani v souvislosti s expresionismem či art deco, ani nikde jinde.



Prostor pro hlubší pochopení českého kubismu v zahraničí měly vytvořit zejména dvě velké výstavy, připravené v mezinárodní koprodukci shodou okolností ve stejném roce 1991.[8] V obou katalozích je fenomén rondokubismu pojednán, ovšem výrazně stručněji než výchozí kubismus. Je tedy opět zdůrazněno jejich historické sepětí, rondokubismus ovšem vystupuje spíše jako poněkud problematický apendix. Paralelně ražená interpretace ve smyslu „art deco“ kupodivu není vůbec diskutována. Méně výrazná z obou výstav, omezená na užité umění a architekturu, byla připravena pro Vitra Design Museum a z hlediska domácí interpretace nepřinesla významnější novinky. Kromě aktualizujících a spíše esejistických textů F. Burkhardta a A. Mendiniho stojí snad za zaznamenání zmínka V. Šlapety o vlivu berlínských expresionistů „Die gläserne Kette“ a E. Mendelsohna na ranou tvorbu Bohuslava Fuchse a Josefa Štěpánka.[9] Koresponduje s připomínkou jistých ideových paralel českých kubistů a německého architekta Hanse Poelziga v názoru na mystický základ formy, kterou najdeme v textu Mileny Lamarové věnovaném designu.[10] Tvrdí o něm, že je ozvěnou přesvědčení V. Hofmana o formě určované duchem a idejemi doby a dodává: Paralelní názor se však v Čechách objeví v poválečné době, kdy do tvorby kubistů pronikne na čas mystický symbolismus národního zabarvení. Ani v tomto případě si nelze odpustit otázku, zda vyvození takové formulace není především tributem německému prostředí, pro něž byla výstava koncipována, i když na druhé straně musíme ocenit málo časté upozornění na jistý kontrast např. mezi mysticizujícími formulacemi Janákových textů a zdánlivě prvoplánovou veselostí barevných skládanek jeho architektury.

Druhá výstava, připravená odlišným týmem pro Düsseldorf a zahrnující tentokrát i malířství a sochařství, zůstává dosud největší přehlídkou českého kubismu vůbec. Autorem většiny statí o architektuře byl Rostislav Švácha, jenž setrval v intencích svých výše citovaných názorů; neobvyklé je snad jen to, že zde upustil od svého obvyklého označení „obloučkový kubismus“ (snad pro snazší překlad?) a používá pojmy národní sloh, sloh Legiobanky a dokonce i dříve odmítaný rondokubismus.[11] Uvažuje o možném vlivu některých raně barokních zámeckých staveb a o Plečnikově roli ve vytyčování údajného slovanského programu, vzápětí však připomíná i dobovou zmínku o vlivu předválečné neorenesanční tvorby Petera Behrense na českou architekturu kolem roku 1920.



Jestliže Šváchovy příklady se omezují pouze na obligátní Gočárovy a Janákovy stavby, rozšíření dosavadního obzoru představuje stať Ladislava Foltyna o vlivu českého kubismu ve slovenské architektuře. V poválečných letech rozvíjel český kubismus dekorativní svéráznost, v níž se uplatňují prvky lidového umění, tvrdí autor. Přes upřímnou snahu jednotlivých umělců se hnutí, které chtělo prosadit národní umění blízké lidu, nacházelo pod vlivem ideologie nacionalismu. Charakteristická je však ta okolnost, že Dušan Jurkovič, který věnoval celé své životní dílo problémům národnosti v architektuře, se neúčastnil uměleckých snah v poválečných letech ve smyslu principů proklamovaných Pavlem Janákem a Josefem Gočárem. Dále se však nad tímto „charakteristickým“ faktem nezamýšlí a shrnuje: Rondokubistická architektura přijala na Slovensku pod vlivem místních podmínek klidný charakter. Barevná a ornamentální architektura představuje na Slovensku jen epizodu[12] Foltyn v této souvislosti připomíná zejména práce Klementa Šilingera a kupodivu necituje jedinou ranější faktografickou stať věnovanou tomuto tématu z pera Štefana Šlachty.[13] Po poněkud dogmatickém úvodu Foltyn svůj text nicméně uzavírá pozoruhodnou úvahou o povaze a příčinách zániku poválečných historizujících tendencí, jež představuje od prací M. Benešové vlastně první – alespoň formulační – pokus o inovaci v tomto tématu a jíž se věnujeme na jiném místě.

Galerii souhrnných publikací, určených jazykovými mutacemi i pro zahraničního čtenáře a tím příbuzných výše zmíněným katalogům, doplňují dva průvodce. První je jakýmsi propagačním tiskem nového zahraničního nájemce (?) pražské Adrie[14] a sdružuje esejistické texty W. Tegethoffa a J.-U. Albiga s domácím příspěvkem M. Pistoria a katalogem staveb Z. Lukeše. Němečtí autoři oceňují originálnost a „skurilnost“ českého stylu, jenž se jim jeví v evropském kontextu jako svérázný pokus o řešení obecně pociťované krize moderní architektury kolem roku 1910 a v jistém smyslu paralela s německým expresionismem, přičemž Tegethoff opatrně zvažuje často příliš samozřejmě přijímanou přímou filiaci k malířskému kubismu. Albig mimo jiné přichází ve svém žurnalisticky nadlehčeném textu s vtipným označením „Legoarchitektura“, jímž poválečné konkluze českého kubismu přirovnává – a připusťme, že nikoli nevýstižně – k populární dětské stavebnici. V Lukešově katalogu najdeme kromě jeho obvyklého tvrzení o specificky české verzi art deco několik odkazů k méně známým mimopražským stavbám, jako je Gočárova továrna v Třebíči, Janákova vila v Jaroměřicích nebo hydroelektrárna a vila v Háji u Mohelnice od Fuchse a Štěpánka, včetně dokumentace současného stavu. Příznačný je poměr příkladů „krystalického“ kubismu k rondokubismu – 34:14.



Zajímavější je průvodce „Kubistická Praha“ z roku 1995.[15] Početnému týmu odborníků se zde podařilo dát poněkud módnímu a nyní již poměrně důkladně zpracovanému tématu novou a neotřelou podobu, v níž velmi přístupnou „mozaikovou“ formou postihl mnohotvárné působení fenoménu kubismu v české kultuře. Autoři jednotlivých hesel nebyli přitom nuceni obětovat odbornou úroveň žurnalistickým zjednodušením či „zábavným“ formulacím, jak se to částečně děje v předešlé publikaci. Tím, že se vyhnuli souhrnné syntetické interpretaci, učinili možná z nouze ctnost, ale za současně panující názorové a dokonce i pojmové plurality tím příručce jako celku paradoxně spíše dodali na serióznosti. Rondokubismus zde opět figuruje jako historická součást kubistického směru řadou zachovaných i zaniklých příkladů, jež však ani zdaleka nevystihuje skutečnou kvantitu, jíž do pražské architektury v první polovině dvacátých let pronikl.

Tento fakt vyniká zejména v sousedství projevů jehlancového či krystalického kubismu, jež jsou zde vysledovány až do drobných detailů. Nicméně, od doby základní studie M. Benešové je poprvé alespoň naznačena stylová, typologická a sociální různorodost tohoto stylu. Autor hesel Rostislav Švácha nezávazně operuje s termíny „národní sloh“ a rondokubismus, v souvislosti s architekturou Jaroslava Vondráka zmiňuje i internacionální styl déco. Pro vystižení tvorby obou hlavních protagonistů příznačně cituje názor funkcionalisty Jaromíra Krejcara, podle něhož Gočárovy stavby neztratily nikdy zdravou plastickou sílu, zatímco Janákovy utonuly v historismu, planém nacionálním tradicionalismu a eklektismu. Pozoruhodným přínosem je připomenutí budovy Vyšší dívčí školy Ignáce Ullmanna (1866-67) jako významného inspiračního zdroje rondokubismu, doloženého autentickým Janákovým textem.[16]



Při jiné příležitosti se Rostislav Švácha vrátil ke kubismu a rondokubismu, když mu posloužily jako příklady v aktuální diskusi o regionalismu v architektuře.[17] Kubismus hodnotí jako jeden z mála opravdu výrazných českých příspěvků do pokladnice evropského regionalismu a poukazuje na jeho zvláštní povahu, inspirovanou jak barokní a gotickou tradicí, tak Picassovou modernistickou malbou, jež ho situuje kamsi mezi regionalismus historizující a moderní, přičemž právě kosmopolitní picassovský přesah hodnotí jako pozitivní. Mezi neperspektivní sentimentální hnutí počítá naproti tomu jednoznačně rondokubismus, zařazený – opět s konvenčními charakteristikami – do kategorie nacionálního regionalismu vedle německého Heimatstilu, tvorby J. Plečnika a raných prací A. Gaudího a V. Horty.

Dosud posledním Šváchovým příspěvkem k tematice kubismu je monografie, jež podle slov autora v úvodu byla napsána již v roce 1992 na základě nových poznatků, získaných v souvislosti s přípravou düsseldorfského katalogu.[18] Kromě nevídaně detailního zpřesnění datování projektů i realizací (na měsíce) a osvětlení pozadí zadávání a geneze staveb zde Švácha uplatňuje novou periodizaci, která dělí vlastní kubistické období na tři styly: 1911-13, 1913-20, 1920-23. Pojmem třetí kubistický styl řeší dosavadní pluralitu názvů, projevující se i v jeho vlastních textech, přičemž jej však zřejmě chápe spíše jako „střechový“, neboť i zde ostatní označení běžně používá. Nezvykle úzké časové vymezení i výběr staveb naznačuje opět chápání tohoto období jako poněkud pokleslé úchylky, jež je jakoby vyvažována nejen uvedením filiace jedné z „inkunábulí“ české puristické architektury, Feuersteinova a Slámova krematoria v Nymburce, k tomuto stylu, ale také zdůrazňováním průkopnické role Josefa Chochola a řady údajných protopuristických momentů v dřívějších fázích. Ryze nacionalistické intence připisuje Švácha jednoznačně V. V. Štechovi, ale důvody jeho údajného sugestivního ideologického vlivu na vyhraněné tvůrčí osobnosti typu Janáka, Gočára či Novotného nevysvětluje. Pozoruhodný je však jeho poznatek, že zárodek nacionalistické ideologizace architektonického kubismu se objevil už kolem roku 1914 v souvislosti se zesílením protičeských tendencí v habsburské politice na začátku války a zároveň i jako způsob obrany tehdejšího – tedy „krystalického“ – kubismu proti sílícímu odporu veřejnosti.[19]

> texty psané kurzívou jsou citacemi z uvedených pramenů
> mezititulky a členění textu | redakce


další díly seriálu o rondokubismu

>>> Pojem „rondokubismus“ - 1.díl
>>> Rondokubismus > Názory funkcionalistů - 2.díl
>>> Rondokubismus > Poválečná rehabilitace - 3.díl
>>> Rondokubismus > České Art Deco - 4.díl

 

[1] PEHNT, W.: Die Architektur des Expressionismus. Stuttgart 1973, s. 61-62.
[2] NORBERG-SCHULZ, Ch.: Genius loci. Praha 1994, s. 205, pozn. 4. (Původní vydání 1979)
[3] TAFURI, M. – DAL CO, F.: Architektur der Gegenwart. Stuttgart 1977.
[4] FRAMPTON, K.: Modern Architecture. A Critical History. London 1980. Totéž platí i pro pozdější dopl-
něné vydání (1992).
[5] SHARP, D.: Twentieth Century Architecture. A Visual History. London 1991, s. 46.
[6] Architecture and Cubism (ed. E. Blau, N. Troy). Montreal 1997.
[7] JENCKS, C.: Teorie vývoje. Architekt, 2000, č. 12, s. 69.
[8] Předcházely jim výstavy Czechoslovakia. Cubism. The World of Architecture, Furniture and Craft,
Tokio 1984 a Czech Modernism 1900 – 1945, Houston 1989, kde rondokubismus nebyl vůbec zastoupen.
Prakticky totéž platí pro publikaci doprovázející následující výstavu v Centre Georges Pompidou s hlavním
textem M. Lamače Cubisme tchèque, Paris 1992, jejíž chronologie končí rokem 1918, ačkoli časové vyme-
ní v názvu výstavy je 1910 – 1925.
[9] ŠLAPETA, V.: Kubismus v architektuře. In: Český kubismus. Architektura a design 1910 – 1925. Weil am
Rhein, Vitra Design Museum 1991, s. 50.
[10] LAMAROVÁ, M.: Kubismus – užité umění – design. In: Tamtéž, s. 72.
[11] Český kubismus 1909 – 1925. Stuttgart 1991, s. 218, 220-231.
[12] Tamtéž, s. 254.
[13] ŠLACHTA, Š.: Kubizmus a rondokubizmus v slovenskej architektúre. Výtvarný život XXXIV, 1989, č. 4, s. 3-7
[14] Stavební umění. Kubistická architektura v Praze a jejím okolí. Mnichov 1994. Viz recenzi R. Šváchy in:
Umění XLIV, 1996, s. 213-215.
[15] Kubistická Praha 1909 – 1925. Průvodce. Praha 1995.
[16] Tamtéž, s. 178-179.
[17] ŠVÁCHA, R.: Regionalismus v architektuře 20. století. In.: Středoevropská architektura 1890 – 1998.
Sborník příspěvků sympózia. Zlín 1999, s. 30-37.
[18] ŠVÁCHA, R.: Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911 – 1923. Praha 2000.
[19] Tamtéž, s. 44-47.

Klíčová slova: